> fotozápisník > archiv 2015/03
FOTOZÁPISNÍK - archiv (2015/03)



27.9.2015: Na skok za bahňáky
Máme tu prodloužený víkend začínajícího podzimu. Obloha je kryta oblačností, fouká mírný S vítr a vypadá to spíš na déšť než na sluneční paprsky. Chvíli to trvá, ale nakonec se všichni doma sbíráme a vyjíždíme na společný rodinný birding. Jsem zvědav, jestli někde narazíme na bahňáky.
Přes rozkopané silnice to chvíli trvá, ale pak už cesta běží hladce. Začínáme u bahnité vypuštěné vodní plochy na Znojemsku. Chvíli se zdá, že jsou tu jen čírky a volavka popelavá, ale pohled přes stativák je přece jen pestřejší. Na sušších místech pospávají bekasiny (13 ex.) a v mělké vodě loví skupinka jespáků obecných s mladým jespákem křivozobým. Počty alpin se mění a maximálně se jich ukazuje 10. Stejně tak vodouši tmaví se objevují a zase mizí a s nimi přilétá i jeden vodouš šedý. Oblohou přeletují skřivani, na keři se zastavuje zvonohlík a ozývá se budníček menší.
Na dalších vodních plochách nic zajímavého k vidění není. Tedy s výjimkou čtyř hvízdáků, dvojice potápek černokrkých a velkého hejna vrabců polních (min. 250 ex.).
Pak míříme ke Strachotínu, přesněji k severnímu břehu Novomlýnské zdrže VDNM východně od Strachotína. Je čas bahňáků a mě by zajímalo, jestli se tu ještě zdržují dva jespáci píseční, kteří tu byli pozorovaní někdy uprostřed týdne. Silnice kolem VDNM jsou přeplněny cyklisty a břehy nahusto obsadili rybáři. Rodinku nechávám na hrázi a sám svižným krokem postupuji po hrázi. K vidění jsou jen konipasi bílí. Malou skupinku pěti jespáků obecných nacházím až půldruhého kilometru od Strachotína. Občas se trhá oblačnost a tak pořizuji několik lepších fotek. Potkávám tu Abrahámkovy, kteří mě informují, že jespáky písečné už nikde nenašli. Nad námi právě přeletuje asi 70 vlaštovek. Rodinka už se zřejmě nudí, proto se stejně svižně vracím za nimi.
Následuje tragický oběd v Šakvicích, kde přes hodinu čekáme na tři palačinky a nakládaný hermelín. Hospoda je přitom poloprázdná a pinkl chodí odhánět davy cyklistů, kteří se přijíždějí občerstvit. Proč si s tímhle přístupem otevírají hospodu? Cyklistů jsou opravdu po stranách cest celé hrozny. Prodloužený víkend je vylákal pod Pálavu.
Další, dříve mokřadní lokalita, kterou navštěvujeme, se bohužel změnila v povláčené pole. Po bahnech tu není ani památky. Vidět je jen jeden bramborníček černohlavý, jeden hnědý, pochop a strnad rákosní. To je opravdu ubohý výsledek. No čo už? Kluci se honí po louce a hrají si na ninja bojovníky. Aspoň se vyblbnou. My s Pepem zatím sedíme na skládacích židličkách u auta a nastavujeme obličeje zřídkavým slunečním paprskům.


Jespáci obecní (Calidris alpina) na břehu Novomlýnské nádrže VDNM.


19.- 22.9.2015: Několik nocí a dní na Červenohorském sedle
Minulý týden jsem měl ze soboty na neděli možnost pomáhat při kroužkování na Červenohorském sedle v Jeseníkách. Teď se mi naskytla příležitost pobýt tam hned několik nocí po sobě. Byla by hloupost toho nevyužít, protože se jedná o jedinečnou zkušenost ať už pro kroužkovatele nebo pozorovatele ptáků. Osazenstvo, které bych měl doplnit, tvoří tentokrát Radek Lučan s Aničkou Koukolíkovou a Kuba Hlaváček. O dobrou společnost tedy bude postaráno i v případě, že se nechytne ani pírko.

