> fotozápisník > archiv 2016/01
FOTOZÁPISNÍK - archiv (2016/01)



24.- 28.3.2016: Velikonoční směska
Čtvrtek 24.března:
Zdá se, že jsem si těmi svými koníčky na sebe upletl pěkný bič. Kde jsou ty idylické časy, kdy se mi na krku pohupoval jen dalekohled a do žebradla na rameni se vešlo vše ostatní – svačina, zápisník a Balátův určovací klíč. Ještě začátkem nového tisíciletí, kdy jsem se k pozorování ptáků vrátil, mi bohatě stačil jen dalekohled a kompaktní Pentax k focení. Pak přibyl stativák a poznenáhlu se začala rozšiřovat i fotovýbava. Následující roky jsem hleděl na to, abych si vystačil s tím co mám. I tak jsem ale na zádech tahal už poněkud těžší bágl, který je nezanedbatelný zvláště při cestách do zahraničí, kdy je znát každé kilo navíc. Vloni jsem se ale rozhodl, že bych svoje ptáčkařské aktivity mohl rozšířit o kroužkvání. Jestli se mi do té doby vše vešlo do báglu na záda, tak teď už to neplatí – balíčky se sítěmi jsou ještě relativně tím nejmenším. Také několik párů třístovkových hřebů na kotvení váží nějaký ten kilogram, ale pořád se ještě vejdou do kožené brašny. Ovšem kovové tyčky, na které sítě napínám, už přehlédnout nelze. Je jich pěkně těžký a objemný ranec. Cestovat se vším tímto harampádím veřejnou dopravou se zkrátka nedá.
Proto mi trvalou nějakou chvíli, než jsem ve čtvrtek všechny své rance nacpal do auta, přidal k nim oblečení, jídlo, spacák, broďáky a za auto zapřáhl ještě Lolka – obytný pidikaravan polské výroby. S celým tímto pojízdným cirkusem jsem se vypravil k zamokřenému poli u Blučiny. Zaparkoval jsem u strouhy na kraji vesnice, nazul broďáky a prošel si lokalitu označenou na mapách místním názvem Přidánky. Na druhé straně strouhy poletovaly tři páry vodoušů rudonohých, posedávaly čejky a občas se ozval kulík říční. Po podmáčeném poli se důstojně procházela čtveřice čápů bílých a nad vyšší vegetací u Cézavy nízkým letem pátral samec pochopa. Našel jsem vlhčí místo, ze kterého vzlétlo asi 15 bekasin otavních a řekl si, že tu natáhnu sítě. Došel jsem si pro tyčky a pustil se do toho. Čerstvý vítr mi dal pořádně zabrat, ale později by se měl podle předpovědi počasí uklidnit. Světla postupně ubývalo a na jihu se mezi mraky objevil kousek obrovského žlutavého měsíčního koláče. Vyšlápl jsem dvě slučky. Z mnoha míst se ozývaly lindušky luční. Jedna z nich mi uvízla v bahňákovce – můj první dnešní úlovek. O půl hodiny později jsem v síti našel první bekasinu. Pak už jsem chodil k sítím co hodinu po celou noc, ale nic dalšího se nechytilo. Jen nad reprákem přibyla v síti poměrně slušná díra. No čo už? Příště zkusím namixovat jinou směsku hlasů.
Ráno se znovu objevil pochop, ale i samice pilicha. Měsíc přešel přes celou oblohu a změnil se ve vybledlý nanicovatý bochánek kdesi nad JZ obzorem. Při balení sítí jsem opět vyšlápl jednu slučku. Hurá domů, abych ulevil Pepemu, který pečuje o zvracejícího Josefa a demoliční četu dvojčat.


Jeden ze čtyř čápů bílých (Ciconia ciconia) procházejících se nevzrušeně v mé těsné blízkosti.
Pátek 25.března:
Jožka má stále ještě barvu zelených odstínů. Dávám preventivní kalíšek meruňky a po obědě jdu se staršími kluky na Hády. Je zataženo, ale vítr není studený. Parkoviště je plné aut a bezlistý dubový les je plný hlasy šplhavců. Opakovaně se ozývají žluny zelené a s křikem se honí strakapoudi velcí. Tím vším se proplétají trylky drozda zpěvného a pískavé hlasy koňader. Naším cílem je strakapoud prostřední a já jsem zvědavý, jestli mi kluci dají příležitost ho vidět. Neustále poletují po okolí, pokřikují, mlátí se větvemi... Na udupané louce u horního kraje lomu kvete několik konikleců a obloha je stále tmavší. Za vysílačem vstupujeme do lesa plného uschlých a polámaných stromů. Zkouším krátce pustit z mobilu nahrávku a strakapoud prostřední se skutečně přilétá podívat. Úkol je splněn, můžeme se věnovat zábavě. Tou je v představách kluků šplhání po šutrech a stěnách lomu. Netrvá to ale dlouho a Franta se válí po zemi s vyvrtnutým kotníkem. No nic, pomalounku se obloukem vracíme k autu. Zpívají strnadi obecní a potkáváme dvojici mlynaříků – jednoho s bílou hlavičkou a druhého s pruhovanou. Začíná poprchávat a déšť postupně houstne. Po dvou hodinách jsme zpět u auta. Domů vracím Frantu s oteklým kotníkem. Po několika minutách i u něj propuká šavlový tanec nepříjemné virózy, jejíž štafetu přebral od Josefa. No a do večera se k němu přidává i Vojta. Rychle nějaký ten kalíšek medicíny. Jsem zvědavý, jak dlouho s Pepem budeme odolávat.


Jediná bekasina otavní (Gallinago gallinago), která mi uvízla na Blučině v síti.
Sobota 26.března:
Máme tu střídání stráží. Starší kluci leží s kýbly u postelí a Josef už je vcelku čilouš. Jdeme se tedy spolu aspoň na chvilku projít do lesa nad Lesnou. Čas od času zkouším přehrát hlas šoupálka dlouhoprstého, ale reakce žádná. Vedou pěnkavy, koňadry, občas se ozve nějaký ten šplhavec nebo jazzmenka červenka. Z paseky už i tady zpívá první budníček menší.
Po obědě utíkám znovu do lesa kousek nad Soběšice. Mám sebou síť a chci se pokusit chytit nějakého šoupálka dlouhoprstého, kterého bych přidal k „RAS pokusu na nečisto“, se kterým tady začal minulý týden Petr Podzemný. Z autobusu vystupuji na zastávce U Buku a prvního šoupálka zaznamenávám už po několika desítkách metrů. Natahuji síť, spouštím přehrávku a čekám. Šoupálek se přilétá podívat, přeletuje kolem, ale níž se nespouští. Petr minulý týden chytil každého šoupálka, na kterého narazil – 9 ptáků. Tento prostě zájem nemá. Ok, říkám si, zkusíme to jinde. Les plní hlasy obou druhů žlun, strakapoudů velkých a datlů. Co chvíli se ozývá uhelníček nebo parukářka. Druhého šoupálka nacházím asi o 300 m dál, ale výsledek je stejný. Zajímavé je i hlasové srovnání s prvním ptákem. Liší se koncovkou. Stačí dalších asi 60 m a mám dalšího šoupálka. Ozývá se chlapácky a přilétá až těsně nad síť. Když už se zdá, že si dá říct, prořítí se těsně kolem sítě dvojice srn a za nimi dvojice psů. Vstávám a s křikem jim vstupuji do cesty. Nechci, aby mi roztrhali síť. Se štěkotem se nechají zahnat. Holt příměstské lesy, zvěř tu moc klidu díky lidem nemá. No a co šoupálek? Nic, nula. Naproti ve svahu křičí datel, dole ve strži zpívá střízlík a nade mnou kráká krkavec. No nic, pro dnešek toho nechám. Chtělo by to vyrazit do lesa s někým, kdo už RAS na šoupálcích nějaký pátek dělá.


Jeden ze zvědavých, ale opatrných šoupálků dlouhoprstých (Certhia familiaris).
Pondělí 28.března:
Včerejší nádherný volný den jsem se proválel v posteli. Šavlový tanec se u mě dostavil i přes vydatnou prevenci ve formě kalíšků loňské meruňky. Jedinou radost mi udělala osamělá vlaštovka, která za oknem prolétla v 9:13, kdy jsem měl zrovna světlejší chvilku. Celý krásný den v tahu. Škoda.
Dnes ráno je mi ale už přece jen lépe. Rodinka včera odjela do Pístovic a kluci dnes chodí s pomlázkou. Něco málo pojídám a zdá se, že to naruby obrácený žaludek zvládá. Venku je krásně. Po poledni už to dál v posteli nevydržím. Oblékám se, beru dalekohled a jdu ven. Nohy se mi trochu podlamují, ale jde to. Sedám na autobus a jedu nad Soběšice. Je neuvěřitelné, jak jaro za ty dva dny poskočilo. Budníčků menších se ozývá už nejméně pět a na mnoha místech vyrašily trsy jaterníků. A opět jsou tu jezdci na koních, cyklisti snažící se probojovat krpály, kde žádná cesta nevede, štěkající psi a prchající srny. Užívám si pomalou procházku lesem. Poslouchám uhelníčky a zkouším vyprovokovat králíčky obecné. Šoupálci na dvou ze tří míst, které jsem předevčírem navštívil, hlasitě zpívají. Brzy to zase musím zkusit se sítí. Krátce jsem zahrál střízlíkovi, který zvědavě poskakuje kolem a hledá soka. Když pak kousek od okraje lesa balím dalekohled do baťůžku, vyskočí asi pět metrů ode mě z hustého podrostu divoké prase a s praskotem větví běží hlouběji do lesa. Po těch dvou hodinách loudání jsem pořádně utahaný. Střevní viróza se mnou pěkně zamávala. Ale mohlo to být horší.


