> fotozápisník > archiv 2016/03
FOTOZÁPISNÍK - archiv (2016/03)



30.9.- 1.10.2016: Festival ptactva na Nesytu
Pátek 30. září:
Minimálně polovinu víkendu má panovat babí léto. Pak je hlášen zlom, pokles teplot a déšť, nástup sychravého podzimu. Zítra probíhá u Nesytu jedna z akcí Festivalu ptactva, ukázky kroužkování, odborný výklad pro veřejnost s tématem podzimní migrace ptáků. Už v průběhu dne odvážím před dům Lolka. Hned po návratu z práce ho můžeme nabalit spacáky a polštáři, zapřáhnout a pustit se k jihu.
Už lehce po čtvrté odpolední parkujeme na kraji Sedlece na dohled pozorovací věžičky. Beru nádobíčko a doprovázen klucány a Pepem se přesunujeme na její plošinu. Slunce svítí zprava a poskytuje nám pěkný výhled směrem na hladinu rybníka. Na nedaleké mělčině jsou usazeny desítky kormoránů, mezi nimi postávají velcí racci, z nichž minimálně dva mají znaky racků středomořských. Na vodě loví čírky obecné, několik lžičáků, a když pozorně prohlédneme kraje rákosí, objevujeme i nějakou tu bekasinu. Během několika chvilek ale přilétá na mělčinu těsně před věžičkou dvojice větších bahňáků a je na co se dívat – jde o jespáka rezavého a kulíka bledého. Oba pak systematicky prohledávají bahno až do našeho odchodu o hodinu a půl později. Mezitím přilétá sedm jespáků obecných s nezvykle dlouhými zobáky, z nějaké laguny za rákosím vzlétá 40 čejek a na obloze se objevuje padesátka vlaštovek. Je krásně a dalo by se tu vydržet hodiny. Hladoví kluci ale mají jiný názor.
Přejíždíme k váhovně naproti vlakové stanici, stavíme Lolka na nožky, svačíme a pak už k velké radosti kluků jdeme navštívit lázně u Kuby, kde setrváváme až do pozdních večerních hodin.

Sobota 1. října:
Vstávám za šera, abych si prohlédl Nesyt z jednotlivých pozorovatelen. Prvně navštěvuji tu nejvzdálenější u Výtopy. Bahňáci jsou slyšet, ale objevují se jen krátce mezi trsy rákosu, který kryje mělčiny. Postupně si ale dělám obrázek o jejich přibližných počtech a druzích. Přede mnou je 15 jespáků obecných a 13 jespáků bojovných, ozývají se sýkořice a ještě před východem slunce odlétají z hladiny na pastvu asi dvě stovky hus velkých. Nad Koňskými pastvinami se vznáší řídká přízemní mlha a východní obloha se rozjasňuje a barví dožluta. Mezi kachnami registruji jednoho mladého morčáka velkého – zajímavé. Z pozorovatelny u pláže zachycuji přeletujícího kamenáčka pestrého, třicítku jespáků obecných, pisíka a kulíka bledého. Slunce pomalu vychází a já bych chtěl ještě mrknout na mělčiny u poslední pozorovatelny dřív, než je budu v přímém protisvětle. I tady jsou sýkořice, pár dospělých ptáků a z rákosin několikrát vybíhá chřástal vodní. Potkávám tu Luboše a Majku Novákovi, kteří pak za námi přijíždějí ještě na chvíli k váhovně. Tady už začala exkurze, hromadí se auta i zájemce o ptáky – celkem asi 60 lidí postává kolem Jožky Chytila, který je u stolku seznamuje s ptačími druhy, které právě kroužkuje. S několika výletníky se jdu později projít znovu k nejbližší pozorovatelně, ale kromě dvojice kulíků písečných nic zajímavého k vidění není.
Nesyt i společnost příjemných lidí opouštíme po poledni, abychom ještě zajeli na oběd v Ivani. Odpoledne jsme už doma. Právě včas, protože chci na noc zajet zkusit štěstí k Zouvalce.


Spíše dokumentační fotka zajímavé dvojice z bahen - kulík bledý (Pluvialis squatarola) a jespák rezavý (Calidris canutus).


27.- 28.9.2016: Když se hrají budníčci...
Bylo by fajn, kdyby se chytali nějací budníčci, říkám si po půlnoci, kdy pouštím pod osmnáctkou umístěnou napříč pruhem křovin mix hlasů budníčků a králíčků. Den volna uprostřed týdne mě překvapil i potěšil. Vymyslet program na noc, která tomuto dni předchází, mi moc práce nedalo. Jsem zase v polích jižně od Vyškova a díky síti nahlížím do fenoménu zvaného podzimní tah ptáků. Zvečera jsem chytil červenku a drozda. Jsem zvědavý, co se ukáže nad ránem, ale moje očekávání nejsou nijak přehnaná.
Obloha uprostřed noci je jako vymetená, teplota klesá k pouhým 7°C, ale rosy moc není. Opustit vyhřátý spacák každou hodinu mi dělá trochu problém, ale vstávám poctivě. Několikrát vidím padat hvězdu. Prvním ptákem ve dvě v noci je černohlávek, o dvě hodiny později další a za další hodinu je doplňuje první červenka. Mezi šestou a sedmou hodinou se chytají převážně červenky. Po sedmé hodině začíná fungovat nahrávka a v síti se objevují budníčci menší, ale i rehek zahradní a drozd zpěvný. V půl osmé se výčet druhů rozrůstá o králíčka obecného a lindušku lesní. Ovšem tím nejhezčím překvapením je výrazně zbarvený budníček visící vedle budníčka menšího. Dlouho jsem si představoval, jak tento druh v reálu asi vypadá a jaké budu mít pocity, až ho jednou v síti najdu. Pokud se tak vůbec stane. A teď je to tady – ze síťoviny vyplétám hosta z daleké Sibiře, BUDNÍČKA PRUHOHLAVÉHO. Udělal jsem dobře, že jsem do polí vyrazil i tentokrát.
Po osmé hodině končí v síti početná letka dalších budníčků menších a modřinek. Jednotlivě jsou mezi nimi koňadry, budníčci větší a nějaký ten černohlávek. Vyplétání zamotaných štípajících modřinek mi zabere několik dlouhých minut. Vítr nabírá na síle a během práce registruji hlas kulíka zlatého přicházející z oblohy. Před osmou síť stahuji, abych mohl zpracovat opeřence v pytlících.
Tentokrát to vyšlo skvěle, sice jsem v brzkých ranních hodinách venku pěkně vymrzl, ale kroužky dostalo 43 ptáků 11 druhů. A ten sibiřský budníček byl skutečnou třešničkou na dortu dnešního rána. Nejspíš šlo o kouzlo čtrnácté noci na stejném místě. Kéž by se to stalo pravidlem. :)


Budníček pruhohlavý (Phylloscopus inornatus) - nečekaný host ze Sibiře.


24.- 25.9.2016: Každá noc je jiná
Včerejší úspěšná noc mě navnadila a tak se odpoledne zase stěhuji do polí. Panuje nádherné počasí typické pro babí léto. Obloha je téměř čistá, slunce svítí a stále ještě hřeje, kolem poletují pavučinová vlákna a vítr pofukuje jen mírně. Birdeři budou jistě objíždět terén a mířit k Hodonínu, kde se na jednom spuštěném rybníce vyskytuje kromě řady jiných bahňáků i lyskonoh ploskozobý. Sedám do židličky a registruji vábení střízlíka. Pohazuji mobil s jeho hlasem pod síť a čekám. Střízlík je zvědavý. Brzy je u sítě, dvakrát se odráží a nakonec v ní zůstává viset. Je to neuvěřitelný drobek s křídlem dlouhým jen 45 mm a váhou 9,4 g. Odpoledné míjí, čtu si Murakamiho povídky a postupně se šeří. Poslední ptáci tohoto krásného dne se chytají opět v sedm večer – jsou to dvě červenky.
Dělám si bivak, pozoruji západ slunce a hraboše přebíhající mi pod nohama z díry do díry. Obloha se čistí, z temna vesmíru se na ni sypou hvězdy, teplota klesá a padá rosa. Po půlnoci pouštím nový mix, který se mi ale moc nelíbí. Vystupuje z něj hlavně skřivan. Když ve tři odcházím po kontrole od prázdné sítě, registruji přeletující stín a vzápětí zhoupnutí sítě. Vracím se k ní a v horním poli se na zádech houpe kalous. Dobíhám k němu, ale on už volně sedí na vodícím lanku. Chvíli tak na sebe z několika desítek centimetrů hledíme. Oba tím setkáním překvapeni. Pak mávne křídly a mizí ve tmě.
Ani dvě noci po sobě se skoro stejným počasím nejsou v případě tahu ptáků stejné. Snad za to může jiný směr větru, snad oblačnost, snad počasí panující kdesi severně od nás. Kdo ví. Ale dnešní noc je úplně jiná, než ta včerejší. Už ve 4:30 se v síti objevuje rákosník proužkovaný. O hodinu později následuje černohlávek a o další půlhodinku blíže ke dni jsou to červenky, drozd, kos a další černohlávci. V sedm tah končí. Tentokrát jsem od půlnoci rozdal jen 11 kroužků. Včerejších počty ptáků i druhů jsou od tohoto výsledku dosti vzdáleny. Ale radost mi dělá jeden černohlávek s českým kroužkem, který není můj. Jsem zvědavý, odkud pochází.
Po ránu, kdy ještě čekám, jestli se něco chytne, proházím sousední povláčené a zhutnělé pole. U každé hraboší díry leží hrstka drobných granulí a u každé druhé díry se povaluje i mrtvý hraboš. Ať žije chemická ochrana. Dát sem pár berliček, možná by to mělo stejný účinek. Ptáci už se žádní pásem křovin nehýbou, jen nad poli přeletují skřivani, konipasi bílí a jednou jsem nahrávkou zastavil lindušku rudokrkou. Je čas na návrat.