Sobota 19. září:
V sobotu ráno nechávám rodinku v Pístovicím a vyrážím do terénu. Cestou na sedlo bych chtěl mrknout ještě na jednu dvě další lokality.
Cestou k Vrbátkám zastavuji jižně od vesnice u krajnice prohlížím pole, na kterém mě zaujali velcí racci. O kousek dál je doplňují čejky a běžné druhy dravců. Následuje odkalovací nádrž zdejšího cukrovaru. Je pod mrakem, tesknými hlasy se ozývají sýkory a zpěv budníčka menšího. Když prohlížím mělkou nádrž, nacházím pouze jednoho pisíka, vodouše bahenního a jespáka obecného.
Pak podjíždím dálnici na Olomouc a přes Lutín se blížím k Příkazům. Z okolních polí jsou stále hlášeni zajímaví dravci. Zdržují se tu především ve větších počtech poštolky rudonohé. Stoupám ke krajnici, vytahuji stativák a prohlížím okolí. Jen kání lesních počítám z jednoho místa třicet, kousek dál je na strništi shromážděno 13 krkavců a nečekaně nade mnou přeletuje bekasina otavní. V dálce vidím Radka Lučana u sítí natažených na dravce. Je tu s Aničkou už od včerejška. V noci se jim podařilo chytit čtyři pálenky a pět kalousů. Dopoledne už jen jedna poštolka obecná. Prohlížím okolí. V dáli jsou vidět v tetelícím se vzduchu nějaké kolihy (6 ex.) a na sousedním povláčeném poli 16 poštolek rudonohých. Přetahují doupňáci a občas je vidět bělořit. Teplota stoupá a vzduch se vlní. Brzy se objevují další birdeři. My se ale loučíme a společně míříme do sedla.
Střídáme tu Jirku Vaníka a Michala Podhrázského. Brzy se roztahují sítě a s šíráním přichází neuvěřitelné divadlo. Jeho hlavními protagonisty jsou lelci. První se objevuje v 19:25 a následují další. Motají se a v krkolomných manévrech krouží nízko nad zemí v naší těsné blízkosti. Občas ve dvojici vystoupají těsně u sebe do větší výšky a pak se rozdělí a prudce se spustí dolů. Sedají si na dráty lanovky, na vrcholky nízkých smrčků na kraji sjezdovky, i na jednu z vysokých tyčí od napnutých sítí. V jednom okamžiku jich počítám devět. Stojím stranou a fascinovaně hledím na jejich vzdušné reje oproti pohasínající západní obloze. Lelci moji přítomnost zcela přehlížejí a klidně si sedají do vzdálenosti čtyř metrů ode mě. Napřed jsem chtěl udělat pár záběrů na digitál, ale úplně jsem na to při tom neopakovatelném představení zapomněl. No nevadí. Lelčí lety pokračují až do naprosté tmy. Pak se rozsvěcuje silný reflektor, pouštějí se nahrávky a přichází fáze nočního odchytu do světelných sítí. Ta trvá až do rána.


Pár fotek a dokumentační video z jedné z následujících nocí - podvečerní reje lelků lesních (Caprimulgus europaeus).
Neděle 20. září:
Neděle je oblačná, chladná a po poledni přichází vcelku vydatný slejvák. Dopoledne se chytlo 74 ptáků 14 druhů. Výčet odchycených druhů je pravidelně uváděn na stránkách http://fkcso.cz/chs/. Nad sjezdovkou se několikrát ukazuje ořešník, ráno nám od sítí odletuje do lesa opožděný chřástal polní a před deštěm nad námi přeletuje sokol.
Už se těším na večerní divadlo s lelky, které přichází jen o několik minut dříve než včera. V noci se chytají ptáci, ale i netopýři několika druhů. Těch ptáků je při severním větru jen několik.

Pondělí 21. září:
Pondělí je opět oblačné s přetrvávajícím SZ směrem proudění větru. Nad sedlem je patrný jen nevýrazný tah ptáků. Radek zkouší vyprovokovat datly, kteří se v okolí často ozývají nebo přeletují. Jeden se nečekaně chytá do pěvcovky, kterou jdu právě kontrolovat. Něco tak mohutného jsem ze sítí ještě netahal. Je to ohromné zvíře s dlouhým klínovitým slonovinovým zobákem a podivně šišatou zorničkou uprostřed světlé duhovky. Opakovaně se nad sjezdovkou ukazuje ořešník a dva kosi horští. Jeden z nich se odráží od sítě. Dopodrobna si můžu prohlédnout králíčky obou druhů.
Večerní lelčí představení střídá jasná noc a zářivé hvězdy. Nelétá žádný hmyz a tudíž se nechytají ani netopýři. Kluky napadá natáhnout síť specielně na sýce a během noci se jim daří devět těchto úžasných soviček chytit.