18.- 20.3.2016: Víkend na Šumavě
Pátek 18.března:
Tento víkend pro mě bude takový sváteční. A to hlavně tím, že se vypravím do míst, která moc často nenavštěvuji. Už si začínám připadat jako takový zápecník, který se z jihu Moravy nikam nehne a proto, když mi nabídl Martin Hrouzek společný výjezd na Šumavu, s radostí jsem souhlasil. V pátek mě nabírá něco po třetí odpoledne u nás doma a jediné zpomalení na celé následující téměř dvousetkilometrové trase představuje sloučení tří pruhů do jednoho dole v Žabinách směrem na Pisárky. Z nejdelšího schodiště Evropy, dálnice D1, sjíždíme u Humpolce. Jede se opravdu nezvykle hladce na to, že je pátek. Ještě v ulicích Jindřichova Hradce nad námi přeletuje trojice čápů bílých. Letos jsou to naši první. Ve stejný okamžik radostně cinkne mé pomyslné počítadlo letošních druhů.
Naše trasa vede přes České Budějovice na dohled od Vrbenských rybníků. Byla by škoda se tu při zapadajícím slunci nezastavit. Protahujeme se na břehu Nového vrbenského, který je vypuštěný, procházíme se kousek po jeho břehu, když na bahna přilétá pět kolpíků bílých. Věděli jsme o nich. Jejich přílet byl hlášen snad teprve včera. Opět se ozývá cinknutí mého počítadla druhů. Kolpíci v loužích jezdí zobákem ve vodě ze strany na stranu a hledají potravu. Slunce zatím klesá nad obzor. Začíná být chladno.
Když pak projíždíme kolem Dasného, vzpomínám na jeden ze svých největších twitcherských výjezdů v roce 2011 za keptuškou stepní. Neuvěřitelně to letí. Pak už pod námi svítí Prachatice a něco před osmou kroutíme zatáčky z Lenory na České Žleby a nakonec parkujeme ve Stožci před Penzionem Stožecké kaple. Tady budeme mít na celý víkend base camp. Paní domácí nás královsky napojila a nakrmila a po „seznamovacím večírku“ jdeme po půlnoci chrnět.

Sobota 19.března:
V noci bylo pět pod nulou a venku je po ránu pěkně frešno. Už po šesté koukám ze střešního okna po okolí. Všude se ozývají křivky. Asi dvacet jich sedí na stromech za penzionem. Obloha je zatažená, ale teprve desátá ukáže a jedenáctá rozhodně, jak říkají místní. Křivky jsou stále v pohybu a svými hlasy je doplňují konipasi bílí a jeden horský.
Chceme se podívat k luhu, jestli odněkud z cesty nezahlédneme třeba tetřívky. Přejíždíme o pár vesnic dál a na lukách lemujících meandrující Vltavu skutečně dva kohoutky pozorujeme. Moc klidu ale nemají, v okolí se pohybují hned tři lišky. Na lukách přeletují brávníci a kvíčaly, loví tu párek ťuhýků šedých a z keřů se ozývají koňadry, modřinky, lužky a mlynaříci. Přesouváme se o další kilometr a jdeme se projít do lesa, ze kterého se ozvalo bubnování datlíka. Martin jen tak ze zvědavosti zkouší několikerým písknutím napodobit kulíška. Překvapivě mu stejný hlas odpovídá a o chvilku později už na špičku blízkého smrku usedá tato droboučká sovička a vzrušeně píská. Hned se kolem ní začínají rojit parukářky a uhelníčci. Cinknutí počítadla u tohoto druhu je snad ještě hlasitější než u tetřívků. Takhle detailně si prohlédnout kulíška, navíc za denního světla, jsem ještě neměl. Na datlíka úplně zapomínáme. Stejně se ozval jen dvakrát.
Vracíme se na snídani do Stožce. Před penzionem se ozývá křik žluny šedé, přeletují špačci, hřivnáči a stále dokola se na nás z oblohy snáší cinkání křivek. Následuje výjezd k Zátoni a procházka lesem kousek nad Boubínské jezírko. Leží tu sníh. Les je tichý a z korun smrků jsou slyšet většinou jen králíčci obecní a parukářky.
Vracíme se do Stožce, abychom se až do šesti večer pohybovali po okolí. Další Martinovo písknutí k nám přitahuje překvapivě druhé kulíška tento den. Koukáme na šoupálka dlouhoprstého, detailně si prohlížíme parukářky a začínáme být docela ušlapaní. Po večeři se vracíme do setmělého lesa. Jsme v místech, kde jsme potkali druhého kulíška. Opět se ozývá, ale utichá, když začne houkat puštík obecný. Ty nejlepší zvuky ale pocházejí od puštíků bělavých, druhu, u kterého mi cinknutí počítadla bude znít v uších nejdéle. Samec opakovaně houká a do toho mu vstupuje štěkáním samice. Konverzaci těchto dvou ptáků posloucháme jistě čtvrt hodiny. Dnešek stál za to, ale už si skutečně zasloužíme odpočinek. Vracíme se do vyhřátého penzionu.

Neděle 20.března:
Od rána je obloha téměř modrá. Loučíme se s příjemnými majiteli penzionu a vyjíždíme se podívat do vyšších poloh. Louky jsou nasvíceny sluncem a na sloupcích plotů podél cest posedávají rehci domácí a bramborníčci černohlaví. Ptáci využili ideálního počasí a hromadně táhnou k severu. Jaro ale opouštíme kousek od Horské Kvildy. Tady stále leží vrstva sněhu, po které se pod modrou oblohou prohánějí desítky běžkařů. Na silnici leží uježděná vrstva mírně tajícího sněhu. Zůstáváme tu ale jen chvilku a brzy se zase ze zimy spouštíme zpět do jara provázeného drozdy zpěvnými, špačky, konipasy bílými a dalšími a dalšími rehky a bramborníčky.
Vltavský luh pak lemujeme po severní strany z Volar směrem na Horní Planou. Každou chvíli nás to nutí zastavit a cvaknout aspoň nějaký obrázek kouzelné krajiny. V úrovni Slunečné nad námi krouží nedospělý orel mořský. Pak už jedeme kolem Lipna. Zastavujeme až v Černé v Pošumaví. Na vodě jsou kopřivky, tři morčáci velcí a ostrůvek obsadily desítky kormoránů.
Máme před sebou v rychlém sledu návštěvu Českého Krumlova, jehož kouzelné historické centrum zaplňují desítky turistů, a Třeboně, kde už v parku naplno zpívají budníčci menší.
Poté si namátkou vybíráme soustavu Nadějských rybníků u vesnice s podivným názvem Frahelž, abychom se před návratem domů ještě chvíli mohli kochat ptáky a krajinou před optiku našich dalekohledů. Procházíme se jen po hrázi mezi rybníky Naděje a Rod. Naděje je vypuštěná a na jeho bahnech přeletují desítky konipasů bílých, nacházíme čtyři kulíky říční a garde jim dělají nehybné postavy volavek popelavých a ukřičení racci chechtaví. Na Rodu tokají hoholi, rákosí si hlídají husy velké a labutě a na vodě jsou vidět i nějaké zrzohlávky (2 páry), samec hvízdáka, čírky obecné a především chocholačky (60 ex.). Po hodince vše balíme a vracíme se k nám na východ. Obloha se zatahuje, krajina ztrácí své kontury a před sedmou jsme v Brně. Byl to fajn výlet za hranice všedních dní. Těším se, až se do jižních Čech zase začátkem května na pár dní vrátím.


Kulíška nejmenšího (Glaucidium passerinum) se nám v sobotu podařilo napískat hned na dvou místech.


Elegantní sýkora parukářka (Lophophanes cristatus).


12.3.2016: Tovačov potřetí
To bude dnes nádhera“, říkám si kolem sedmé, když stojím před domkem v Pístovicích a hledím na vymetenou oblohu. Nakládám své terénní nezbytnosti do auta a vyjíždím, abych o dva kilometry dál vjel pod jednolitou šeď oblačnosti táhnoucí se od obzoru k obzoru. No čo už? Je tu sobota, takže tradá k Tovačovu, letos teprve po třetí.
Následující trasu mám zautomatizovanou, včetně sjezdu z dálnice pod Prostějovem a odbočky k letišti. Z třešně právě slétl do pole ťuhýk šedý, aby si ten malý dravec v pařátech odnesl hraboše. Na ploše letiště posedávají káně lesní. Lezu z auta, abych si prohlédl strniště, po kterém poskakují desítky kvíčal a špačků. Nade mnou se ozývají skřivani, kus dál sedí na vršku keře 4 straky a občas přelétne nějaký zvonek či dlask. Teplota se drží jen kousek nad nulou a je to znát i na mrazivém větru. Člověk z Brna je zvyklý jinému mikroklimatu než tady v otevřených polích. Ještě, že mám v rakvi na střeše auta nějakou tu plonkoví stařičkou bundu.
Z Hrubčic k Tovačovu jedu krokem. Otáčím hlavou ze strany na stranu a koukám do rozlehlých lánů polí. Nic zvláštního. Přehrávám si při tom včerejší postávání v setmělém lese, kdy se z korun stromů ozývali dva puštíci a kalous. Přijíždím k pískovně u Annína. Celý břeh bude, zdá se, brzy zpevněn mohutnými balvany. Nejpočetnější jsou tu lysky (450 ex.) a chocholačky (90 ex.), ale nalézám i několik kaholek (2M+5F), 4 hoholy a párek kopřivek. Z lesíka pokřikují a bubnují strakapoudi velcí, krátce a letos prvně se ozve cilp calp budníčka menšího, nedaleko si honí triko drozd zpěvný, kterému přizvukuje modřinka. Je kosa, ledově funí, ale jaro už se na dlouho zastavit nedá. I v práci mi v síti už uvízl drozd a špaček. Musím se smát hravému racku bouřnímu, který letí s klacíkem v zobáku, pustí ho na vodu a střemhlavým útokem ho zase zvedne, vystoupá pár metrů nad hladinu, zase ho pustí a opět se za ním pustí. Stále dokola.
Pak už se jdu projít od zeleného domku ke kříži Hradeckého rybníka. V dálce jsou vidět přeletovat husy – z rybníka na pole a zpět. Zdá se, že mezi nimi převládají husy polní. Část jich vidím až z kříže podél rákosí pravé horní části rybníka. Schovávají se tu v závětří – celkem 250 polňaček, 150 běločelek a 54 hus velkých. Ledová futeř od severu je nepříjemná. Od kříže dál se už nepouštím.
Jedu se podívat k Věrovanům do polí, kde zmizely husy. Část je jich zase ve vzduchu a vrací se na pole, část letí ještě dál k severu, část sedá kousek od labutí pasoucích se v řepce. Labutí počítám 147, ale než se dostávám k husám skrytým za terénní vlnou, opět se zvedají a odlétají. Zvedl je orel mořský. Z řepky vzlétají i čejky se špačky, kterých jsem si před tím nevšimnul. Čejek jsou téměř tři stovky a ocásky jim dělá dvojice jespáků bojovných. Široko daleko se v polích bělají ve značných rozestupech těla volavek bílých (39 ex.).
Ledového severáku už mám tak akorát. Lezu do auta, nesvlékám ani jednu vrstvu a pouštím topení naplno. Chci to vzít směrem na Kojetín. Na chvilku zastavuji na břehu Troubecké pískovny – kormoráni, racci chechtaví a bouřní a orel mořský proháněný šedivkou.
Čejky v poli mě přinutí zastavit ještě u Plučiska. Tvoří klasickou směsku se špačky a nedaleko od nich se pohybuje pětistovka kvíčal. Teď už se mi nechce vylézat vůbec. Útrpně poslouchám v rádiu Tobogan tentokrát moderovaný sebestřednou Malinou Obrovskou, která své hosty ani nepustí ke slovu. V úrovni Nezamyslic sedí na keři u dálnice dřemlík. Už se těším na rozmrzání u kamen.