Sýkora modřinka (Parus caeruleus) - pták s přerostlou horní čelistí.


23.- 24.9.2016: Táhnou černohlávci, červenky a rehci zahradní
V polích jižně od Vyškova, v sedélku nad Zouvalkou, jsem nebyl už čtrnáct dní, a docela by mě zajímalo, jestli tudy teď něco protahuje a pokud ano, jaké jsou to druhy. Počasí má být příznivé, na víkend míříme do Pístovic a já si jen mnu ruce při pomyšlení další noci pod širákem. Jako vždy nakupuji proviant v Lídlu a během několika minut jsem na místě. Na kraji polní cesty lemující pás oplocených křovin je stále patrný můj pelech a dotvrda ošlapané místo, kde u stolku kroužkuji. Svoji věrnou osmnáctku mám nataženou během chvilky. Otvory pro tyče mám označeny a jejich polohu neměním. Díky tomu nemusím zarážet tyče do země ztvrdlé suchem na beton. Je téměř bezvětří a většinu oblohy kryje oblačnost. Západ slunce má podobu jen kratičkého mrknutí rudého slunce ve škvíře mezi mraky. Dělám dva tři rychlé cvaky foťákem a slunce je pryč. Stmívá se záhy. Když kolem sedmé vytahuji ze sítě letku tři kosů a drozda, musím si už svítit čelovkou. V průběhu večera oblačnosti obývá. Pocucávám červené a zase si jen tak koukám do tmy. Pro jistotu očůrávám místa, ve kterých síť ční do prostoru polí, abych odradil větší zvířata od toho, aby zkoušela její pevnost.
S projasňující se oblohou a rozkvétajícími hvězdami klesá teplota. V noci, když jdu pustit nahrávku a později při prvních popůlnočních kontrolách se mi kouří od pusy. Tentokrát volím zase jiný mix, ne příliš hlasitou směsku několika budníčků a králíčků. První ranní úlovky přicházejí až v půl šesté. Ptáci nespěchají, protože i východ slunce přichází teď mnohem později. Pak už nosím opeřence od sítě průběžně, nejvíc je jich po půl sedmé. Je znát, že kromě černohlávků táhnou červenky, rehci zahradní, ale také modřinky. I ti budníčci, zvláště menší, jsou díky nahrávce početnější. S východem slunce ožívá modrá obloha nad poli hlasy skřivanů, protahují v menších hejnech a jsou jich desítky. Dvakrát jsem zaslechl typický hlas lindušky rudokrké, která přeletovala v nevelké výšce. Ukázali se i čtyři krkavci a směrem k Zouvalce se vzduchem přelévalo hejno špačků. Počasí je fajn, slunce hřeje a vysušuje mi bivak zvlhlý rosou. Není kam spěchat. Posledních několik ptáků se chytá po osmé hodině a jedna červenka pak ještě v devět. Balím zasloužilou osmnáctku a snídám na celtě natažené v trávě. Neuvěřitelné, rozdal jsem 42 kroužků devíti druhům. Na jednu jedinou síť je to pěkný výkon.


Rehci zahradní (Phoenicurus phoenicurus) doplňovali táhnoucí červenky a černohlávky.


20.- 21.9.2016: Negativní výsledek
Teplé dny pod modrou oblohou jsou za námi a počasí, které je nahradilo, je vrtkavé a vlastně téměř podzimní. Přesto si říkám, že by nebylo od věci znovu vyzkoušet na stejné lokalitě na kraji Brna natáhnout přes noc síť na lelky.
Hustý odpolední provoz v městských ulicích se mi daří opustit něco po šesté, obloha je zatažená a větvemi stromů pohupuje čerstvý nárazový vítr. Svažité políčko, které jsem si vybral, je ze všech stran proti větru chráněno lesním porostem; zde se hýbou jen krajní větve stromů vysoko v korunách. Voní to tu jako někde ve Středomoří, hořkosladká vůně řebříčků a vratiče, skoro jako bych čichal k provensálskému koření. Země je suchem ztvrdlá, ale s pomocí hřebů a sekyrky se mi daří postupně napnout dvojici osmnáctek, které pak vytvářejí velké, do pravého úhlu rozevřené písmeno V. Překvapuje mě podivné bzučení z oblohy Patří dronu. Jeho oko si mě prohlíží z asi dvacetimetrové výšky a dron pokračuje dál k severu, aby se o něco později obloukem vrátil a vytratil se kamsi k jihu. Už po sedmé hodině se v šeru rozpouští většina denního světla. Přináším tedy k sítím „kostku“ a záhy se nad políčkem vznáší drnčivý lelčí zpěv. O půl hodiny později slyším něčí hlasy z blízké turistické stezky. „Nestřílejte! Jsou tu lidi!“, ozývá se mírně hysterický ženský hlas. „Nebojte, já nejsem lovec“, odpovídám. „My jsme si říkali, že tady vábíte nějakou zvěř. Takže nebudete střílet? Ne, nebojte, já střílet určitě nebudu“, uklidňuju paní, za kterou se krčí menší pán. Tolik života jsem tu nečekal.
Brzy padá tma. Mezi škvírami mraků se občas zaleskne hvězda. Na oblohu stoupá světlo malého motorového letadla, které dlouhé desítky minut krouží na krajinou. To už se moje známá dvojice vrací za veselého švitoření a za svitu baterky lesem z procházky. Z porostu se čas od času ozve křik mladých puštíků, jinak je klid. Sedím v židličce a koukám do tmy. Když pak chodím na kontroly, je noc velice bílá. Nad mraky totiž svítí jasný měsíc a jeho světlo jimi rozptýleně proniká k zemi. Ani nemusím používat čelovku.
Po čtvrté ranní mě z podřimování probírají další hlasy. „Ať se taky snaží ona, já se na to můžu vykašlat“, sděluje mužský, trochu nejistý hlas kamarádovi. Jo, hochu, snažit se musíte oba, jinak to nemá cenu, říkám si pro sebe. Chlapi mě míjejí ve vzdálenosti několika metrů, ale nevidí mě. Nevnímají ani hlasité drnčení lelka.
Rozednívá se pomalu a později než před týdnem. Vítr zesiluje a opírá se do sítí už i na políčku. Čekám do čtvrt na 7. Celou noc se v síti neukázalo ani peříčko. Člověk na to začátečnické štěstí holt nemůže zase tolik spoléhat. Navíc lelci teď asi táhnout spíše sporadicky a ne všude, jako minulý týden. Vždyť i na Sedle, kde jsem byl o víkendu, se objevil jen jeden. Nevadí. Od konce července to byla moje dvanáctá noc venku. Kdoví, kolik jich ještě letos bude? S postupujícím časem méně a méně.


Nic jsem nevyfotil, tak alespoň dokumentační fotka mladého ťuhýka obecného (Lanius colurio) z jiné noci s osmnáctkou.


16.- 18.9.2016: Čekání na "velkou noc"
Vše nasvědčovalo tomu, že přijde „velká noc“. Po dlouhotrvajícím teplém počasí se sluncem na obloze se blíží fronta s ochlazením, oblačností a deštěm. Mlha a jižní vítr donutí ptáky táhnout nízko nad terénem, kde jim v cestě stojí sítě natažené v Červenohorském sedle. Za poslední týden osádka stanice na sedle vyloženě paběrkovala, ptáci téměř netáhli a když už, tak vysoko. Teď by se to mohlo změnit. Když mi před odjezdem Jožka volá, zdůrazňuje, abych vzal všechny kroužky, které mám. Ptáci jsou nadržení na tah, je to znát, dodává. Při takové „velké noci“ se v sítích mohou objevit stovky ptáků dosahujících i přesahujících tisícovku. To pak čeká osazenstvo celonoční dřina. Zatím jsem nic podobného nezažil. Vlastně nikdo z nás, kdo s přicházejícím večerem po roztažení sítí sedíme v kroužkovatelské budce a trochu s nervozitou čekáme, co se bude dít. Jsme tu čtyři a malý ornitolog Vojta s maminkou Hankou.
Od západu a od jihu se skutečně na oblohu nasunuje řídká oblačnost. Vítr zcela utichá a nad zšeřelou krajinou loví první lelek. Že by klid před bouří? Netušíme. Chodíme kontrolovat sítě, které jsou až na jednotlivé ptáky prázdné. Nad sedlo vyplouvá měsíc v úplňku. Žádné mraky nemají sílu ho přikrýt a tak je venku světla jako za dne. Pocucáváme červené a čekáme. V devět přináším z bahňákovky lelka a v jedenáct se chytají dva sýci. Vítr stále nefouká a oblačnosti spíše ubývá. Vše se ještě může v průběhu noci změnit, ale stres z neznámého postupně ustupuje. Noc, kterou jsme z podstatné části všichni probděli, je nakonec stejně mrtvá, jako ty předchozí. Chytá se snad jen 15 ptáků, které po ránu doplňuje asi 40 červenek. I takhle může dopadnout čekání na velkou noc.
V poledne zůstávám na sedle sám s malým Vojtou a jeho mamkou. Počasí se kazí, tentokrát je obloha brzy pod pokličkou těžkých šedých mraků, které chvílemi jako mlha halí celé okolí. Odpoledne začíná pršet. V podvečer přijíždí nová směna, která tu bude mít službu následující týden. Stále ještě to může přijít, ale za tmy začíná hustě pršet a tak se musí sítě stáhnout. Průtrž mračen sice po půlnoci ustává, ale ptáci netáhnou, protože severně od sedla pršet nepřestává. Budka se otřásá smíchem, jeden vtip střídá další a prokládají je neuvěřitelné historky „ptáčníků“, kteří se věnují kroužkování už desítky let. Je tu dobře. V neděli před polednem se loučím a skupinku nadšenců opouštím. Je to tu o čekání, o souhře náhod, o štěstí, na které se občas musí dlouze čekat. Když se při tom čekání sejde parta lidí, kteří si sednou a kteří svým koníčkem žijí, pak i to čekání je vlastně cestou i cílem samotným. Těším se na týden uprostřed října, kdy tu budu mít také službu a těším se na lidi, se kterými tu budu a které tu ještě potkám.