Základnu kroužkovatelům tvoří budka horní stanice lanovky. Pobyt zde má neopakovatelné kouzlo.
Úterý 22. září:
Ráno lezu ze stanu pokrytého silnou vrstvou jinovatky. Obloha je stále jako vymetená a ještě před východem slunce je znát silný tah ptáků. Sedlem proletují stovky pěnkav, čížků, modřinek a lindušek. Přeletuje nás hejno kormoránů (25 ex.), táhnou hýli, králíčci obecní, několik vlaštovek, pěvušky modré, konipasi obecní i luční. Do sítí se toho moc nechytá, ale ráno je dokonalé. Stačí stát s dalekohledem a dívat se na to ptačí proudění. Před polednem se loučím s osazenstvem stanice a sjíždím do nížin, abych se ještě před návratem domů krátce mrknul do polí.
Vzduch se nad nimi tetelí a v termice se vznášejí sloupy dravců. Jen kání jsou desítky. U polního letiště pod Příkazy pozoruji káni bělochvostou, raroha a teď už jen dvě poštolky rudonohé (F+juv.). Pojídám svačinu, opírám se o auto a vychutnávám si příjemné, i když trochu větrné počasí. Prodloužený víkend mi pomalu končí. Bohužel.
Proplétám se přes dědinky kolem Prostějova a zastavuji u vláčeného pole nedaleko Žešova. Sedí tu totiž dvě stovky racků chechtavých a mezi nimi je vidět také jedna koliha a několik kavek.
No a poslední krátká zastávka je před Brnem kousek od Tvarožné. V poli mě zaujali velcí racci. Mnozí mají velice světlou duhovku a znaky racků středomořských. Do termiky kolem nich vzlétá 25 kání lesních. Je to paráda.


Jeden z devíti za jednu noc odchycených sýců rousných (Aegoliue funereus).


11.- 13.9.2015: Rozlítaný víkend
Pátek 11. září:
Jak rozlítaný mě čeká víkend a kam všude se během něj podívám, to v pátek odpoledne ještě vůbec netuším. Končím o něco dřív a vezu rodinku do Pístovic, abych pak sám pokračoval k České Skalici, kde máme s několika kamarády birdery setkání u vodní nádrže Rozkoš. Podle předpovědi počasí přicházejí krásné slunečné dny babího léta. Uvidíme.
Koncem týdne se roztrhl pytel s nezvyklými pozorováními dravců nedaleko Olomouce, z rozlehlých polí jižně od obce Příkazy. Byl tu hlášen orel volavý a královský, orli křiklaví, poštolky rudonohé a káně bělochvosté. Navigace mi ukazuje nejrychlejší trasu z Pístovic do České Skalice přes Olomouc. Je tedy rozhodnuto, kam se před odjezdem do Čech ještě podívám.
Jižně od Olomouce sjíždím z dálnice a vydávám se do polí. Dravců je všude spousta a ani se jim nedivím, hraboši jsou vidět a slyšet všude, přebíhají přes cestu a vrzavě pískají. Potkávám partičku z MOSu a spolu pozorujeme káni bělochvostou a několik luňáků hnědých. Později přijíždím k polnímu letišti, kde chytají dravce Jožka Chytil a Jura Polčák. Nad povláčeným polem poletují desítky poštolek rudonohých. Z jednoho místa jich počítám 29! Po dvou hodinách se loučím. Bylo tu krásně a úplně chlapy chápu, že se jim ještě nechce domů. Oba jsou tu od rána, kdy pozorovali i mladého orla volavého.
Před sedmou už si stavím stan v autokempu Rozkoš na severním břehu vodní nádrže. O chvilku později přijíždí Franta Kopecký. Dáváme sváču a pivko a jdeme se přivítat s dalšími kamarády (Honza Haber, Láďa Jasso, Zdeněk Souček a Vláďa Teplý), kteří mezitím obsadili stůl v bistru Klondajk. Dlouho tu nezůstáváme. Dáváme přednost vlastním zásobám vína a klidné atmosféře jedné z chatek, kde jsou chlapi ubytovaní. Probíráme kdeco, co se nějak dotýká našeho oblíbeného tématu – ptáků a jejich pozorování.
Obloha se mezitím čistí, a když se jdu pak natáhnout do stanu, je plná pomrkávajících hvězd.