Labutě velké (Cygnus olor) na řepkovém poli. V pozadí kostel v Dubu nad Moravou.


6.3.2016: Nedělní birding s Pepem
Dítka jsou u prarodičů a Pepe projevil zájem vyrazit zase po delší době „na ptáky“. Proti podobným nápadům zásadně neprotestuji. Ráno vezeme k bábičce i toho nejmladšího a můžeme se pustit do terénu. Obloha je tmavošedá a až teprve kdesi nad Pálavou je vidět více světla a méně mraků.
Pepe by chtěl zkusit najít bernešku tmavou, kterou nakonec včera přece jen někdo u Nesytu zastihl. Máme dost času, protože husy se přilétají na vodu napojit až kolem poledního. Můžeme tedy projet pár dalších míst. Nejprve prohlížíme od severu hladinu Novoveského rybníka. Fouká čerstvý Z vítr, ptáků je tu minimum a navíc stojíme vedle mohutné hromady hnoje. Nevadí, postupně nad námi přeletují čejky, z křoví zpívá střízlík, z lesa křičí žluna zelená a v západním cípu rybníka právě točí spirály samice pilicha. Neuvěřitelné je, jak se odér hnoje rychle natáhl do auta. Pěknou chvíli si ho povezeme sebou.
Přejíždíme přímo k Šibeníku, rybníku pod Mikulovem, kde jsem nebyl už nejméně dva roky. Na vrbě hned u cesty visí dvě loňská hnízda moudivláčků, ale vodní hladina je pustá. Vidět je jen 14 poláků velkých. Na hrázi mezi rybníky nás překvapuje moudivláček. Nejprve jsem myslel, že z keře vábí strnad rákosní, ale on to byl časný moudivláček. Oblačnost se chvílemi protrhává a ostré slunce zapichuje paprsky do stěn zámku a domů v Mikulově. Působí to nádherně proti černé obloze směrem k severu. V poli kousek od nás obaleni blátem hledají poklady tři chlapíci s minohledačkami.
Další zastávka je na hrázi rybníka Nový. Vody pomaloučku přibývá. Na mělčině hledá potravu 6 husic liščích, kousek dál je s kachnami šedesát čírek obecných a bílý ostrůvek na mělké vodě vytvářejí racci chechtaví. Jeden z nich přilétá k nám. Má neuvěřitelně růžovou hruď a spodinu těla.
Zajíždíme ještě k blízkým rákosinám, ze kterých se ozývá chřástal vodní a do nichž právě mizí tři volavky bílé. Od východu přilétají asi dvě stovky hus polních a běločelých a pokračují nízko nad polem dál k západu. Na oblohu vyplouvá luňák červený a kdesi kousek od něj se rozezpíval skřivan. A v nepravidelných intervalech se stále ve slunečních paprscích rozsvěcuje bílá kaplička na Svatém kopečku nebo mikulovský zámek. Je to krása.
Čas poskočil k polednímu. Jedeme k Nesytu. Napadá mě, že bychom se nejprve mohli podívat do polí jižně od rybníka směrem na Valtice. Zastavujeme u borovic kousek od jižního cípu vodní hladiny. Z pole dál k východu se právě zvedají stovky husí. Většina jich míří na Nesyt a přibližně stovka jich sedá téměř na dosah, do podmáčeného pole na druhé straně silnice. Takhle blízko jsem snad severské husy ještě neměl. Spolu s nimi tu sedí asi 30 čejek. Z keřů za zatáčkou silnice k nám doléhá zpěv zvonka, ale také nezaměnitelné strofy zpěvu strnada lučního. Zrovna svítí slunce, obloha je jako plech s buchtami a do toho zpěv strnada a husy 30 m od nás. Nádhera. Dělám dokumentační fotky a objíždíme rybník, abychom se dostali na hráz a měly husy po světle. Jsou daleko a stále se točí zadky. S Pepem je prohlížíme několikrát. Máme před sebou asi 650 ptáků - převažují běločelky (2:1) nad husami polními, ale berneška tmavá mezi nimi není. Škoda, Pepe si nový druh nepřipíše, ale nevadí jí to. Užívá se malebné počasí začínajícího jara a je spokojena. Pepe pak ještě pozoruje okolí a já se jdu projít s Vlasťou Sajfrtem a Vilémem Vyhnálkem, kteří se u nás objevili, ke Koňskému pastvisku. Potkáváme několik strnadů rákosních a čtyři bekasiny otavní. Na poli jsou další čejky. Po hodince se ukazuje ještě Radek Lučan s Aničkou Koukolíkovou. Nakonec se nás tu sešla pěkná sestava. Jen škoda, že ta berneška je kdoví kde. Blíží se doba vyzvednutí kluků z úschovny u babičky. Po dvou hodinách u Nesytu odjíždíme.


Husy polní (Anser fabalis) na podmáčeném poli v naší těsné blízkosti.


5.3.2016: Kolem louží a rybníků u Lednice
Převaluji se v posteli, zpod vyhřáté peřiny se mi moc nechce. Přitom sleduji po očku přibývající světlo za oknem. Už v 6:30 teď bývá světlo. Vím to, protože jsem v pátek tou dobou měl už nataženou v práci síť. No nic, v posteli se ještě naležím víc než dost. Před šestou seškrabávám na předním skle Molendy slabou vrstvu námrazy a jedu. Když frčím po výpadovce nad Černovicemi, mám cukání zastavit někde u krajnice a zamířit k východu foťák. Obloha je červeně zvlněná oblačností v liniích imaginárních úbočí kopců. Jako by byla nasvícena vždy jen jejich nejvyšší partie a za těmi bližšími vždy stály další a vyšší. Je to nádhera. Už díky takovému svítání stálo za to si přivstat.
Z dálnice sjíždím u Blučiny. Na drátů mě pozoruje ťuhýk šedý. S hrůzou sleduji rozsáhlé staveniště s horami navezené hlíny, pod kterým zmizela značná část zdejšího podmáčeného pole. Obouvám holiny a pouštím se mezi louže s ledovým škraloupem. Z oraniště za potokem volají čejky a pozpěvují konipasi bílí. Z podmáčené vegetace vylétají desítky lindušek lučních. Od západu se po obloze blíží několik stovek havranů a kavek a pokračují dál k východu. Kromě bažantů se od říčního náspu ozývají i koroptve, druh, který je už tak vzácný jako chocholouši. Bahňáci tu zatím ještě nejsou, jen ve zbytcích rákosí několik strnadů rákosních. Na jednoho z nich neúspěšně útočí krahujec. Prvně poslouchám plný skřivaní zpěv.
U dalšího podmáčeného místa zastavuji jen na dohled, abych nevyplašil dvě stovky hus velkých, které se tam krmí. Je mezi nimi také šest hus polních a kolem poletuje několik čejek. Jedna z polňaček je mladý pták s bílým lemem kolem kořene zobáku.
Blížím se k Podivínu a tak si říkám, že ještě zajedu zjistit situaci k Lanžhotu. I tady jsou v polích louže a jen, co vystoupím z auta, slyším zpěv drozda zpěvného. V oranici jsou stovky kvíčal a desítky špačků, čejek je zatím jen pár. Na druhé straně cesty poletuje nízko nad zemí hejno strnadů obecných s vrabci polními a pěnkavami. Občas zakrouží luňák červený nebo orel mořský. Příjemným překvapením je hlas skřivana lesního, který na mě padá z oblohy od přeletujícího pěvce. O něco později dokonce slyším celé strofy jeho zpěvu.
Přes Břeclav se dostávám na hráz Mlýnského rybníka. Ten je tak našlapaný ptáky, že jsem to už dlouho neviděl. Sice tu nejsou žádné severské husy, ve které jsem doufal, ale nejrůznějších kachen jsou stovky. Poláků velkých odhaduji 750, chocholaček 550, lysek 900. Všude mezi nimi září oranžové hlavy zrzohlávek, kterých je tu najednou 230. Překvapuje mě i 120 kopřivek. Za zády mi i taky zpívá drozd a doprovází ho šoupálek krátkoprstý.
Na hrázi Hlohoveckého rybníka se do mě dává zima. Fouká vydatný a ledový V vítr. Zapisuji si ještě osazenstvo Prostředního rybníka se skupinkou čtyř morčáků malých a přejíždím k Nesytu.
Na hladině toho moc není, vlastně jen několik hoholů, poláků velkých, roháčů a stovka lysek. S tou berneškou tmavou jsem měl minulý týden štěstí. Dnes bude asi s husami někde v polích, pokud se tu ještě zdržuje. Věřím, že aspoň nějaké severské husy se tu jistě někde potulují.
Poslední zastávkou je vypuštěný rybník Nový. Na bahně postává několik volavek bílých a popelavých a v loužích je nějaká ta kachna, trojice husic liščích a dvacítka čírek obecných. Škoda, že se rybník nevypouštěl až koncem dubna. Zajíždím se ještě podívat na rákosiny na jih od rybníka. Ozývají se z nich další čírky, husy velké a chřástal vodní. Když už to balím, přelétají nízko nade mnou husy – asi 500 hus polních a běločelých. Směřují za hranice do Rakous. Začíná svítit sluníčko, ale vítr v poryvech zesiluje. Odpoledne je hlášena vichřice. Zítra to vypadá na sváteční birding s Pepem.