Dvojice sýců rousných (Aegolius funereus) ze sobotní noci.


Na sedle začíná nový den. Světlo ještě svítí, ale brzy již zhasne. V sítích se objeví ptáci z rozletu. Končí noční směna.


13.- 14.9.2016: Lelek ze severu
Výjimečně teplé a stabilní počasí posledních dní zřejmě velice nahrává tahu lelků lesních. Několik kroužkovatelů se po vzoru Radka Lučana, který za pět po sobě následujících nocí chytil na té stejné lokalitě 26 lelků, zkouší k jeho aktivitě přidat a ověřit si, kde všude tah tohoto druhu probíhá. Brouk na tohle téma zavrtal i v mé hlavě, proto jsem se rozhodl si to vyzkoušet taky. Už předchozího dne jsem objel několik nadějných míst, která jsem si vytipoval pohledem na leteckou mapu v okolí bydliště. Žádné z nich se mi ale nelíbilo. Dnes jsem našel zase nějaké vhodné lokality a teď k večeru vyrážím na první z nich už i s výbavou.
Je to pole sevřené lesními porosty, ne příliš velké a svažité. Trochu mě odrazuje mohutná kazatelna na jejím dolním konci a hromada kukuřice nachystaná pro prasata uprostřed plochy. Stavím dvě osmnáctky s 30 mm oky do tvaru V. Ještě to nemám hotové, když slyším štěkání psa a hlasy. Konec, říkám si, odtud se budeš stěhovat, myslivci jsou tady. Hluk ale umlká a nikdo se neobjevuje. Napínám sítě a doprostřed mezi ně dávám hrací kostku. Stmívá se záhy a ještě dřív se objevuje zářící měsíc. Hrát začínám hned v osm. Večer je nezvykle teplý. Do drnčení cvrčků pokřikují mladí puštíci. Měsíc stoupá výš a vyhání z oblohy všechny menší hvězdy, nevzdávají to jen ty nejjasnější.
V jedenáct hodin nacházím asi uprostřed výšky jedné ze sítí viset lelka. Paráda! Opravdu to funguje. Kostka hraje poměrně hlasitě a při dnešní téměř bezvětrné noci se její zvuk asi nese dost daleko. Je to mladý pták, asi samice, kterému navlékám, kroužek typu K. Sedí mu jako ulitý.
V jednu po půlnoci jdu vyměnit do kostky baterii. Jsem zhruba uprostřed dnešní noci. Zjišťuji, že mohu hlasitost ještě trochu zvýšit a využívám toho. Do následného podřimování se mi pak loudí sny točící se kolem křiku lelků. Na kontroly chodím co hodinu. Měsíc se postupně stěhuje níž nad obzor a mění barvu do žlutavé.
Ráno začíná dost pozdě. Za hustého šera v 5:30 jdu zase síť omrknout. Bylo tak teplo, že skoro není rosa. Síť se zdá prázdná, ale v jednom místě je přece jen prověšená. Až v jejím spodním poli visí další lelek. Má kroužek. Napřed si myslím, že je to ten večerní, protože kroužek je mohutný, ale ve svitu čelovky a s pomocí příruční lupy luštím nápis Riksmuseum Stockholm. Tak tohle je náhoda velkého kalibru! Chytám své první dva lelky a jeden z nich je ze Švédska! Opět jde o mladého ptáka. Fotím jej a pouštím k další cestě. Rozednívá se. Síť už je teď dobře viditelná, nemá cenu čekat na další ptáky. Vypínám hlas, balím a odjíždím. Mám za sebou neopakovatelnou zkušenost. Nevyspání, které dnes budu cítit, za to ale rozhodně stálo.


Lelek lesní (Caprimulgus europaeus) ze Švédska.


11.9.2016: Lenošné nedělní dopoledne
I tento víkend je podle šablony toho minulého – z pátku na sobotu odchyt a kroužkování v polích a v neděli výjezd s dalekohledem. Neděle má být horká a jelikož byl včerejší společenský večírek velice decentní, sedím s východem slunce v autě a frčím se podívat po okolí, tedy trošku širším okolí, jak zjišťuji po návratu pohledem na tachometr.
Rád bych nahlédl do polí nad Pravčicemi, ale když už mám cestou Kojetín, tak sjíždím z dálnice na něj a pokračuji k rybníku u Měrovic nad Hanou. Tentokrát jsou tu z bahňáků jen vodouši šedí (5 ex.) a pisík. Pod hladinou na střídačku mizí asi 20 potápek malých, ozývá se zpěv špačků, rehka domácího a takový ten podzimně teskný popěvek koňader. Dny jsou sice stále teplé, ale léto končí, noc se prodlužuje, mizí už i vlaštovky a jiřičky. Nechci sýčkovat, ale podzim je na spadnutí.
Vracím se na dálnici, míjím Kroměříž a krajina se ztrácí v šedivé mlze. Slunce hřeje víc a víc a tak se i mlha brzy rozpouští. Postávám v polích severně od Pravčic, pozoruji početné volavky bílé (25 ex.) na strništích, káně, pochopy a kolegáčky kroužkovatele, kteří mají na kraji kukuřičného pole políčeno na dravce. Na sloupech a drátech vysokého napětí sedí špačci, šedivky a doupňáci. Vzduch se začíná tetelit, podél polních cest svítí z pavučin kapky rosy a z keřů zpívá budníček menší.
Jedu dál a cesta mě přivádí ke štěrkovně u Troubek. Na ostrůvcích sedí kormoráni velcí (40 ex.) a na kotvících lanech bagru racci chechtaví (40 ex.). I tady zpívá budníček menší a ozývá se hlas proletujícího jespáka obecného. Dostávám se do rozpoložení, kdy se mi ani nechce zastavovat. Jen pomaloučku jedu krajinou, pasu se pohledem po okolí, občas zvednu dalekohled, poslouchám staré Cranberries a Diannu Krall. Když vidím rybáře na hrázích Hradeckého rybníka, pokračuji dál, ještě kousek k severu.
Z auta lezu až na břehu štěrkovny u Krčmaně. Slunce pálí, omývám si špinavé nohy v osvěžující vodě a dumám nad tím, jak se lidi se společným zájmem dokáží pořád hádat a plivat na sebe, jak jsou poloslepí úzkým zorným úhlem vlastního já, jak jim chybí pokora, slušnost a elementární schopnost vnímat svoje okolí v širších souvislostech. To vše se mi vybavuje v souvislosti s jednou nehezkou diskusí na FB týkající se právě této lokality. Na štěrkové lavici tentokrát pospává 6 jespáků obecných s kulíkem písečným, ve stínu vegetace visící z ostrůvku hledá potravu rodinka husic nilských a na mělčině postává bekasina. Občasný vítr zvedne prach z cesty, po asfaltce proběhnou dva bosonozí důchodci, panuje ospalé horké nedělní předpoledne.
Poslední zastávku dělám jako minulý týden u cukrovaru ve Vrbátkách. Nad odkalovací nádrží krouží pochop a až po delší době nacházím v její vegetaci dvě bekasiny otavní a tři konipasy bílé. To je vše. Ještě není ani poledne, ale už se mi nikam nechce. Do rádia pouštím Amy MacDonald a frčím zpět do Pístovic.


Typický obrázek konce prázdnin - pochopi (Circus aeruginosus) na strništích.


9.- 10.9.2016: Ranní meteor a kulík hnědý
Pátek už začíná mít ustálený scénář zvláště, když se jede do Pístovic a předpověď slibuje noc bez srážek a silného větru. Takže Lidl ve Vyškově a pak přejezd do polí kousek od Zouvalky. Couvám podél pásu křovin k průseku a parkuji přesně na tom stejném místě, jako už od konce července desetkrát. Průsekem právě probíhají tři kusy srnčího a míří dál do polí. Natahuji osmnáctku a pozoruji slunce, které se chystá do peřin už chvíli po sedmé večer. Oblačné šmouhy mají načervenalou barvu, nad poli loví ještě za šera pochopi a desítka velkých netopýrů, pak už se denní světlo rozpouští do tmy. Dělám si vedle auta ležení, koukám na oblohu, na které se za ten týden hvězdy zase o kus posunuly, přemýšlím, hledím do tmy. Tuto tvář samoty mám rád.
Ještě před úplným setměním kroužkuji samce pěnice černohlavé. Nahrávku pouštím až mnohem později, kolem jedenácté. Udělal jsem nový mix, půldruhé minuty rákosníků s cvrčivou zelenou, slavíkem obecným a modráčkem střídá stejně dlouhá směska jiných tahounů, bělořita, bramborníčka hnědého, rehka zahradního, králíčka ohnivého a slavíka tmavého. Vše se opakuje stále dokola. Jednu hodinu po půlnoci přináším dalšího samce pěnice černohlavé. Co hodinu pak ze sítě odháním můry se svítícíma očima a mezi tím, když ležím vedle auta, po mě pobíhají hraboši. Už si na mou přítomnost tady asi zvykli. Obloha je uprostřed noci jeden velký hvězdný rej, je to krása. Třetí pěnice černohlavá uvízla v síťovině až v pět ráno. Oproti minulému týdnu je spíše ještě tma a to je dobře, protože přesně v 5:21 se mi nad hlavou rozsvěcuje velký meteor jasně hořící v atmosféře letící zhruba k severu. Krátce na to vyhasíná. Nad jižním obzorem poblikává Orion.
Po šesté ráno, stále ještě za šera, začínám nosit další pěnice černohlavé, k tomu drozda, kosa a ťuhýka. Červená sluneční koule leze zpoza východního horizontu daleko po šesté. Přibývají pěnice slavíkové a jedna pokřovka. Slunce rychle šplhá vzhůru a hřeje. Suším celtu a spacák a po oranici nedaleko poskakují dva bělořiti. Pět minut před devátou mě k akci vyburcoval zvláštní hlas ozývající se z oblohy. Tentokrát mám po ruce dalekohled a původce hlasu mi přeletuje asi 30 m nad hlavou. Je to velký kulík se světlým břichem a tmavší hrudí. Podle hlasu není ani zlatý ani bledý. Zbývá jen… ale moc se mi tomu nechce věřit… kulík hnědý. Nahrávka opravdu odpovídá! Kulík ale nezastavuje a frčí dál k SZ. Minulý týden jsem ten stejný hlas slyšel také. Tehdy to byli dva ptáci, které jsem ale neviděl, letěli mnohem dál a i hlas byl jen takový slabý. Mávl jsem nad tím rukou, ale řekl bych, že šlo také o kulíky hnědé. Na foťáku mám bohužel krátké sklo kvůli focení chycených ptáků, dokumentace tedy vzniknout nemohla. Škoda
. Pak už se chytají jen další černohlávci. Stahuji síť a do roztažené části mi skákají ještě tři modřinky. Fajn, tím zaokrouhlily počet dnešních kroužkovaných ptáků na dvacet. V půl desáté odjíždím.