Jeden z mnoha samců poštolky rudonohé (Falco vespertinus) lovících hmyz nad poli u Příkaz.
Sobota 12. září:
Vstáváme po šesté. Ještě je mírné šero, bezvětří a na molu u vody sedí a poletuje 170 konipasů bílých a 30 břehulí. Snídáme a přejíždíme k Šeřeči, odkud se pouštíme k břehům nádrže. Hladina je hodně nízká a tak jsou před námi rozsáhlá bahna obnaženého dna. Dobíhá nás jakási parta rozbujařených mladíků, z nichž jeden, vysvlečený do půli těla, leze i v riflích do vody. To už nám jde v ústrety jiná postavička, tentokrát s dalekohledem, která bez varování a bez představování, spouští litanii o tom, že si nepřeje, abychom zveřejňovali jakákoli pozorování z Rozkoše, abychom respektovali nároky místních, kteří tu nikoho nechtějí, a že každé pozorování umístěné na avifu sem přivádí houfy právě takových mladíků, jako jsou ti, co nás před chvilkou minuli. Všichni tu jen plaší ptáky, kteří se místní snaží chránit. Nevěřícně na sebe hledíme. Po nedalekém břehu jde pár s volně pobíhajícím psem, kolem sedí rybáři, všude v bahnech jsou stopy po koních a hromádky zbylé po hledačích pokladů s minolovkami. Nevím, jestli zrovna lidi se stativáky jsou tím zásadním rušivým elementem pro bahňáky, kteří se tu právě teď zastavili na tahu. Víceméně bez odezvy necháme postavičku s dalekohledem jeho chimérám.
Rozsáhlé plochy bahna pokryté slávičkami by měly poskytovat bahňákům příhodné podmínky, ale moc jich tu není. Nacházíme trojici kamenáčků, dva jespáky křivozobé, jednoho malého, zepár kulíků říčních a písečných, semotam nějakého vodouše a asi padesátku jespáků obecných. Na obnaženém kamenitém hrbku odpočívají stovky vlaštovek a břehulí. Mělčiny prohlížíme přes tři hodiny. Na poloostrově se sesedají čtyři orlovci a hlasem na sebe upozorňují dva kulíci zlatí letící kolem. S většinou kamarádů se loučíme a s Frantem se jdeme ještě projít po děličce. Pisíci, desítky konipasů bílých a jeden zapomenutý rákosník proužkovaný v trsu vegetace u cesty.
Partička se nám rozpadla, Rozkoš nemá právě vrcholnou formu a tak se s Frantou taky loučíme a rozjíždíme se zpět na Moravu. Lákají mě pole u Příkaz a říkám si, že bych tam mohl strávit příjemné odpoledne, někde tam přespat a ráno, ještě před tím, než se vzduch začne tetelit, bych se mohl zase podívat po dravcích. Vypadá to jako dobrý plán. Jedu.
V polích pod Příkazy jsem v půl třetí. Vzduch se tetelí, ale je příjemné projíždět polní cesty, koukat na kroužící káně, lovící poštolky a pochopy. Fouká čerstvý vítr, který i v tom teplém počasí umí být pěkně chladný. Po půldruhé hodině registruji v asi stopadesátimetrové vzdálenosti velkého tmavohnědého dravce s výrazně bílými lemy křídelních krovek, přesně toho, který byl coby mladý orel volavý vyfocen na avifu. Neuvěřitelné! Nervózně se pokouším o dokumentační fotky. Něco z toho snad i přes ten tekutý vzduch vyjde. Dokonalá náhoda.
Další náhodou je telefonát od Petra Podzemného. Zdeněk Pletka zůstal včera sám na Červenohorském sedle a trefil ho silný tah lejsků černohlavých, který sotva zvládnul. Dnešní předpověď je podobná a možná bude potřebovat helfnout. Ok, sejdeme se tam. Chvíli ještě prohlížím pole a pak se vydávám do Jeseníků. Na místě jsem v šest večer. Zdeňkovi přijel pomoci i Mirda Beran, který překvapivě přivezl Peťu Moutelíka a před osmou je na místě i Petr Podzemný. Otevírají se sítě kolem světla, pouští se hlasová provokace a pomalu se šeří. V 19:40 se nad námi objevují první lelci a v následující půlhodině se jich sedm chytá. Je to neuvěřitelné divadlo. S postupujícím časem a houstnoucí tmou je zřejmé, že ptáci táhnou v nemalých počtech, ale většina jich letí vysoko nad sedlem. Nad námi proudí jen jejich osvícené siluety. V menších počtech se ale chytají stále. Celou noc. Fouká svěží vítr, svítíme si čelovkami a vyplétáme ptáky a netopýry. K těm největším krasavcům patří bělořiti, nejpočetnější jsou červenky a lejsci černohlaví, a v síti uvízl i ledňáček, bramborníček hnědý i modráček.