Pár hus velkých (Anser anser) od Nesytu.


28.2.2016: Kontrola husí u Lednice
Teplota vyskočila oproti včerejšku o několik stupňů a hned je ten obraz přicházejícího jara skutečnější. Snídám svůj hrnek kafe se suchým krajícem chleba a dlouho s malým Jožkou honíme po igelitovém ubruse v kuchyni kostky. Rodinka zůstává celý následující týden tady v Pístovicích, zatímco já se budu k večeru vracet do Brna. Říkám si, že by nebylo špatné se ještě dnes mrknout k rybníkům u Lednice. Začátkem března se tam na tahu vždy ve větších počtech objevují husy polní a bývá mezi nimi i nějaký ten límec. Včerejší hejno u Tovačova, ve kterém polňačky převládaly, mě upozornilo, že jejich doba přichází a já bych je nerad propásl. Pepe je naštěstí chápavá manželka a propustku mi vystavuje bez čekání. Jedu!
Začít chci u Nesytu a v deset dopoledne už šplhám na pozorovatelnu nejblíže Sedleci. Hladina rybníka je prázdná a částečně už snížena. Jsou vidět husy velké, husice liščí a hoholi. Přejíždím k pozorovatelně na pláži. Odsud můžu všechny ty pestrobarevné husice sečíst – jejich 36! Hoholi jsou rozptýleni po celém rybníku, stále se potápějí a je jich ke třem desítkám. Zatím je v rákosí i v aleji topolů ticho, ale je to na spadnutí. Úplně cítím, jako by se každou chvíli měly provalit hráze jara a celé okolí pak zaplaví ptačí zpěv a všechny odstíny zelené. Když slézám z pozorovatelny, přilétají z polí další tři husice liščí.
Blížím se pak k hrázi rybníka, když někde od Výtopy přilétá na hladinu menší hejno husí. Parkuji, vytahuji stativák a zjišťuji, že před sebou mám 190 běločelek, 40 majestátných hus polních, ale také onu druhou jihomoravskou bernešku tmavou této zimy. Nedaleko břehu je také skupina šedesáti hus velkých, které se drží zvlášť. Překvapuje mě dvojice myslivců s flintou přes rameno, kteří obcházejí rybník po vnitřní straně rákosí. Bezostyšně se pohybují po ploše NPR a jen doufám, že si všimli, že už pominula doba lovu hus.
Nechávám auto na hrázi a jdu se projít dál směrem k Výtopě. Sevřené hejno severských hus tu mám mnohem blíže, než dřív. Berneška tmavá s nataženým krkem nervózně plave sem a tam, mnohem rychleji než okolní husy, opakovaně se ozývá svým drsným krruk a její černé tělo s drobným černým zobáčkem a hranatou hlavou je dost nápadné. Zkouším udělat pár dokumentačních fotek. Na třetí pozorovatelnu v řadě už ani nelezu, ale o chvilku později si prohlížím hladinu Výtopy – stovka poláků velkých, dvacítka čírek obecných, několik párů husy velké, kachny a lysky. Co nevidět už tu bude zpívat modráček. Mé bloumání v okolí rybníka trvá téměř dvě hodiny. Nad hrází letí právě luňák červený, když odjíždím dál.
Na topolech u výtažníků pod Nesytem zpívají desítky špačků a když pak zastavuji na hrázi Hlohoveckého rybníka, vítá mě zpěvem konipas bílý. Prohlížím si kolonii kormoránů na ostrůvku, když u mě zastavuje Vilém Vyhnálek s dcerkou. Bavíme se o chytání, plánujeme nějakou společnou akci na bahňáky a já si ověřuji, že na žádném z lednických rybníků ještě husy ve větších počtech nejsou. Tak fajn, ještě si chvíli počkám. Budu za vzorného otce a aspoň se dřív vrátím domů. Cestou se ještě zastavuji na podmáčeném poli u Blučiny. Doba bahňáků se blíží. Už teď sedí na ostrůvcích velké loužek čtyři čejky a kolem pobíhají konipasi bílí. Několikrát se také ozývá linduška luční. Týden, čtrnáct dní a je to tady. Tak teď už ale rychle zpátky.


Dokumentační koláž bernešky tmavé (Branta bernicla) z Nesytu.


27.2.2016: Schůzování se slupkou terénu
Dávám přednost pobytu venku před schůzováním, ale dnes musím udělat výjimku. Na letošní jarní členské schůzi MOSu v Přerově mám promítnout pár fotek z jihu Moravy, proto dnes tomu terénu asi moc nedám.
Po ránu je vlezlá zima, teplota po jasné noci se zářícím měsícem spadla pod nulu a ještě po osmé hodině ranní zůstává auto pokryto jinovatkou. Ještě než zamířím do přerovského Ornisu, chtěl bych na pár minut mrknout alespoň na nádrže u Tovačova.
Zběžně tedy prohlížím od severu jezero u Annína. Přibývají roháči (37 ex.), ale jinak nic zajímavého ze svého stanoviště nevidím. Větší počty kachen jsou až dole v jižním cípu vodní hladiny. Z lesa se opakovaně ozývají šoupálci krátkoprstí, mrazivý vzduch zaplňuje naříkání datla, smích žluny zelené a drnčivý hlas brávníka.
Jen nepatrně delší dobu postávám na severním břehu pískovny u Troubek. Klasikou jsou kormoráni na plovoucích ostrůvcích, kachny a lysky. Zpestřením je pár hvízdáků, pár morčáků velkých a nějací racci bouřní. Z keřů zpívá strnad obecný.
Pak už frčím do Přerova. V Ornisu se potkávám s řadou kamarádů, dozvídám se přehršel nových informací, přihlížím krmení invalidního lelka a nakonec promítám i těch svých pár fotek.
Den už je sice delší, ale když odpoledne kolem půl čtvrté parkuji u krajnice západně od Hradeckého rybníka, abych si prohlédl labutě pasoucí se na řepce, přece jen je světla málo. Téměř ve stejných místech jako před dvěma týdny se pase 214 labutí velkých a stále ještě dvojice labutí zpěvných. Na kraji hejna se proplétají šedivky (28 ex.). Všímám si, že kousek dál k severu a blíže k Hradeckému rybníku sedí v poli husy. Většina labutí vzlétá a přesouvá se na rybník, když husy z dálky prohlížím. Vzduch je plný hvízdání labutích letek, připadám si jako na letišti.
Přejíždím k husám blíž. Světla sice není moc, ale husy jsou krásně čitelné. Většinu hejna tvoří husy polní (500 ex.). Jsou nádherné a mohutné, navíc působí oproti křehčím a fádnějším běločelkám (40 ex.) velice důstojně – tmavé oko na téměř černé hlavě, velmi tmavý krk a vlastně i černý zobák jen s tenkým oranžovým proužkem (rossicus). Škoda, že to z této vzdálenosti nedokážu zachytit foťákem. Ten obraz zachycený přes stativák bude bohužel zdobit jen tu moji vlastní galerii vzpomínek. Kolem se pase také 48 hus velkých.


Smíšené hejno hus u Tovačova. Majestátné husy polní s téměř černou hlavou a tmavým krkem.


20.2.2016: Sněhule a potápka žlutorohá
Večery bez vzrušení, usínání nad knížkou po několika deci červeného a daleko před půlnocí, přinášejí výhodu bezproblémového vstávání ještě za tmy, bez kocoviny a potřeby dospávat. Za oknem je ranní šero a zpívají kosi. Obloha je zatažená, ale předpověď slibuje den bez srážek. Je sobota, beru bágl, jedno scvrklé jablko z loňské úrody a tak trochu nalehko lezu do auta. Chci se podívat jen po potápce žlutorohé a sněhulích. Pokud bude čas, snad se mrknu i po husách, uvidíme.
K jihu míří kolony aut s rakvemi na střechách a převážně polskými espézetkami. Po dlouhé době proti mně letí do Brna stovky havranů a kavek. Z náhlého popudu odbočuji k Nové Vsi a betonovou cestou přijíždím k severnímu břehu Novoveského rybníka. Ozývá se kejhání několika hus velkých a na hladině loví asi padesátka kormoránů. Pofukuje studený vítr, z keřů se nesměle ozývají strnadi obecní, na akátu u lesa sedí dvacka hrdliček zahradních a občas zakřičí žluna zelená.
Cestou k Dolním Věstonicím zastavuji na hrázi kousek od Strachotína. Na vodě jsou stovky lysek, desítky morčáků velkých a asi desítka morčáků malých. Stativákem projíždí okolí i Martin Hrouzek se třemi kamarády. Na ostrovech posedávají orli mořští. Od západu se začíná projasňovat obloha. Všichni přejíždíme k Dolním Věstonicím. Tady je morčáků malých asi dvacítka, k tomu padesátka morčáků velkých a v paprscích slunce, které začalo zářit z modré oblohy, svítí bílé plochy jejich opeření. Loví mezi nimi i očekávaná potápka žlutorohá. Jeden z cílů dnešního výjezdu je tím alespoň pro mě splněn. Z ostrůvků se ozývá tokání orlů mořských a z lesíka křičí žluny, bubnují strakapoudi a zpívají pěnkavy a kosi. Na pár slov a fotek žlutorožky u nás zastavuje Peťa Suvorov s Vladanem Fajkusem.
V devět parkujeme u Strachotína, abychom se mrkli po sněhulích. Stále studeně pofukuje, ale obloha je plná slunce. Až daleko na hladině jsou vidět poláci velcí a hoholi. Jdeme dál a dál. Několikrát bych se i obrátila a vrátil se, ale Martin hlásí „když už jsme tak daleko, tak to nevzdáme“. Ptáků tu moc není, ale procházka je to pěkná. Slunce se do nás opírá, krajina kolem je zelená a Pálava stále mění svoji podobu, jak ji obcházíme. Včera jsem to náhodou na mapách.cz měřil a úsek břehu s betonovými schody má přesně 4 km. Aniž bychom na sněhule narazili, jsme na jejich konci. Nezbývá než se otočit a vyrazit zpět. Sněhule nacházíme asi kilometr před Strachotínem. Právě si je prohlížejí další dva birdeři. Sněhule se dokáží skrýt tak, že jsou mezi trsy trávy úplně nenápadné. Asi jsme je před tím přešli. Jsou tři. Teď si je ale užíváme, fotíme a sněhule hledají potravu, občas se napojí z louže na nejnižším schodě, občas některá z nich kromě semen vytáhne zpod kamene nějakého delšího červa, několikrát krátce přeletují. Těsně před zvednutím se vždy ozývají svým drsným hlasem. Slunce začíná dokonce hřát, sundáváme čepice, rukavice a rozepínáme bundy. Zpátky u Strachotína jsme po téměř tříhodinové procházce.
Loučíme se. Ostatní se jedou podívat na zedníčka a já se vracím k Brnu. Zastavuji ještě na hrázi Novoveského rybníka. Husy tu ale nejsou. Zajíždím tedy ke Starému rybníku. Na ostrůvcích z hnoje uprostřed téměř napuštěného rybníka sedí racci a na ostrově odpočívají volavky popelavé (52 ex.). Je tu dost racků bouřních (250 ex.) a jeden dospělý racek žlutonohý. Tož tak, zase příště. V úrovni Smolína mi nad silnicí prolétá hřivnáč. Za chvíli jich tu bude plno.