Jedna ze dvou pěnic slavíkových (Sylvia borin), která zabloudila do sítě.


4.9.2016: Starý dobrý birdwatching
Další noční chytání u Zouvalky jsem vyměnil za společenský večírek u sousedů na zahradě a stálo to za to. To je i důvod, proč vyjíždím na ptáky až po deváté ranní. Po delší době si chci vyzkoušet klasický birdwatching. Snad jsem to ještě nezapomněl.
Rád bych se podíval po nějakých bahňácích a proto si jako první lokalitu vybírám polovypuštěný rybník u Měrovic nad Hanou, odkud už několik zajímavých pozorování bylo hlášeno. K rybníku se pouštím polními cestami směrem od Kojetína. Dravci a volavky, těch je tu opravdu dost. Slunce pálí a za mnou se zvedají oblaka prachu. Na mělčinách podél břehů rybníka jsou vidět vodouši šedí a pisík. Stoupám si ke stativáku na hráz a projíždím vodní hladinu a vegetaci na březích. Vodoušů šedých je 10, pisíci 3, nacházím jespáka obecného a 3 vodouše bahenní. Bahňáci citlivě reagují na přelety pochopa, křičící žlunu zelenou opakovaně prohání krahujec. Pak pro změnu provokuje krahujce moták lužní. Když se zahledím k obloze, všímám si dost vysoko dvou orlů královských. Kdo by to řekl? Přibývají slípky, počítám 18 potápek malých, nad vodou prolétá ledňáček a téměř po půldruhé hodině, chvíli před odjezdem, zaznamenávám světlého vodouše bahenního, ze kterého se při vzlétnutí klube vodouš štíhlý. No ostuda, sice jsem tento druh už delší dobu neviděl, ale asi mi začíná chátrat postřeh.
Další lokalitou, ze které lezou díky systematickému pozorování Ondry Boháče, další a další špeky, je štěrkovna u Krčmaně. Hned po příjezdu mě vítá rodinka husic nilských s devíti mláďaty. Zdá se tu být pusto, ale z vyvýšeného břehu stačí podrobněji prohlédnout štěrkové ostrůvky a bahňáci jsou tady: kulíci píseční (2 ex.), jespáci křivozobí (5 ex.), jespáci malí (7 ex.), jespáci obecní (3 ex.), jespák šedý a několik běžnějších druhů. Celkem devět druhů. Paráda. Čerstvý vítr zvedá prachové čertíky, když spokojený po třičtvrtěhodince odjíždím.
Poslední lokalitou, kde by se dali zastihnout bahňáci a kterou mám po cestě na Prostějov, je odkalovací nádrž cukrovaru ve Vrbátkách. Ve vegetaci uprostřed barevné vodní hladiny nacházím jen jednoho vodouše kropenatého a dvě čejky. Pak už jen volavky, potápky malé a konipasi bílí. Čtyři hodinky dnešního cestování po střední Moravě jsou za mnou, bylo to příjemné setkání se starými známými a těším se na další. Pouštím klimatizaci a cestou zpět do Pístovic mě doprovází Tracy Chapman a její album Our Bright Future z roku 2008. Neuvěřitelná pohoda.


Rodinka husic nilských (Alopochen aegyptiacus) ze štěrkovny v Krčmani.


30.- 31.8.2016: Devátá noc
Neplánoval jsem vůbec nic, ale když mi Pepe volá, že nemusím z práce spěchat a že má domluveno s kluky setkání s kamarádkou, a když jsem si pak uvědomil to mlčení do telefonu, které bylo vlastně nevyřčenou otázkou, zareagoval jsem tak, jak Pepe očekával. Co kdybych vyjel na noc ven? Proč ne, klidně vyraž, odpověděla mi se smíchem v hlase. A to já zase jo, na tohle slyším velice dobře. Zvlášť, když Aladin slibuje jasnou a téměř bezvětrnou noc.
V práci to neprotahuju, s větrem v zádech šlapu na kole domů, hážu do sebe zbytek uzené makrely a černých oliv, balím osmnáctku, kufřík s kroužky, spacák a karimatku a někdy kolem půl páté už mířím k východu na Vyškov. Pečlivě se vyhýbám věčně zasekané dálnici a o hodinku později už parkuji na svém fleku v polích před Zouvalkou.
Pofukuje čerstvý V vítr, slunce svítí, času je dost a tak natahuju síť a nejprve se snažím aspoň trochu zasukovat díry, ke kterým přišla během předchozích nocí. Víno jsem koupit nestihl, otevírám tedy plechovku piva a sedám ke knížce. Slunce se záhy skrývá za obzor a vzduch chládne. Sahám po mikině, teplých fusaklích a zavřených botech, pak po svetru a už se šeří. Poslední dny léta prané na vysoké teploty jsou sražené a krátké. Barvy na západním obzoru mi nahrazují pohled na stránky knížky, které s padající tmou už nepřečtu. Přímo přede mnou se na obloze zhmotňuje trojice jasně zářících bodů. Mířím na ně stativákem a zase se můžu kochat Saturnem v krátké baletní sukýnce a brunátným zuřivcem Marsem.
Sítě zůstávají prázdné a teplota stále klesá. Noci mě vždy přenášejí do jiného světa. Vždy se po hodině proberu a jdu prohlédnout síť. Svítí v ní oči velkých nočních můr nebo dlouhá zelená křídla kobylek. Lehám si pod celtu zvlhlou rosou a v trávě to vrže zoubky hlodavců, kteří mi co chvíli šramotí pod hlavou. Několikrát mi přebíhají přes spacák a celtu. Od půlnoci tentokrát hraje nový mix, do kterého jsem zařadil několik rarit typu rákosníka plavého, ostřicového a pokřovního podbarvených zpěvem slavíka tmavého a velice tichým drnčením cvrčilky zelené. Vždyť stát se může cokoli, když u nás byl před pár dny (27.8.) prvně chycen rákosník plavý. V podstatě je to mix rákosníků jako dříve. Ptáci se chytají od půl šesté do sedmi a je jich jen několik. Na hlasovou provokaci zareagovali rákosníci, jak se dalo čekat – dva proužkovaní, velký a obecný. Pak červenka, konopka, koňadra a černohlávek. Nevadí, každá noc je jiná, jedinečná. A tahle byla už devátá.


Mladý krasavec, rákosník proužkovaný (Acrocephalus schoenobaenus).


27.- 28.8.2016: Znovu na poli
Nedá mi to, vždyť příležitostí je tak žalostně málo. Mixuji novou nahrávku a v podvečer vyjíždím do polí pod Vyškovem. Strniště sousedící s pásem křovin je zorané a v orbě se ještě pokračuje. Naštěstí směrem ode mě. Na druhé straně pásu se také vláčí kus zoraného lánu po řepce. Rachot ke mně doléhá z obou stran. Pofukuje svěží JV vítr. Parkuji přesně na tom stejném místě, jako už po sedm nocí, roztahuji síť, stavím zezadu k autu stolek a židličku a rozevírám Demongina, který už na některých stránkách začíná dostávat patinu. Jediným ptákem chyceným do konce dne je mladý samec pěnice černohlavé.
Vítr se utišuje, traktory s první tmou odjíždějí a já tu zůstávám sám. Den poklidně přechází v noc. Vyhlížím první hvězdy, které se záhy objevují. Na stativák připevňuji svého Swáru a mířím jím na Saturn. Je to nádherná podívaná. Stejně jako včera. Tentokrát si vyhledávám v jedné aplikaci hvězdnou oblohu a tak mohu konečně pojmenovat i třetí svítící bod pod Saturnem a Marsem. Je to nejjasnější hvězda souhvězdí Štír – Antares. Prohlížením hvězd se bavím několik hodin.
A po půlnoci pouštím nahrávku. Tentokrát jsou na ní oba slavíci, zkusmo lejsek černokrký, rehek zahradní a to vše doplňuje monotónní hlas cvrčilky zelené. Do sítě se za tmy sletují můry a začíná jejich kladení vajíček. Hned při první kontrole nacházím v síťovině nový otvor vyžvýkaný nějakým netopýrem a pár menších děr. Budu se muset donutit je zalátat. Ve dvě vidím v jedné kapse viset ptáka velikosti slavíka. Houpe se v ní, aniž by byl zamotán a s mým příchodem bez problémů odlétá. Škoda.
Téměř celou noc se nic neděje. Nad ránem vymotávám ze sítě mohutného netopýra rezavého a v půl páté první pěnici slavíkovou. V půl šesté si ověřuji reakci ptáků na přítomnost hlasu cvrčilky zelené v nahrávce – jsou tu hned dvě. Postupně přibývají čtyři druhy pěnic, ťuhýk, budníček menší a dva rákosníci zpěvní. V síti se opět objevuje teď už starý známý mladý slavík tmavý, červenka a jako zpestření mladý bramborníček hnědý a konopka. Další ptáci nepřibývají. Pozoruji přelety motáků lužních a pochopů, poštolek, kání a pak dvou tisíc špačků. Přitom vysouším spacák, celtu a pytlíky na ptáky. Začíná další letní den, den na konci prázdnin. Jsem rád, že jsem se rozhodl sem vyrazit i tentokrát.


Nádherně pestře zbarvený mladý bramborníček hnědý (Saxicola rubetra).


Cvrčilka zelená (Locustella naevia).


26.- 27.8.2016: Pod dohledem Saturnu
Obloha je tentokrát jako vymetená, ani náznak mráčku. Pofukuje mírný JV větřík a nad strništi poletují poštolky a motáci lužní. Na obvyklém místě v polích je po horkém dni klid. Jen na druhé straně biokoridoru traktor s pluhem ukrajuje žluté strniště. Přechod denní oblohy do noční je divadlo, které bych si mohl dopřávat každý večer. Člověka to uklidní, naplní úžasem i pokorou. Nad jižním obzorem se blýskají nápadně velké hvězdy. V té nejvyšší objevuje stativák nádherný, prstencem opatřený Saturn. Tuhle planetu vidím prvně v životě a je nádherná. Široký prstenec žlutavě září se stejnou intenzitou jako planeta sama. Mírně vlevo dole pak načervenale svítí Mars.
O půlnoci pouštím opět jen čistý hlas slavíka tmavého. Ve dvě hodiny nacházím v síti dvě pěnice černohlavé a překvapivě nedaleko jedné z nich, v nejvyšším poli, také mrtvého hraboše. Chtěl bych vidět, co se tu odehrálo. Který kalous a proč tu hraboše jako pozdrav zanechal. Až ve čtyři ráno tahám ze sítě rákosníka obecného a teprve v šest přibývají další ptáci – většinou pěnice černohlavé (4 ex.), červenka obecná, budníček lesní a drozd kvíčala. Když u stolku kroužkuji, je chvíli po východu slunce, přeletuje s křikem nad polem směrem na Luleč deset kolih velkých. V sedm se v síti objevuje sýkora koňadra s modřinkou, další čtyři pěnice černohlavé a pěnice slavíková. To už slunce šplhá vzhůru a začíná pěkně pálit. Na plotě lemující biokoridor se suší věci zvlhlé masivní noční rosou. V osm už je v síti jen jedna pěnice černohlavá a o pár minut později překvapivě slavík tmavý, kterého jsem tu kroužkoval 19.8. Kroužek má viditelně ušpiněný od zeminy, ve které hledá po způsobu kosů potravu. Překvapuje mě, že se stále po osmi dnech drží na stejném místě. Potravní nabídka zde musí být bohatá. Pro zajímavost ho vážím a zjišťuji, že od minule přibral přesně 6 gramů. Původně měl 22,3 g, teď má 28,3 g. Hlas slavíka z plejbeku utichl už před půldruhou hodinou, přesto se zvědavý mladík přiletěl podívat a zopakoval si odchyt. Myslím, že tohle zjištění vůbec není špatné. V půl deváté vytahuji posledního černohlávka. Slunce pere stále ještě z vymetené oblohy a já přemýšlím ještě o následující noci. Uvidíme.


Budníček lesní (Phyloscopus sibilatrix).


Slavík tmavý (Luscinia luscinia) se stále zdržuje na místě a nabírá na váze.


19.- 20.8.2016: Jen pár obrázků...
Jen pár obrázků z odchytu na jihu Moravy, kde jsem si mohl prohlédnout několik pro mě vzácných druhů.


Chřástal kropenatý (Porzana porzana).


Volavka stříbřitá (Egretta garzetta).


18.- 19.8.2016: Slavík tmavý
Táhnou slavíci tmaví, do dnešního dne jich bylo třeba jen na Červenohorském sedle v Jeseníkách okroužkováno 27. Pavel Kverek zkoušel po tři noci odchyt slavíků protahujících kotlinou Dolnobousovska a během dvou nocí ze tří chytil a kroužkoval 4 slavíky tmavé. Zajímalo by mě, jestli se dá tento druh zastihnout jen na určitých tahových koridorech, nebo se pohybuje přes naše území v široké frontě a může být odchycen v podstatě kdekoli. Proto se rozhoduji dnes u své osmnáctky jižně od Vyškova hrát od půlnoci čistě jen hlas slavíka tmavého.
Na obvyklé místo v polích přijíždím už něco po šesté večer. Nad strništi poletují minimálně čtyři motáci lužní, po drátech elektrického vedení posedávají hřivnáči a špačci a obloha je téměř čistá. První se odchytává takové nedomrlé mládě krutihlava. Pak dlouho nic a až v osm pěnice hnědokřídlá s mým kroužkem a pěnice černohlavá. Den se zkracuje skokově. Před dvěma týdny se stmívalo po deváté a dnes už o půl hodiny dříve. Záhy šplhá na oblohu obrovský žlutavý koláč měsíce v úplňku. Při každé z následujících kontrol ozařuje krajinu jako obrovský světlomet. Padá rosa, je chladno a při tom intenzivním světle skoro ani nejsou vidět hvězdy. Od půlnoci pouštím zpěv slavíka tmavého. Jeho tóny lahodí uchu. Podřimování mezi kontrolami je tak mnohem příjemnější než při překřikování imaginárních rákosníků, které tu obvykle pouštím.
První ptáky překvapivě nacházím v síti už ve dvě v noci. Je to pěnice slavíková a slavík, kterého drží síť jen za nožku. Nechybělo mnoho a vymotal by se. Nad sítí opakovaně přeletuje dvojice kalousů ušatých. Pak už se až do šesté ranní chytají jen čtyři pěnice černohlavé.
Tentokrát žádný rákosník. Za šera při ranním zpracování těch několika odchycených ptáků překvapivě zjišťuji, že onen v noci chycený slavík je mladým slavíkem tmavým. Mám z toho radost. Zdá se, že by se tento druh dal opravdu chytit kdekoli, protože stanoviště, na kterém odchyty provádím, neleží na nějaké tahové cestě, která by ptákům mohla extrémně vyhovovat svojí morfologií. Už teď se těším na další pokus, na který si ale budu muset alespoň týden počkat.
Ráno už před sedmou balím poté, co se v síti téměř hodinu neukazuje ani pírko. Spěchám do práce.


Mladý slavík tmavý (Luscinia luscinia) zastižený během nočního tahu jižně od Vyškova.


15.8.2016: Na skok za bahňáky
Pepa pracuje na projektu, potřebuje se odpoledne zbavit kluků, počasí je dobré, tak je i přes mírný odpor toho nejmladšího cpu do auta a jede se na ptáky. Pole se většinou změnila na strniště a na nich posedávají desítky dravců. Už dlouho jsem si za klasickým birdwatchingem nevyrazil. Až mě to už začalo mrzet, že letos ani neuvidím některé bahňáky, kteří naším územím právě protahují. Proto mířím k osvědčené lokalitě, která sice většinou potěší, ale dokáže i zklamat. Uvidíme.
První lokalita je vyschlá, ale trochu bahýnka se tu po deštích udělalo a teď na něm pochodují desítky bahňáků. Nejpočetnějších vodoušů bahenních je asi 70, kulíků říčních 12 a následuje několik kousků vodoušů šedých, jespáků bojovných, bekasin otavních a pisíků.
Poté přejíždíme k dalším nádržím. Kluky upozorňuju na to, aby se chovali tiše, a oni tomu překvapivě rozumí a po celou dobu o nich skoro není vědět. Já nejprve nahlížím přes korunu hráze nejbližší vodní plochy. Opakují se druhy z předešlé lokality, ale nacházím také dva jespáky malé, jespáka křivozobého, čtyři vodouše kropenaté, osm vodoušů tmavých, čejky a také pisily. Nejprve dva dospělé ptáky se čtyřmi mláďaty, později se okružním letem objevuje další pár se dvěma mláďaty a ještě dva dospělí ptáci. Při společném pozorování se na chvíli scházíme s Petrem Šrámkem, který se sem přijel rozloučit s ptáky před dovolenou.
Je slunečno, teploty jsou příjemné a mělčiny přede mnou jsou dokonale nasvíceny a přehledné z vyvýšeného místa, na které přecházím. Bahňáci přeletují a každý druh se ozývá svým charakteristickým hlasem. Objevuje se ostříž a nad polem v dáli téměř stovka čejek. Zajímaví jsou vodouši tmaví. Někteří za letu skrývají nohy, které jim běžně vyčnívají daleko za ocas, a připomínají siluetou spíš bekasiny. Půldruhé hodinky uteklo jako nic.
Na kraji městečka se hodnou chvíli snažíme odečíst kroužek na pravé noze jednoho ze dvou čápů bílých hledajících potravu na povláčeném poli. Kroužek je černý a znaky jsou psány velice tence. Navíc je kroužek ze všech stran zabělen trusem, jen na jediném místě je snad kód PR305. Zkouším ho i fotit, ale odečtem si jistý nejsem. Krásným podvečerem se za zpěvu starých Greenhornů vracíme do Brna.