Tři sněhule severní (Plectrophenax nivalis) se stále ještě zdržují na schodech u Strachotína.


13.2.2016: Sychravě studená sobota
Probouzím se do dokonale ošklivého dne. Je zataženo a mírně poprchává. I teplota klesla k nule. Ale je mi to jedno. Včerejší slivoviciáda v Pístovicích mi navodila vyrovnané rozpoložení a rezignované smíření s čímkoli. Dokonce se na dnešní terén snad i s trochou zvrácenosti těším. Ani mě nepřekvapuje, když kousek nad Vyškovem klesá díky řídké mlze dohlednost. No čo už? Dnes určitě všichni míří k Dubňanům na Hodonínsku, kde včera Ondra Ryška našel bernešku tmavou. Já se budu projíždět v okolí Tovačova. Nečekám vůbec nic zvláštního. Co taky v tom dešti?
V polích u letiště pod Prostějovem postávají káně a občas se zvedne volavka popelavá s nohama obtěžkanýma hlínou a odlétá z dosahu mého dalekohledu. Jen krátce několikrát zastavuji a rozhlížím se po okolí s kšiltovkou naraženou na hlavě, aby mi nepršelo do obličeje. Syrovou atmosféru upršené soboty mi v autě podmalovávají swingové melodie pořadu Evergreen.
Projíždím Tovačov a zastavuji u Troubecké pískovny. Z bezového keře zpívá stehlík a o kousek dál mu přizvukuje strnad obecný. Dohlednost je tu naštěstí dobrá, plovoucí ostrůvky obsadili kormoráni (63 ex.) a na vodě jsou hlavně kachny (830 ex.). Jezero u Annína prohlížím od severu. Z lesa se střídavě ozývají obě žluny a datel, ale osazenstvo na vodní hladině pořád ještě ukazuje na zimu – morčáci velcí (12 ex.), hoholi (16 ex.), kaholky (3M) a dokonce jedna samice morčáka prostředního. V dnešním ohavném počasí nevyrazili k vodě dokonce ani rybáři. Zdá se, že jsem tu úplně sám.
Od zeleného domku na břehu Hradeckého rybníka se jdu projít jen ke kříži. Ledově pofukuje. Rybník je stále ještě bez života, teprve to přijde. Na jedné straně jsou tu také ještě hosté ze severu – hoholi (32 ex.), morčáci velcí (7 ex.), ale vidět je i pár zrzohlávek a ze severního cípu rybníka se ozývá kejhání hus velkých. Jaro přijde brzy.
Východně od Hradeckého rybníka, kousek od Věrovan je rozlehlé řepkové pole. Jeho maskáčová zeleň je bíle flekatá pasoucími se labutěmi. Je to neuvěřitelný pohled – 300 labutí jsem na jednom místě snad ještě neviděl. Hned kousek od kraje nacházím nejprve dvě a pak ještě jednu labuť zpěvnou. Vydávám se krokem po polní cestě ohraničující řepku. Labutě jsou klidné. Postávám pak u stativáku a kochám se. Až úplně na severním konci nacházím jednu labuť s límcem. Až později zjišťuji, že má na žlutém podkladě kód 42TA. Mezi labutěmi je také několik volavek bílých a popelavých. Trávím tu dobře hodinu. Počasí se nepatrně lepší. Cvičně počítám poměr mladých ptáků ke starým – ze tří set je jich 77. Tož tak, dopoledne uteklo rychle. Je čas se vrátit k obědu a pak si půjdu zavlát do korun jabloní na zahradě.


Zpestřením byly na poli mezi třemi stovkami labutí velkých tři elegantní labutě zpěvné (Cygnus cygnus).


6.2.2016: Zase "na husách"
Reporty birderů z jihu Moravy, kteří sem vyrazili pozorovat hejna hus, se množí a výsledky jejich pozorování jsou neobyčejně zajímavé. Tím pravým místem pro milovníky velkých vrubozobých se v posledních dnech stal především Starý rybník u Pohořelic, který je nyní napouštěn. Hejna severských husí fascinují i mě a proto je opět rozhodnuto, kam dnes zamířím.
Včerejšek byl nádherný slunečný, ale když vyjíždím z Pístovic směrem k Brnu, je obloha šedivá oblačností. Rtuť teploměru sedí na čtyřce a fouká mírný SZ vítr. Když pak klesám dolů k Pohořelicím, s uspokojením sleduji, jak se obloha rozjasňuje. Na okamžik zastavuji u nejsevernější ze soustavy sádek severně od Starého rybníka. Přede mnou právě parkuje auto se severomoravskou espézetkou, ze kterého vystupuje Martin Šerek a Jenda Havránek. Oblohou přeletují menší hejna hus a ve vzduchu je cítit jaro. Cítím v kostech, že dnešek bude stát za to. Lákadlo Starého rybníka si nechám na později a napřed mrknu do polí.
Když míjím částečně zamrzlý Novoveský rybník, všímám si, že nejedno hejno hus letí kamsi k SZ, tedy někam západně od Pohořelic. Jedu ale k Drnholci, kde na poli pod silnicí sedí několikatisícové hejno, které už pozorují tři postavy se stativáky. V jedné z nich poznávám Jardu Šimka. Hejno je tvořeno čistě jen husami běločelými (asi 3600 ex.). Boční světlo si pohrává s kresbou jejich hlav, které se lesknou a někdy se zdá, že mají bílé celé líce. Každý mlčky projíždíme přeskupující se ptáky, kteří se po hodině odlétají napojit na Dyji. Kolega u vedlejšího stativáku měl podezření na husu malou. Na poli po nich zůstává jen osamělá čejka a ve vzduchu se občas ozve skřivan.
Chvíli pozorujeme husy od hráze Mušovské zdrže. Jsou dost daleko, ale přečíst by se docela daly, kdyby záhy většina z nich neodletěla zpět na pole. Sedají ale blízko řeky, kam bychom z předešlého místa stejně nedohlédli. Na polorozmrzlé řece jsou vidět morčáci velcí a malí, kormoráni, kachny a labutě.
Oba s Jardou přejíždíme na hráz mezi Věstonickou a Mušovskou zdrží. Hladina už je téměř rozmrzlá a husy plavou až u ostrůvků. Stále nějaké přilétají, ale vítr tu ve volném prostoru získává na síle a studeně zalézá pod oblečení. Navíc je na silnici silný provoz, který otřásá stativákem. Střídají se tu další a další pozorovatelé. Jarda jde pozorovat pod břeh z míst chráněných proti větru a já frčím, abych si od hráze prohlédl stále ještě vypuštěný Vrkoč.
Jeho dno mám krásně po slunci, ale na bahnech sedí jen 51 volavek popelavých, kdesi uprostřed rybníka 18 hus velkých, s nimi první hejno čejek (12 ex.) a v dálce u protějšího břehu svítí dvojice husic liščích.
Ták, teď už mi nic nebrání v tom, abych konečně nevyrazil ke Starému rybníku. Když už jsem kousek od něj, volá mi Martin Šerek, že právě pozorují čtyři bernešky rudokrké a hus že je tam nepočítaně. Nedočkavě parkuji na břehu u jižního cípu rybníka. Stojí tu několik aut a ještě více birderů. Scenérie přede mnou je dokonalá – mělce napuštěný rybník a tisíce hus dokonale nasvícených sluncem za našimi zády. Je tu závětří, slunce hřeje a husy se koupou, odpočívají a nabírají sil. Najít bernešky rudokrké nedá velkou práci. Je jich dokonce pět a drží se pohromadě. Následuje husa velká se světle zeleným límce NPL. O chvíli později už pozoruji dvojici bernešek bělolících. Postáváme na břehu, kocháme se, sledujeme a čas plyne. Několikrát zvedne husy orel mořský. Blízko nás se objevuje husa s neúplným žlutým kroužkem kolem oka. Vzhledem je to ale husa běločelá. Podobných běločelek už jsem pár viděl a docela mě překvapuje Jarda, který mezitím přijel a říká, že v literatuře údajů o běločelkách se žlutým očním kroužkem moc není. Zato bývá tento znak zmíněn u kříženců hus běločelých a malých. Odhadem před sebou máme 8 tisíc ptáků. Odečítám černý límec běločelky (BSN). Napadá nás, že bychom se po betonové cestě přesunuli po břehu do míst, kde husy pospávají a na které z jižního cípu rybníka nedohlédneme. Z nového místa jsme jim na dosah. Nacházím červený límec husy velké (S29) a další černý límec běločelky (YEC). Všichni tito ptáci byli už opakovaně odečtení v minulých asi čtrnácti dnech. Martin s Jendou odjíždějí a pak už sedíme na břehu jen spolu s Jardou a neustále jezdíme stativákem z jednoho opeřence na druhého. Slunce se stočilo a teď už svítí od západu. Překvapuje mě, že husy stále neodlétají na pastvu. Jsou tu polovinu dne. Obvykle se kolem poledního napojí a letí zase do polí. Zdejším husám se ale nikam nechce. Ochlazuje se a světla ubývá. Nerad, ale musím to sbalit. Jsou tři odpoledne. Ještě, že jsem měl delší opušťák. Byl to fantastický den. Levé oko mám sice vytahané, ale jsem bez přehánění šťastný. :)


Dvojice bernešek rudokrkých (Branta ruficollis) v hejnu běločelek (Anser albifrons).