Dvě mladé pisily čáponohé (Himantopus himantopus) předvádějí plavbu vzduchem.


13.- 14.8.2016: Zase v polích
Týdenní pobyt na Šumavě byl pro mě částečně pracovní terapií zaměřenou na sběr borůvek a hledání hub. V tomto směru šlo spíše o orgie, kdy stačilo vyběhnout z chalupy na hodinku a půl k okraji lesa na druhé straně louky a taška se už po chvíli boulila gigantickými praváky, jejichž zpracování pak zabralo při vínu podstatnou část večera. V každém případě bylo zakončení dovolené načasováno skvěle – poté, co se v sobotu odpoledne vracíme, můžu do auta naložit stolek, židličku a svoji osmnáctku a sám pokračovat dalších cca 30 km k východu. Ono se to sice trochu protahuje ucpávkami na dálnici směr Vyškov a zrušením několika jejích výjezdů, ale po sedmé hodině večerní přece jen parkuji u svého průseku napříč pásem vegetace v polích a natahuji síť.
Pofukuje svěží JZ vítr, který postupně vymetá oblohu do čistého blankytu. Západ slunce na ní ještě chvíli zkouší hřejivými barvami doplnit desítky odstínů modré, ale s přicházejícím šerem a tmou se nebe stává průhledným. Vítr zesiluje a všechnu volnější síťovinu shrnuje k závětrnému konci osmnáctky. Jediným opeřencem, kterého před setměním vytahuji z ok, je mladý ťuhýk obecný.
Posedávám pak na skládací židličce, pocucávám lídlovské červené ze Španělska a koukám na světélkující Vyškov pode mnou. Jeho světla se postupně začínají odrážet i z oblohy, ale nahoře je jich mnohem víc. Co chvíli mezi nimi zazáří čárka některé z Perseid. Padá rosa a začíná být zima.
O půlnoci pouštím evergreen rákosníků se sólistou uherákem a co hodinu se chodím dívat na prázdnou zplihlou síť, ze které září ve světle čelovky oči nočních můr. Některé kladou do sítě bílé vejce přímo na vlákna, jiná jsou světlezelená a stojí na stopkách. Moje noční a ranní výšlapy k síti jsou zbytečné. První pták – rákosník obecný – se chytá až v půl šesté. Do osmi ráno mám dalších 12 opeřenců – dva rákosníky obecné, dva zpěvné a jednoho proužkovaného, červenku, pěnici černohlavou a hnědokřídlou, budníčka menšího a většího, slavíka a jako bonus nádherného mladého krutihlava.
Spacák pověšený na oplocení stoupající slunce už téměř vysušilo, karimatku taky a tak můžu pobalit své saky paky a zase se vrátit do Brna, abych si přečetl novinky ze Sedla.


Krutihlav obecný (Jynx torquilla) svým zbarvením a vzhledem připomíná spíš lelky či sovy.


4.- 5.8.2016: První pozdrav z ciziny
V sobotu máme odjet na týdenní dovolenou na Šumavu. Znamená to týden bez možnosti roztáhnout sítě. Když mi píše Petr Podzemný, že by na noc ze čtvrtka na pátek někam zajel, je téměř rozhodnuto, zamíříme opět do polí jižně od Vyškova. Moje stanoviště u pásu křovin jdoucích mezi strništi už na mě čeká. Do průseku stačí jen napnout osmnáctku.
Z Brna vyjíždím až v půl šesté. Provoz je pomalý a hustý a obloha je ukryta v oblačnosti. Natahuji síť do průseku a přijíždí nějaký chlapík, aby mě vyzpovídal. Je to člen myslivecké stráže a já mu vysvětluji důvod kroužkování. Mám chyceného mladého ťuhýka a starého rákosníka zpěvného, když se objevuje Petr. Zkoušel dravce asi 400 m odsud, ale bez úspěchu. Jdeme natáhnout kousek od keřů do řepkového strniště. Zatímco já až do setmění kontroluji už jen dva retrapi – starého ťuhýka a pěnici černohlavou, Petr chytá poštolku a v průběhu večera jednoho kalouse. Stmívá se, sedíme u auta a hledíme na kontury dne rozpouštějící se ve tmě. Přichází se na nás podívat jeden z vtipálků zajíců. Koukáme na sebe z oka do oka na vzdálenost necelých pěti metrů.
Ještě není ani jedenáct večer, když se obloha čistí a plní se hvězdami. Občas spadne meteor. Občas se ozve křepelka. Noc je teplá a vítr hebce hřejivý. Chytá se další kalous. Prvním ranním pěvcem v síti, kterého přináší ve tři ráno Petr, je rákosník velký s maďarským kroužkem. Můj první zahraniční kroužek. Dalším ptákům jako by se nechtělo. Trvá hodinu a půl, než se chytá červenka, v pět rákosník obecný a další rákosník velký, v půl šesté samec stehlíka a teprve mezi šestou a sedmou hodinou přibývají další čtyři rákosníci obecní, budníček menší, dvě koňadry, stará známá cvrčilka zelená s mým kroužkem, pěnice hnědokřídlá a dva černohlávci. Tím to končí. Na severozápadě se obloha začíná černat. Poslední chycené ptáky dokumentačně fotím ve slunečních paprscích na pozadí kovově temného nebe.
Ptáků moc nebylo, ale rozhodně to stálo za to. Jedině praxí člověk v tomto případě získává tolik potřebné zkušenosti.


Rákosník obecný (Acrocephalus scirpaceus) ve vycházejícím slunci proti černé bouřkové obloze.


2.- 3.8.2016: S čistými pytlíky
Čas je vzácným artiklem a co nestihneš dnes, nemusíš už nikdy dohnat. Proč tedy večer ležet doma u televize nebo u knížky, když v noci nemá pršet ani foukat silný vítr. Proč si nedopřát další noc s osmnáctkou a tentokrát s voňavými pytlíky? V neděli jsem totiž dal prát pytlíky na ptáky a z pračky jsem vytáhl jeden zasukovaný a pevně utažený dred, který jsem následně půl hodiny rozebíral. I šňůrky se vyvlékly, proto se půlhodina nakonec protáhla o další skoro hodinku. Teď mám ale pytlíky v komínku a čisté. Je čas znovu si je nechat znečistit. Vyjíždím pod Vyškov a parkuji na stejném místě jako o víkendu, hned vedle fleku slehlé trávy, kde jsem podřimoval. Natahuji osmnáctku a čekám, čtu si v určovacích klíčích a zjišťuji, jak žalostně málo toho vím. Oblačnost postupně zakrývá celou oblohu a v keřích je mrtvo. Jen na řepkovém strništi dovádí hejno špačků a několik desítek konopek. Početně se ukazují dravci. Nad polem poletují dobře čtyři motáci lužní, pochopi jsou v jednu chvíli vidět tři a v termice točí šest kání lesních. Než přichází tma, kroužkuji jen dva černohlávky, dva drozdy a téměř za tmy cvrčilku zelenou. Jdu si pak sednout s výhledem na svítící body Vyškova navlečené do notové osnovy ulic, které z dáli dirigují červené metronomy špiček dvou vysílačů. Hvězda se objevuje v průrvě mraků jen jedna, na chvilku.
V noci je teplo, ani rosa nepadá. Od půlnoci hraju a první rákosník velký a obecný se chytají se čtvrtou ranní. Následuje dalších šest rákosníků obecných, jediný rákosník zpěvný, dva rákosníci velcí, jeden proužkovaný a z táhnoucích druhů je zastoupen rehek zahradní, sedmihlásek hajní a pěnice slavíková. Pak jen černohlávci a pěnice hnědokřídlé. Až za světla si všímám dvou děr průměru velkých talířů, které do sítě v noci vyžvýkal nějaký netopýr. Chudák moje osmnáctka. Před sedmou ji cpu do pytlíku, balím nádobíčko a frčím do práce. Dobře jsem udělal, že jsem se sem včera vydal. Každá noc venku pod širákem stojí za to.


Sedmihlásek hajní (Hippolais icterina) mi coby začátečníkovi snadno zamotal hlavu.


No a pěnice slavíková (Sylvia borin) bez jakýchkoli výraznějších znaků mu v tom zdatně sekundovala.


29.- 31.7.2016: Dvě noci s osmnáctkou
Ale kdeže. Žádné pikantnosti tu nenajdete. Dobře vím, že při představě osmnáctky si vybavíme nejspíš dívku v rozpuku mládí. Byť jsem nadpis volil schválně trochu matoucí, v kontextu tohoto birderského webu půjde o něco trochu jiného. Tentokrát se jedná o pěvcovku, tedy o japonskou nárazovou sítí s okem o hraně 16 mm a délkou 18 metrů určenou k odchytu drobných pěvců. Právě s tímto jednoduchým zařízením jsem trávil dvě noci, z pátku na sobotu a ze soboty na neděli, a nejen noci, ale také nádherné večery a kouzelné východy slunce. Sám v polích jižně od Vyškova. Připadal jsem si po ty dva večery jako trosečník na ostrově. Sice v dosahu lidí, ale nádherně sám.
V těchto dnech naplno běží tah rákosníků zpěvných a já bych se ho rád dotknul právě prostřednictvím jedné osmnáctky. Pruh keřovité vegetace jdoucí v polích mimo města a vesnice jsem příčně přetnul jedním průsekem a v něm v pátek večer osmnáctku natáhl. Na severu se pode mnou rozkládá Vyškova a na jihovýchodě terén klesá k Vážanům. Jsem v malém sedélku mezi lány polí, vytahuji stolek, židličku, kroužkovatelskou výbavu a dalekohledem prohlížím okolí.
Vypadá to na příjemný večer, oblohou plují mraky, slunce klesá k obzoru a nízko nad terénem se pohupuje několik pochopů, kolem prolétá mladý moták lužní a mezi elektrickými dráty a řepkovým strništěm se přelévá sedmisethlavé hejno špačků. Jeden ze špačků má svrchu část křídla a hřbet zářivě bílé. Ze sítě nosím pěnice černohlavé a hnědokřídlé, mladé kosy, konopku, zvonka a jednoho nejspíš místního starého rákosníka zpěvného. Západní obzor se barví do červenooranžova a výš přechází do chladných modrých tónů. Z vyškovského letiště ke mně burácivě doléhá tvrdý nářez nějakého rockového fesťáků. Otevírám merlot z Chile, vdechuji vůni zralého obilí a poslouchám křepelky. Dva zajíci si ze mě dělají legraci a zkoušejí, jak moc se ke mně mohou přiblížit.
O půlnoci pouštím u sítě nahrávku mixu hlasových projevů rákosníka zpěvného. Obloha se postupně úplně čistí, mléčnou dráhou letí souhvězdí Labutě a nad ránem, kdy se kolem čtvrté hodiny začínají chytat první noční tahouni, je klid už i od rockerů. Rosou chodím na kontroly co hodinu. Vychází slunce a do šesté hodiny kroužkuji tři rákosníky zpěvné (1x 1K, 2x +1K), dva rákosníky velké a cvrčilku slavíkovou. Pak už se v síti zase objevují denní druhy ozvláštněné nádherným samcem ťuhýka obecného.
Po ránu se objevuje Franta Kopecký. Balíme a jedeme se podívat k rybníkům u Záhlinic. Ze zajímavějších druhů potkáváme dvojici mladých bukáčků na Němčickém rybníce a na Svárovském nějaké ty bahňáky, starého orla mořského, desítky rybáků obecných a exotickou labuť černou. Franta pokračuje k severu na Krčmaň a já se vracím do Pístovic na oběd, krátce si zdřímnout a ukázat se klukům, aby věděli, jak vypadá tatínek. Pozdě odpoledne se znovu vracím do polí a opět roztahuji svoji osmnáctku. Chytají se zvonci, kroužkuji dvojici ťuhýků a opět pěnici hnědokřídlou a černohlavou. S končícím dnem se ale na poli, vedle kterého sedím, objevuje trojice kombajnů a hltavě se pouští do spásání dozrálého ječmene. Jejich stroje hučí a pole se zahaluje do kouře a prachu, který pohlcuje i zapadající slunce. Představa noci trávené v těsné blízkosti žacích strojů mi radost nedělá. S příchodem tmy se naštěstí kombajny vytrácejí a slyšet už jsou jen křepelky. Dokonce ani rockeři po včerejší divoké noci nedokážou chytit druhý dech a jejich muzika záhy skomírá.
Dopíjím merlot a noční obloha je opět jako ta včerejší. Lehám pod širák a pozoruji hvězdy. Občas se mezi nimi objeví proužek meteoru.
S půlnocí pouštím opět nahrávku s přidaným zpěvem slavíka tmavého. S čelovkou pak pravidelně brouzdám rosou na kontroly. Ve tři ráno se nad severozápadním obzorem rozbliká bouře. Desítky blesků kmitají tmavým shlukem oblačnosti. Pro jistotu balím spacák a celtu, ale bouře je naštěstí daleko. První ptáci se opět objevují v síti se čtvrtou ranní. Rákosníků tentokrát přibývá – obecných je pět (1x 1K, 4x +1K), zpěvných dokonce jedenáct (7x 1K, 4x +1K) a k tomu jeden velký. S rozechvěním ze sítě v pět ráno vytahuji hodně tmavého slavíka. Žádný z těch devíti, které jsem posledně kroužkoval u Nesytu, nebyl tak tmavý, ale pravda křídelní formule je nelítostná – jde o slavíka obecného, byť přiletěl za hlasem slavíka tmavého. Ve stejném poli sítě uvízl také mladý, pestře kropenatý lejsek šedý. S prvními pěnicemi hnědokřídlými síť stahuji a balím. Ptáky mám oměřené, zvážené, teď si ještě ověřit, do jaké míry odpovídají naměřená data druhové determinaci. Když kroužkuji poslední ptáky, zhmotňuje se všudypřítomné extatické křepelčí vrrííí v ptáka, prolétajícího teď už vyklizeným koridorem po síti. Několik metrů za zády vyskakují nad trávu honící se rezaví hranostaji. Nádherný pobyt na pustém ostrově uprostřed polí pro tentokrát končí. Díky osmnáctce, se kterou jsem tu trávil dvě noci, jsem odchytil a kroužkoval 72 ptáků. Kdoví, kdy se sem zase budu moci vrátit? Kéž by to bylo co nejdříve.


Jediná osmnáctka natažená napříč pásem keřovité vegetace v polích mi poskytla zábavu na dvě noci.


Mladý slavík obecný (Luscinia megarhynchos) se nechal zlákat nahrávkou zpěvu slavíka tmavého.


Pestrý vzhled mladého lejska šedého (Muscicapa striata) mě překvapil.


23.7.2016: Stále se cítím birdwatcherem
Právo označit se birdwatcherem, pokud tedy chce, má každý, kdo se alespoň letmo a opakovaně zahleděl na opeřence, v jehož blízkosti se ocitl. Může to být člověk přikrmující ptáky v zimě, může to být obdivovatel rorýsů poletujících za okny jeho kanceláře, pozorný turista podnikající tůry přírodou, ale i důchodce chodící si odpočinout do městského parku. Birdwatcherem nemusí být jen ten, který je ptáky posedlý, reaguje na každý jejich hlasový projev a cestuje za nimi desítky a stovky kilometrů zvláště, když se někde objeví zajímavý či vzácný ptačí druh. Když jsem projevil zájem o kroužkování, setkal jsem se s názorem, že tahle činnost se s birdwatchingem neslučuje, že už na něj nebudu mít čas, že se ze mě stane někdo jiný. Když jsem tuhle kamarádovi psal, že toho teď zdaleka neobjedu tolik co dříve, protože zkouším v lese kroužkovat králíčky ohnivé, odepsal mi, že doufá, že mě to brzy přestane bavit a zase se vrátím k birdwatchingu a začnu o něm psát.
O víkendu jsme byli s rodinkou navštívit na chajdě na Vysočině příbuzné. V sobotu jsme dopoledne sjeli k jedné podmáčené lokalitě a jen jsme tak posedávali u říčky a koukali kolem sebe. Nedaleko dokrmovali bramborníčci hnědí mladé, na drát elektrického vedení vyletěla pěnice hnědokřídlá a nad kvetoucí loukou štěbetali stehlíci. Pozorovali jsme motýlice a ťuhýky obecné, poslouchali zurčení vody i hlasy křivek. Většinu zbylého času jsem se povaloval na plácku před chatkou, četl si Salingera a přitom kradmo sledoval samici hýla s mladým, občas jsem mlasknul na červenku, hleděl jsem na hejno čížků v korunách bříz, obdivoval jsem hlasitý zpěv střízlíka a přitom jsem u sebe neměl ani dalekohled.
Každý se mění, vyvíjí, i ta bouřlivá posedlost opeřenci, ač stále trvá, má teď u mě trochu jinou podobu než dříve. Přesto se i nadále cítím birdwatcherem a nejspíš vždycky budu.


Bramborníček hnědý (Saxicola rubetra) hlídkující z květů vratiče.


15.- 20.7.2016: Kroužkování na Nesytu
Jak to jen popsat? Jak zachytit tu kouzelnou a neopakovatelnou atmosféru uplynulých několika dní u Nesytu? Sedím nad bílým papírem a útržky vzpomínek mi víří v hlavě, každou chvíli se vynoří jiná, probleskne, zazáří a než ji stačím zachytit, uchopit slovy, zase se ztrácí mezi ostatními. Samozřejmě, stroze by to také šlo popsat, suchopárně bych mohl konstatovat, že jsem se pět minulých dní účastnil dalšího ročníku kroužkování na Nesytu, že se tam chytali hlavně rákosníci, že se tam vystřídala řada příjemných lidí a že se těším zase na příští rok. Tohle mi ale nestačí. Bylo toho přece mnohem víc. Tak jen pojďte, střípky vzpomínek, alespoň některým z vás se pokusím přilepit na paty a přišpendlit vás textem do bílého prostoru. Možná se pak v hrubých obrysech spojíte do podoby těch pěti nádherných dnů.

***

Noční vstávání k sítím, ospalé oči, mokrá vysoká tráva, která se otírá o holá lýtka, ticho, hvězdy mezi mraky, kužel světla čelovky olizující zplihlou navlhlou síť, ve spodním poli jeden a kousek dál druhý rákosník zpěvný. Táhnou staří ptáci, nocí, nepozorováni. Jen ty sítě nám je ukazují jako infračervený pohled zvedající sukně tmy.

***

Třetí ranní kontrola, den se ještě pořádně nerozkoukal, ale ptáci jsou nedočkaví. V horní kapse sítě se pohupuje samec krahujce, žluté dravčí oči. V poli pod ním je samice strakapouda velkého, v drápech silných prstů drží chuchvalce ok jemné síťoviny, dva dlasci a vlaška. Ostrý krahujčí dráp doplňuje kresbu šrámů a škrábanců na rukou. Kolik takových pomíjivých obrázků si na kůži ještě odnesu? Chtěl bych je sbírat co nejdéle.