4.2.2016: Staré známé koňadry
Včera ráno jsem ještě za šera natáhl mazi stromy u nás v práci osmnáctimetrovou pěvcovku. Ani ne za hodinu v ní vyselo 19 ptáků. Většinou to byly koňadry, pak čtyři modřinky a kos. Jedna z koňader měla můj kroužek z 19.12.2015. Dnes jsem to hned po ránu zopakoval a tentkorát v síti uvízly už jenom koňadry. Ovšem hned čtyři z nich měly můj kroužek. Jedna byla včerejší, další dvě jsem tady kroužkoval 24.11.2015 a tu poslední 25.12.2015. Od konce loňského listopadu jsem tu provedl sedm krátkých odchytů, při nichž jsem okroužkoval 55 koňader. Jak je patrno z opakovaných odchytů, ti stejní ptáci se potulují po okolí už od začátku zimy. Hledají potravu na těch stejných místech a hubnou. Všem ptákům klesla tučnost. Nejspíš v důsledku podstatného ochlazení v první půlce ledna. Určitě to ještě párkrát zkusím. Jsem zvědavý jak dlouho se tu budou sýkory držet a jestli se mi ještě nějaká vrátí do ruky.


Vybledlý samec (+2K) sýkory koňadry (Parus major) se světle modrými tóny v opeření. Podobného jsem tu chytil 19.12.2015.


30.1.2016: Takových dní moc nebývá
Skončila doba lovu hus. Ty teď mají klid a v nemalých počtech se zdržují na nádržích a polích pod Pálavou. Minulý víkend jsem jich viděl dobře deset tisíc u Dolních Dunajovic. Včera si udělal volno Jarda Šimek a vlastně kousek od silnice nedaleko Pasohlávek jich viděl dobře 12.000. Navíc mezi nimi našel mladou bernešku tmavou a bernešku bělolící. O tom, kam zamířím v sobotní dopoledne je tedy rozhodnuto. Navíc jsme domluveni s Michalem Podhrázským, že se na husy přijede podívat také, možná i s Pavlem Brandlem. Počítám, že nebudeme jediní, kdo přijede zkusit štěstí s berneškami.
Z Brna odjíždím za tmy, obloha je jasná a svítí na ní hvězdy. S tím, co mě čeká někde v úrovni Modřic, jsem ale nepočítal. Vjíždím do smetanově husté mlhy. Sakra. Občas je sice úsek s lepší viditelností, ale během chvilky zase vjíždím do bílé tmy. Přitom se mlžná vrstva drží jen do dvaceti třiceti metrů nad zemí. Mnohdy ani to ne. Zatímco nad sebou mám blednoucí oblohu, před sebou vidím jen mlíko. V 6:40 jsem na hrázi mezi horní a střední nádrží. Z šera a mlhy se ozývají husy a kavky. Proud vozidel jedoucí oběma směry houstne. Během čtvrt hodiny přijíždí Michal s Pavlem a za další půlhodinku překvapivě i Franta Kopecký. Siluety hus plavou dvacet metrů od nás, křik mluví o jejich vysokých počtech, ale vidět nic není. Z poloostrova pod přepadem se na nás ve dvou vlnách vyvalí mrak kavek a havranů. Světla přibývá, ale viditelnost zůstává stejná. Husy podle hlasů postupně opouštějí nocoviště. Podél silnice přeletuje datel. Téměř jako pokaždé tady. Z jednoho kamionu na nás slétají kusy ledu. Ne, tohle nemá cenu. Po dvou hodinách čekání se rozjíždíme po okolí s tím, že si zavoláme, když bude něco zajímavějšího.
Dělám okruh přes Pasohlávky, Brod nad Dyjí a Dolní Dunajovice. Všude, až na pár míst, je mlha stejně hustá. Pak vyjíždím k Perné a u Klentnice už je jen modrá obloha plná slunce. Zatímco nádrže zaplavila mlha, dál k jihu je slunečné jaro. Jedu se mrknout na rákosiny, kde bychom mohli v létě kroužkovat. Vystupuji do nádherného dne. Sundávám několik vrstev oblečení, kolem prozpěvují koňadry a strnadi obecní, na akát bubnuje strakapoud velký a z rákosí se ozývají čírky obecné a chřástal vodní. Zpod keře u jedné strouhy vyletuje 8 slípek zelenonohých. Je tu nádherně. Prohlížím okolí, když mi praskne přezka opasku a kalhoty se poroučejí téměř ke kotníkům. Právě, když si je natahuji zpět, přilétá nad rákosím bukač. Jak mě uviděl, otočil a zmizel. Zatracený kalhoty. Hledám něco, čím bych je udržel kolem pasu. Rákosí s křikem opouští volavka bílá. Ok, kalhoty drží. Bloumám po okolí, slyším hlasy sýkořic a v keřích skryté strnady rákosní. Po půldruhé hodince si říkám, že bych se mohl vrátit zase ke Mlýnům. Franta mezitím pozoroval zedníčka a chlapi tři sněhule u Strachotína.
Dohlednost už je dobrá, opět zastavuji na hrázi. Husy se v menších počtech střídají a přilétají se napojit. Nacházím dvě husy velké z Vysočiny s červenými límci (S32 a S36). Přijíždí partička z MOSu, objevuje se Honza Bína. O něco později nacházíme dvě bernešky bělolící a nejprve Jirka Šafránek a pak já odečítáme černý límec husy běločelé (YEC). Vrací se Franta, Michal s Pavlem a přijíždí Petr Šrámek. Aut u krajnice přibývá a provoz na silnici je neskutečný. Přilétají další husy. Ve 12:30 se nad severním obzorem objevují nekonečné řady hus přilétajících se napojit. Všechny sedají kousek před nás. Je to neuvěřitelná podívaná, jsou jich tisíce. Slunce máme v zádech a husy jsou dokonale nasvícené. Občas je orel mořský zvedne, ony se přeskupí a zase sednou. Pospávají, dělají přemety ve vodě, omývají si zobáky s nalepenými hroudami hlíny. Koukáme do nich, stativák je skoro až moc dlouhý, jak jsou blízko. U rákosí přeletuje bukač. Dnes už druhý. Dokonalá podívaná trvá do 13:40. To se většina hus zvedá a odlétá zase k severu. Z křoví pod přepadem vylézá Karel Šimeček s Alešem Prágrem. Na rozdíl od nás si všimli dvojice hus malých. No nic, loučíme se a rozjíždíme se každý po svém.
Velké hejno hus nacházím SZ od Vrkoče, ale už se mi nechce za nimi pídit. Jsou dvě odpoledne. Doma zjišťuji, že tu běločelou s límcem, která pochází z Nizozemska, jsem odečetl u Pohořelic už před dvěma roky. Pak mi ještě volá Michal, že našli tu bernešku tmavou a odečetli tři límce. Tož, dnes to opravdu stálo za to! Takových dní moc není.


Dvojice bernešek bělolících (Branta leucopsis) mezi běločelkami.


Mušovský kostelík byl občas téměř zakryt těly přilétajících hus.


24.1.2016: Na husách
Větší část soboty se sypal sníh. Ještě dávno po setmění padalo shůry cosi mokrého podobného spíše drobnému dešti se sněhem. A protože jsem se do terénu nedostal, jsem zvědavý, co mi počasí připraví na dnešní, tedy nedělní, ráno.
Vstávám až po rozednění do podmračeného dne. Sníh sice ještě drží, ale je určitě nějaký ten stupínek nad nulou a hlášeno je výrazné oteplení. Dávám kafe a chleba s máslem a s výbavou se přesouvám do auta. Jsme v Pístovicích a tudíž bych měl vyrazit někam k Tovačovu. Cestou přemýšlím o tom, jaké štěstí měl v pátek Karel Šimeček s Alešem Prágrem a Petrem Macháčkem, kdy za nádherného slunečného dne mohli z bezprostřední blízkosti pozorovat na nezamrzlém oku střední nádrže pod přepadem stále se střídající husy a povedlo se jim odečíst čtyři límce ze sedmi u hus velkých. Podobné podmínky nepanují příliš často, kdy nádrže z větší části zamrznou a husy pak nocují na malé ploše nedaleko silnice, odkud se dají během dne, kdy se vracejí napojit, pohodlně pozorovat. Dumám o tom a přijíždím do Vyškova. S mírným údivem sleduji své ruce, které točí volantem přesně na opačnou stranu, než je Tovačov. No vida, tak přece jen vyrazím za husami. :)
Pak už na to dupu, abych byl pod Pálavou co nejdříve. Zkusmo přibrzdím u polí pod Pohořelicemi, ale není zde ani pírko. Tedy až na nějaké to káně lesní a poštolku. Následuje kukec do polí před Drnholcem. Ani tady nic není. Fajn, tak ještě hráz mezi Dyjí a horní nádrží.
Zasněžený led sahá až ke hrázi. Sedí na něm jen tři racci bouřní. Pod mostem je volná hladina s desítkou labutí. Sedím v autě a okýnkem cvakám pár dokladovek osamělé husy velké, která tu dělá labutím ještě s jednou lyskou společnost. Po celou tu dobu - je asi půl druhé hodiny po rozletu - se na obloze neukazuje ani jedna husa.
Je čas konečně se podívat k hrázi u kostelíka. Jsem tu před devátou. Panuje příjemné bezvětří, můžou být tak tři nad nulou a sníh na krajnici začíná čvachtat. Nezamrzlé oko je plné poláků a kachen. Z hus je tu jen šest velkých a pár běločelek. Všímám si ale pohybu v polích směrem k Dolním Dunajovicím. Tam jsou husy na pastvě. Prohlédnu zdejší kachny a pustím se tam za nimi. Na kraji ledu sedí čtyři mladí orli mořští, chocholaček je odhadem 450, poláků velkých 250. Početné jsou kopřivky (23 ex.), morčáci velcí (34 ex.) a morčáci malí (12 ex.). Bonusem je dvojice kaholek. Na druhé straně hráze je také oko s několika desítkami hvízdáků a třemi stovkami lysek. Jedu mrknout do těch polí.
Husy brzy nacházím. Jsou rozprostřeny po zvlněném lánu. Zastavuji v bezpečné vzdálenosti a prohlížím alespoň ty krajní, které nejsou kryty terénní vlnou. Z valné většiny jde o běločelky. Tak tři čtyři ptáci ze sta jsou husy polní ssp. rossicus, nyní označované jako tundrové. Jednotlivě jsou vidět husy velké. Sedám do auta a přejíždím kus dál, abych prohlédl další ptáky. Opět se mi daří dostat do hledáčku tak 1500 hus. Berneška žádná, límec také, ale asi po dvaceti minutách se dostávám k hlavě trčící z hejna, která patří dospělé huse malé – výrazný žlutý kroužek kolem oka, bílá skvrna na čele jdoucí obloukem až k týlu, malá kulatá hlava, kratičký trojúhelníkový zobák, hlava a krk dost tmavé… Stojí ve druhé řadě těch hus, které mám nejblíže. Zkrátka náhoda, jako většinou. Dává mi bohužel jen asi čtyři minuty pozorování, když se celé hejno s rachotem zvedá. Teprve teď vidím, kolik jich je – odhadem to musí být přes 10 tisíc ptáků. Koukám, proč se zvedly a ani se moc nedivím. Z druhé strany se k nim přiblížil myslivec s puškou přes rameno, který se je snaží fotit na mobil. Husy naštěstí sedají a ještě lépe, než před chvílí. Dokonce je mám blíže. Chvíli pozorně šponují krky, ale pak se shýbají k pastvě. Užívám si dalších asi 20 minut kochačky, kterou mám v zimě nejraději. Zprava bohužel přijíždí chlapík na voze taženém koňmi a hejno zvedá znovu. Malá část se letí napojit k nádrži a většina sedá daleko do polí za obzorem. Jsou pro mě ztraceny.
Využívám situace a rychle přejíždím zase k nezamrzlému oku, na kterém teď sedí necelá tisícovka severských husí. Rychle je prohlížím. Co chvíli se menší skupina odlepuje od hladiny a vrací se do polí. Spěchám. Mám štěstí, zhruba v polovině hejna plave dvojice bernešek rudokrkých. Ani se nedivím, že husy zůstávají na vodě jen krátce. Po ledě totiž míří ke Kostelnímu ostrůvku zástupy výletníků. Rychle skenuji další husy a čistě náhodou nacházím na jedné běločelce černý límec s kódem DR4. Během deseti minut jsou husy zase pryč. Ale ten límec za to stál. Na hrázi postávám ještě asi hodinku a čekám, jestli se nepřiletí napojit další ptáci. Nic. Nevadí. Naposledy se jedu ještě mrknout k polím.
Husy jsou ale opravdu hodně daleko. Musel bych k nim přes pole a nechci je zbytečně plašit. No nic, hodím cvakem po prolétajícím skřivanovi a vracím se na Vyškovsko. Kéž by se ještě našla příležitost se tu co nejdřív po husách poohlédnout.


Husy běločelé (Anser albifrons) s jednou polní (A. fabalis).


Mapka odečtů husy běločelé s černým límcem DR4. Límcovaná byla v prosinci 2012 v Nizozemsku. Až do února 2014 dávala přednost západní Evropě - Nizozemsko, Belgie, Německo. Od března 2014 se jí ale zalíbilo více k východu - Polsko, Maďarsko, Rakousko a nyní prvně Česká republika.


17.1.2016: Zamrzlé nádrže
Neděle; ranní šero se vytrácí a s ním mizí i oblačnost. Zůstává modré nebe s občasnou oblačnou šmouhou. Rtuť teploměru stojí na pěti čárkách pod nulou. Vypadá to na krásný, mrazivě slunečný den. Jen ten sníh chybí, od kterého by se paprsky odrážely a lechtaly v nose. Slunce šplhá na oblohu a z rádia ve verších promlouvá příjemný hlas Františka Novotného.
Vždy, když míjím jakýsi komín vlevo od silnice pod Pohořelicemi, tak mi kouř z něj stoupající ukazuje, odkud fouká. Dnes je to SV. Už jen ten směr prozrazuje, že musí být zima. Projíždím polní cestou ke hnojišti a potkávám jen početné skupiny srnčího a pět konopek obecných. Husy se ve vzduchu neobjevují. Ty byly v nezanedbatelných počtech poslední dobou pozorovány na ozimu před Drnholcem. Pokračuju tedy tím směrem. Čeká mě tam ale jen 28 hus velkých. Řekl bych, že se zámrzem husy popolétly někam dál k jihu.
I ten mírný vítr je pěkně ledový, když stojím u propusti mezi Dyjí a Mušovskou zdrží VDNM. Většina vodní hladiny je pod ledem vlastně jen pod přepadem je nezamrzlé oko. Jsou tu stovky chocholaček a kachen, nějaký ten racek a morčák velký. V dálce na ledě stojí dvojice dospělých orlů mořských.
Podobná nezamrzlá oka jsou také u přepadu mezi Mušovskou a Věstonickou zdrží. Na ostrůvcích kolem kostelíka posedávají další tři orli mořští a před stovkami kachen odpočívajícími na kraji ledu plave 32 hus velkých a dvojice běločelek. Opět jsou tu stovky chocholaček, lysek a nějaký ten hohol. Dnes, stejně jako pokaždé, přeletuje nad propustí jedna či dvě hrdličky zahradní z jedné strany na druhou. Jsou tu po celý rok. Racci se zvedají do vzduchu a kachny se přeskupují, když se nízko nad nimi objeví jestřáb.
Přes Horní a Dolní Věstonice se přesouvám na hráz. Pod přepadem je opět několik větších ok nezamrzlé hladiny. Poláků velkých a chocholaček je tu k šesti stům. Potápí se pro slávičky. S nimi tu loví i 65 hoholů. Zvláštními hlasy se ozývají morčáci velcí. Počítám jich 106, tokají, vztyčují krky a zase je skládají k tělu. Slunce svítí, fouká ledový vítr a mezi kachnami loví dvě stovky kormoránů. Jen ty prsty křehnou a studí. Na pár slov se objevuje Honza Veber s Renkou Hasilovou. Ještě se zastavuji u přečerpávačky východně od Strachotína, ale hladina je pod ledem. Do křoví zaletují dva strnadi rákosní a pod břehem se ozývá střízlík. Jdu asi kilometr po břehu na Strachotín a zase se vracím k autu. Sněhulky nepotkávám.
No nic, vracím se přes Pouzdřany. Nad vesnicí přeletují směrem k nádržím asi dvě stovky hus. Cestou na Brno zastavuji ještě u skládky nedaleko Žabčic. Racci chechtaví (600 ex.), bouřní (40 ex.) a bělohlaví (50 ex.) buď sedí na hromadě odpadků nebo se v točícím se mračnu vznášejí na obloze. Protiváhu jejich bílým tělům tvoří zhruba tisícovka kavek a havranů. Když se nějakému havranovi podaří vyzobnout z odpadků něco k jídlu, stává se terčem pronásledování ze strany racků bouřních. Připomíná to tu apokalyptickou vidinu konce světa – vyfoukaná opuštěná silnice, hora odpadků, holé akáty, na nichž vlají igelitové sáčky, buldozery v polích, rozbrázděná země a bezútěšné hlasy havranů. Kdyby nesvítilo slunce, člověk by se i polekal.


Ukřičení racci bouřní (Larus canus) pronásledují havrana (Corvus frugilegus) s potravou v zobáku.


9.- 10.1.2016: Cílový druh - pěnice černohlavá
Je sobotní ráno, hustě mží a všechno to hned namrzá. Lezu z chlívku v Pístovicích a jdu se podívat na naši svažitou ulici s novým hladkým asfaltem. Dalo by se po ní bruslit. Abych nespadl, musím se držet madla na střeše auta. To je také obalené ledem. Moje plány se začínají hroutit. V jedenáct bych měl být v Lednici, kde bude Vilém s Vlasťou provádět odchyt pěvců s kroužkováním. Balím se, prosekávám se ledem na předním okně auta a zkouším velice opatrně vycouvat. Po pár metrech se kola odtrhávají od ledového podkladu a já bokem a kolmo k ulici kloužu dolů směrem na další parkující auto. Zastavuji se těsně před ním a po několika pokusech se dostávám na hlavní silnici. Přidávám plyn a kola se protáčejí na ledě, kterým je kryta. Takhle ne, tohle riskovat nebudu. Trochu divokým manévrem s rychlým rozjezdem a několika smyky se dostávám zpět před dům. Nezbývá než čekat.
Druhý pokus přichází po jedenácté dopolední. Led na naší ulici neslezl, ale hlavní silnice už je chemicky ošetřena. Couvám k brance, abych se otočil a sjel dolů čumákem vpřed. Ozve se křupnutí a auto se zhoupne. Zadním pravým kolem jsem se propadl do vodovodní šachty s platovým víkem, na které jsem najel. No paráda. Přední kola na ledě nezabírají, ani když je podsypu pískem. Pepe si jde sednout za volant a já nadzvedávám auto trámem podloženým špalkem. Daří se na první pokus. Hurá. Jede se.
Hlavní silniční tahy jsou opravdu v pohodě sjízdné a tak se bezpečně kolem jedné odpoledne dostávám do Lednice. Parkuji a ještě z auta vidím Petra a další dvě postavy natahovat v blízké skupině stromů a keřů síť. Dalších osm sítí už je nataženo v zámeckém parku. Je vlhko, mlhavo a v korunách stromů poletují hejna dlasků. Zapojuji se do vytahování ptáků ze sítí a nosím je Vlasťovi k velkému květináči, kde je kroužkuje. Cílovým druhem je pěnice černohlavá. Několik ptáků tu totiž pravidelně zimuje. Chytá se až do pozdního odpoledne a poté jedeme natáhnout ještě dvě sítě do polí na dravce a sovy. Pěničky se sítím vyhnuly, ale v průběhu večera se chytají tři kalousi a káně. To už jsou sítě v parku dávno staženy a dravcovky jezdíme kontrolovat od Viléma. Díky houstnoucímu dešti se i ty stahují a my se věnujeme společenské stránce setkání, která je stejně příjemná jako ta předchozí ornitologická.
Nedělní ráno je pošmourné a pořád stejně mlhavé. Teplota se drží nad nulou, zbytky sněhu tají a čvachtají pod nohama. Přesouváme se do parku. Ten je plný kosů, dlasků a sýkor. Ozývá se žluna zelená a co chvíli nad mlžným závojem přeletují hejna huspolních a běločelých. Ty byly slyšet včera ještě za tmy, kdy se vracely na nocoviště. Jinak je park tichý a opuštěný. Daří se nám zahlédnout drozda zpěvného a kromě kvíčal a brávníků zaznamenávám občasný hlas cvrčaly. Kroužkuji svoje první letošní ptáky a mimo jiné i koňadru, kterou tu chytil téměř přesně před rokem Vlasťa. S postupujícím časem se oblačnost na několika místech trhá a objevuje se modrá obloha. Cílový druh se stále neukazuje. K polednímu balíme sítě, já a Vilém se loučíme a odjíždíme a Petr s Vlasťou jdou sbalit poslední dvě pěvcovky. Na Vyškovsku je stále mlha, ale naše ulice už je sjízdná. Později přichází mail od Petra s fotkou samce pěnice černohlavé a cvrčaly. Tak nakonec se přece jen jedna pěnice chytila, v poslední sítě a těsně před sbalením. Byla to příjemná akce a pro nezkušené kroužkovatelské ucho, jako jsem já opět nová zkušenost. Díky moc, pánové.