***

Praskající oheň v terénním trychtýři, kolem kterého sedíme, lahev vína předávaná z ruky do ruky, vůně kouře se mísí s vůní opékaných buřtů, slova historek, smích, pocit sounáležitosti, každý chvíli sám v sobě, ale ještě častěji s ostatními. Hvězdy se chvějí na obloze a nad siluetou akátů se zvedá obrovská bledá měsíční tvář. Malí kluci jsou jako svatojánci s jiskrami na koncích ohořelých klacků. Tajemná noc a až kdesi v dáli první světla domků. Spojeni mihotavým odleskem plamenů plujeme vesmírem, vzdáleni od okolního světa.

***

Horký den s tetelícím se vzduchem a vybledle modrou oblohou. Objevuje se několik známých tváří s dalekohledy, vyrazili pozorovat ptáky. Přinášejí informaci o výskytu břehouše černoocasého v zátoce na druhé straně rybníka. Jindy bych se tam jel podívat zvlášť, když jsem ho ještě ten rok neviděl. Teď mi ta informace jen lehce jako motýl křídly zaševelí kolem uší a já dál sedím na židličce, hledím na oblohu nad rákosinami, po které se pohybují tečky vlaštovek a skupinky špačků, zachytím pohledem čápa černého klesajícího k louce a nechci víc, než být tady a všechno to vnímat, za ničím se nehnat.

***

Zase večer, stmívá se, sedíme v „lázních“ u Kuby, orosené sklenice piva zahánějí celodenní pochody pod sluncem. Těsně nad spodním okrajem okna výčepu se zvedá trojice hlav mých synků. Kuba je naučil čepovat a oni štěstím bez sebe pracují s pípou, točí pivo po skle a pěnu mu dávají až v závěru, na jedno natočení, přijímají objednávky a roznášejí je po okolních stolech. Jsou šťastní.

***

Povídáme si, večerním nebem proplouvají kvakoši, štěbetající vlaštovky odlétly z drátů dávno na nocoviště, noc plyne a opojení stoupá, tančíme, každý si nese svůj příběh, zrcadlí se nám v očích, občas se uvolní několika slovy, blízkost je opojná, hranice našich entit se prolínají, splývají. Nejistým krokem se vracíme na základnu, vlahou nocí se kolébáme do stanů, kolem louky spásané bílými koňmi, kolem vonících zralých špendlíků popadaných na okraji silnice, zavěšeni sobě v ramenou, a od rákosin stoupá vlhká vůně. Spánku bude maličko, než znovu vyrazíme na kontrolu sítí, stále ještě v noci, za tmy, spánek je zloděj, ale tady si přijde jen na pár drobasů až za dne. Proto nám celou dobu svítí oči.

***

Uprostřed týdne balím sítě. Ještě před rozbřeskem jsem je obcházel, pak jsem musel do práce a teď odpoledne je už dávno stažené muchlám do pytlíků. Slunce pálí, křičí žluvy a vítr houpe trsy rákosu podél vyschlé strouhy. Kolikrát jsem tudy během uplynulých pěti dnů prošel. Přichází smutek, vše tak důvěrně známé musím opustit, před očima mi defilují tváře minulých dní i postavičky mávající na rozloučenou na nádraží pytlíky na ptáky těm odjíždějícím. Je mi teskno, že to končí. Permanentní spánkový deficit a únava, spartánské podmínky a omezená hygiena, to jsou karty těch nejnižších hodnot při vysoké hře s trumfy neopakovatelných nočních kontrol, extrémní blízkosti dokonalých opeřenců a kamarádů. Díky vám všem.


Samec krahujce obecného (Accipiter nisus), kterého do sítě přivedla nenažranost.


Trojce mladých lejsků černohlavých (Ficedula hypoleuca) na dvou různých místech byla překvapením.
Jejich tah zřejmě přichází o málo dřív, než se uvádí.


10.7.2016: Podvečerní birdwatching
Abstinenční příznaky po klasickém domácím birdwatchingu se projevily už několikátý den dovolené u moře. Hned po návratu domů jsem se těšil ven, ale nastal nechutně horký den a tak jsem odjezd odkládal a odkládal. Komu by se taky chtělo opékat na slunci v parném dni s tetelícím se vzduchem v zorném poli stativáku. Nakonec jsem vyjel až v podvečer. Říkal jsem si, půlka července, to by se mohli ukázat už nějací bahňáci a zamířil jsem na jednu tajenou lokalitu, kde se bahňáci často zdržují.
První občasně vlhčí plocha je vyschlá, ale na jejím dně nějací bahňáci postávají. Ozývají se vodouši šedí, vidět je jeden jespák bojovný, 16 vodoušů bahenních, pisík, mladé husice liščí a čejky. Slunce je stále ještě nepříjemné. Druhé místo je mnohem zajímavější. Lezu na vyvýšený bod s výhledem po okolí. Tady už je bojovníků téměř padesát. Převládají samci se zbytky svatebního šatu. Nejpočetnější jsou však vodouši bahenní (85 ex.). Ptáci zpozorní, když nad nimi prolétá ostříž. Jinak jsou klidní a většina je jich shromážděna na jednom místě. Nacházím několik vodoušů šedých, pisíka, kulíka říčního a bekasinu. V usychající vegetaci se pohybují mladí konipasi bílí i luční. Konečně se trochu prodlužují stíny a slunce ztrácí na síle. Na drátech elektrického vedení posedávají stovky špačků, kteří se sletují k bahňákům napít. Někde blízko asi hnízdí vlhy. Na drátech se objevuje dvojice a další je slyšet ze vzduchu. Je tu příjemně a už se těším, až se rozjede tah bahňáků naplno.
Vracím se pomalou jízdou k Brnu. Mám puštěného George Ezru, kochám se dokonale nasvícenou krajinou, užívám si chvíle o samotě. Takhle nějak jsem si to představoval.


Špačků obecných (Sturnus vulgaris) poletovavyl v okolí stovky.


1.- 9.7.2016: Chorvatské intermezzo
V loňském roce jsem se tomu úspěšně vyhnul, ale letos tomu už neuteču. Čeká nás týdenní zahálení na istrijském pobřeží Chorvatska. Na birding a vlastně jakoukoli smysluplnou činnost tou dobou rezignuji. Upadám do letargie a dokáži se vyburcovat jen k polykání řádků ze své čtečky. Počítám, že letos tomu nebude jinak. Přesto si přibaluji dalekohled, foťák a pro zpestření příručku k určování evropských pěvců od Svenssona určenou pro kroužkovatele.
Za cíl volíme Istrii kousek nad Limským zálivem – Vrsar. Vzdálenost od Brna je velice přijatelná – cca 700 km. Vyjíždíme v podvečer a s rodícím se dnem už parkujeme na mořském pobřeží. Hodinka dřímání a můžeme pokračovat k hranicím se Slovinskem. Při ústí řeky Dragonja se tu na slovinské straně rozprostírají u městečka Sečovlje rozsáhlé saliny, které mají status chráněného území s názvem Krajinski park Sečoveljske soline. Byli jsme tu s Pepem v únoru 2005, kdy jsme na pár dní navštívili přítele Kubrta, toho času na stáži v Piranu.
Parkujeme u kanálu Sv. Jerneja, po jehož břehu pobíhají ranní sportovci. Nad kanál zalétá lovit dvojice rybáků malých. V dáli jsou na pláních vidět pisily a tenkozobci. Snídáme a mě zaujali vrabci na zábradlí v točce silnice. Samec svými znaky přesně odpovídá vrabci italskému (Passer italiae). Netušil jsem, že by se tu mohl vyskytovat, ale líce má bílé, čepičku jednolitě hnědou, černý vous rozšiřující se na hrudi v černou, poměrně ostře ohraničenou kotvu. Podle evropského hnízdního atlasu je tečka i na Istrii, tak proč ne? Vyfotit se mi ho bohužel nedaří. Kus dál se rozkládáme k několika hodinám odpočinku v ústí řeky Mirny. Na ostrůvku v řečišti odpočívá skupinka racků středomořských, objevuje se kormorán chocholatý a nad podmáčenou plochou obloučkovitě poletuje cistovník rákosníkový.
Večer v kempu Orsera ve Vrsaru je nečekaně příjemný. S šíráním se před půl desátou začínají ozývat ze skupinek dubů výrečci. Napřed jeden, odpovídá mu druhý a z větší vzdálenosti jim přizvukuje třetí pták. Dub dva metry od naší terasy se zalíbil jednomu z nich tak, že nám pak pískal do spánku skoro celou noc. Tyto večery s výrečky se stávají nejoblíbenější části dne. Sedím na terase, popíjím červené a hledím nad moře s omalovánkami zapadajícího slunce.
Přes den pozoruji od našeho mobilního domku lovící lejsky šedé a drzé racky středomořské bloumající kolem stanů a karavanů, jestli nenajdou něco zapomenutého k snědku. Korunami borovic na pláži putují rodinná hejnka mlynaříků a do naší těsné blízkosti několikrát připlouvá kormorán chocholatý. Občas zakřičí nad vodou rybák severní. Poslední večer nám opět koncertují kolem domku výrečci a tentokrát pořizuji i několik dokumentačních fotografií. Když se pozorně zaposlouchám, doléhá ke mně přes hluk večerního městečka i lelčí cvrčení.
No nic, letos jsem to zase nějak překlepal. Týden utekl docela rychle, přečetl jsem dvě tlusté knížky a pískání výrečků jsem si užil tolik, jako nikdy v životě. Teď už se ale těším na letošní Nesyt a pokusy o noční odchyt táhnoucích rákosníků. :)


Jediná použitelná fotka výrečka malého (Otus scops), který nám celé noci pokřikoval před domkem.
PROJEKTY

HLEDÁNÍ
ROBERT DOLEŽAL

icq: 21 453 294
skype: robert.dolezal
e-mail: dodin @ post.cz
web: www.birdwatcher.cz

TOPlist Birding Top 500 Counter