Kroužkovací centrála u květináče v zámeckém parku.


3.1.2016: U nás na jihu
Přituhlo. Během této mírné zimy jsem nižším teplotám odvykl a moc se mi ven nechce. Je tu ale poslední den delších zimních prázdnin a chtělo by to konečně zahájit letošní sezónu u „nás na jihu“. Vybavuji se spodky a teplým svetrem navíc a teprve těsně před osmou lezu z baráku. Kousek od zaparkovaného auta právě přilétá do koruny lípy samice žluny zelené. No vida, jsem zvědav, kolik pro letošek nových druhů dnes potkám.
Pod zamračenou oblohou panuje příšeří. Do polí severně od Velkého Dvora sedá asi padesátka hus velkých. Z hlavní silnice pak sjíždím na Novou Ves u Pohořelic a odbočuji k severnímu břehu zdejšího rybníka. Hladina je z velké části pod ledem. Vidět je jen několik racků, přeletuje pár kormoránů a kachen.
Zajímalo by mě, jak to vypadá na dalších rybnících, které jsou vypuštěné. Ještě před koncem roku se tu stále zdržovaly čejky a kolihy. S mrazy ale bahna na dně rybníků zamrzla a teď postává na Starém rybníku jen několik volavek popelavých. S nimi tu poletuje vcelku početná skupina šedivek (56 ex.). Nad hrází se z křídla na křídlo pohupuje luňák červený. Vrkoč je také prázdný, jen čas od času se z výšky ozve hlas běločelek nebo polňaček.
Následující půlhodinu trávím na hrázi mezi Mušovskou zdrží VDNM a Dyjí. Je to tu jako někde na Varangeru. Na okrajích ledu sedí desítky racků bělohlavých a bouřních, na otevřené hladině loví desítky morčáků velkých, o rybky se přetahují racci kolem přepadu a na břehu strnule stojí asi dvacítka volavek bílých. Je vlezlá zima, sedím v autě a koukám pootevřeným okýnkem. Měl bych si konečně pořídit držák na uchycení stativáku na stažené boční okýnko auta. Stejně budu muset nahradit svůj kapesní dalekohled, přes který už taky není pořádně vidět. No, vypadá to, že si nadělím pozdně vánoční dárek. :)
K jistotám posledních týdnů patří zedníček ze lomu na kraji Klentnice. Proč se tam také na chvilku nezastavit? Trvá mi to snad jen dvě minuty, než ho objevuji na skalní stěně. Aktivně hledá hmyz v puklinách a škvírách. Když se pak vracím k autu, všímám si mohutného hejna konopek obecných (60 ex.) poletujících nad mladými vinicemi u silnice. Jsou stále v pohybu a chvíli mi trvá, než si je mohu prohlédnout po usednutí na asfaltku. Záhy je ale zvedá projíždějící auto. Brzy je ale střídá menší hejnko (6 ex.), které si můžu prohlédnout mnohem déle. K mé velké radosti jsou to žlutozobky, které jsem vloni vůbec neviděl.
Opouštím ojíněná horská úbočí Pálavy a klesám dolů k Novomlýnské zdrži. Od hráze počítám 63 roháčů a 58 morčáků velkých. Pak pokračuji po opuštěném břehu směrem na Šakvice. Postupně potkávám asi dvacítku kopřivek, čtyřicet čírek obecných, potáplici malou a potáplici severní. Lysek jsou stovky. Po zamrzlé polní cestě se dostávám ke Strachotínu. U hráze jsou další dvě potáplice severní. V tom ledovém počasí se mi nechce hledat sněhule, na které jsem si také myslel.
Poslední zastávka je na hrázi u Dolních Věstonic. Na Novomlýnské zdrži jsou desítky lysek, chocholaček a hoholů. Zajímavější je cípek Věstonické zdrže mezi ostrůvky a břehem, kde počítám 34 morčáků malých.


Každý chce vyrvat úlovek tomu druhému, nedají si pokoj a nedají, holt racci.


1.1.2016: První druhy do nového birdlistu
První ráno nového roku. V 9:30 se zvedám z postele a vyhlížím oknem bývalého chlívku. Všude je bílo a padá sníh. V podstatě první sníh letošní zimy. Ve větvích jabloní před oknem poskakují ptáci – koňadry, modřinky, dvojice čížků. Od sousedova krmítka si přinášejí slunečnicová semínka a před mými zraky se probíjejí k jejich chutnému obsahu. Je to krásná podívaná. Některé koňadry sedají na omítku kolem okna a nakukují dovnitř. Jako by zjišťovaly, proč ještě nejsem s dalekohledem venku. Jsem holt po silvestrovské noci. Tak proto. Pod vedlejší jabloň sedají dva samci pěnkavy a sýkory doplňují ve větvích dva vrabci polní a jeden zvonek. Tím začíná vznikat můj letošní nový birdlist. Každý druh, i ten nejběžnější, mi zase připadá zcela nový a mám z něj radost. Kluci už na bobech hoblují tu trošku sněhu na svažité cestě před domem a sněhovými koulemi bubnují do oken. Konečně se dočkali. Jsem zvědavý, čeho se dočkám v letošním roce já. Dávám kafe, sleduji poletující vločky a přemýšlím, kam se podívat. Na nic okázalého to nevypadá. Spíš vyjedu jen do polí směrem ke krasu.
Až před jedenáctou ometám auto. Ukazuje se kos a ze zahrady křičí strakapoud velký. Vyjíždím na sněhem uježděnou silnici s mírným štěrkovým posypem. Na jeřábu u cesty sedí kvíčala. Šplhám k Ježkovicím, následuje Ruprechtov, Podomí a statek před Krásenskem. Kterýsi předchozí rok jsem tu také takhle kolem Nového roku zastavil a v křoví koukal po strnadech obecných. Kolem stejných keřů teď šmejdí kočka a pozorně sleduje vrabce polní. Na topolu sedí poštolka a ke statku se z polí vracejí holubi. Ještě chvíli poletují vzduchem mokré sněhové vločky. Zasněžená krajina zvlněných polí vypadá pustě. Jdu strništěm k blízkému stohu z velkých slaměných válců. Říkám si, jak by vše kolem působilo bezútěšně bez těch opeřenců, kteří mi tak učarovali. V keřích remízku sedí několik zvonků a nade mnou přeletuje dvojice strnadů obecných. Ve větší výšce jsou i další pěvci, ale nevím, o jaký druh jde. Nejsem vševědoucí a vůbec mi to nevadí. Umím si to přiznat, což asi není vlastnost tak všeobecně rozšířená, jak bych si mohl myslet vzhledem k diskusím, které musím někdy pročítat na nejrůznějších diskusních fórech ptáčkařů.
Pokračuji ještě kousek dál ke Kojálu. Z keře se odlepuje pestrý ťuhýk šedý a nad polem hledá něco k snědku káně lesní. Obcházím vysílač zasněženou loukou s ostrůvky vyšší ruderální vegetace. Před nějakým tím rokem jsem tu potkal hejno konopek žlutozobých. Dnes je tu jen sedm kvíčal a poštolka hlídkující vysoko na konstrukci vysílače. Sníh mi vrže pod botami a zima je vlezle nepříjemná. Obdivuji všechnu tu havěť, která je nucena se v těchto podmínkách protloukat životem.
Kousek směrem k západu se od silnice na Kotvrdovice odpojuje úzká asfaltka lemovaná nově vysázenou alejí, která se mezi poli kroutí směrem k Senetářovu. Několikrát zastavuji a prohlížím okolí – káně na louce plné hraboších chodbiček, osamocená modřinka v houští na hrázi rybníčku, přeletující straka, skupina vrabců polních v remízku kousek od míst, kde jsem se před více než hodinou procházel u statku před Krásenskem. Je tu ticho.
V Senetářově se vracím na hlavní silnici a pokračuji na Podomí, kde ve skupině stromů sedí dva dlasci. Za vesnicí právě zaútočil na hraboše další ťuhýk šedý. Kořist mu unikla a teď sedí na zemi a kouká mým směrem.
Za Ruprechtovem sjíždím serpentinami do Račic a po pětatřiceti kilometrech a třech hodinách jsem zpět v Pístovicích. Začíná zase padat sníh. Den se sice prodlužuje, ale pořád je ještě hodně krátký. Za chvíli bude zase tma. Těším se na vyhřátý chlívek, hrnek čaje a knížku. První den v roce začal přesně tak, jak by měl.


Když se člověk dívá zasněženou krajinou, zjistí, že podobný obrázek je bohužel častější, než by si přál.
PROJEKTY

HLEDÁNÍ
ROBERT DOLEŽAL

icq: 21 453 294
skype: robert.dolezal
e-mail: dodin @ post.cz
web: www.birdwatcher.cz

TOPlist Birding Top 500 Counter