Dokumentační fotky mladého orla volavého (Aquila clanga).
Neděle 13. září:
Po ránu se otevřelo více sítí a tak po krátkém zdřímnutí, kdy jsme si prohodili službu, zase chodíme a vybíráme nové ptáky. Vítr zesiluje, ale teplota naštěstí stoupá. Zdeněk v prostoru před světlem, které je teď vypnuté, chytá do ruky další dva lelky. Je to kouzelník. Kolem půl desáté opouštím sedlo, abych se cestou do Pístovic ještě jednou zastavil u Příkaz. Vždyť to mám po cestě. Navíc mi Pavel Smejkal volal, že právě fotí z třicetimetrové vzdálenosti orla křiklavého.
U Nákla sjíždím ze silnice. V polích se místy pracuje. Na jednom se prohání mohutný traktor s bránami a vláčí. V oblacích prachu kolem něj sedí desítky velkých racků, dva luňáci červení a pochopi. Pozoruji konipasy bílé, skřivany a jednotlivé konipasy luční. Dravců na obdělaných lánech sedí dost, ale vzduch se za dnešního slunečného a teplého počasí silně tetelí. Jen ve chvílích, kdy slunce zakryje nějaký mrak, je čitelnost ptáků na velkou vzdálenost lepší. Brzy potkávám Ádu Goebela, Jirku Šafránka a Jarku Kačírkovou. S nimi se snažíme určit orla, který nejprve krouží hodně vysoko na obloze a pak přistává daleko od nás do pole. Trvá to dlouho, ale shodujeme se na nedospělém orlu královském. Kolem polního letiště pod Příkazy se opět prohání minimálně dvě desítky poštolek rudonohých a ukazuje se káně bělochvostá a raroh velký. Objevují se další pozorovatelé a fotografové. Po třech hodinách v polích se se zdejším osazenstvem loučím a vracím se za rodinkou.
Víkend to byl tak pestrý, že mám pocit, jako by trval mnohem déle. Rozkoš, pole s dravci u Příkaz, lelci na Červenohorském sedle. Občas člověk potřebuje něco podobného, aby si rozšířil obzory, setkal se s přáteli nebo jen tak unikl ze stereotypu. V každém případě je to škola a já se rád učím o věcech, které mám rád.


Lelek lesní (Caprimulgus europaeus) odpočívající nedaleko místa odchytu.


6.9.2015: Melancholie pozdního léta
Do střechy bubnuje mírný déšť. Obloha je tmavošedá a fouká silný studený vítr od západu. Citelně se ochladilo. Deštík brzy přestává a tak se jedu na chvilku podívat do polí jižně od Vyškova. Ještě ve městě nade mnou přeletuje čáp černý. Na víkend jsem si vzal jen kraťasy a teď toho lituji. Na strništích mi chladný vítr studí kolena. Panuje taková ta melancholie pozdního léta. Poddávám se jí i té své vnitřní, která mě už druhý den nepouští ze spárů. Projíždím strniště, kopcovité lány protkané remízky, zvedám dalekohled, procházím se a vítr mi teskně pohvizduje v uších. Zouvalka, pak delší oblouk, Manerov, Bohdalice, Kučerov.
Vidět toho moc není - mohutné hejno špačků sedících na drátech a přelévající se ve vzduchu, několik kání, pochopů, kvíčal, třicetihlavé hejno stehlíků mezi pcháči a nízko nad zemí lovící vlaštovky a jiřičky. Nevadí mi to. Postávám v polích a hledím kolem sebe i do sebe.
U Manerova mi z kraje polní cesty vyletuje skřivan a nedaleko Kučerova nacházím na drátech vysokého napětí sedět asi 120 doupňáků. Na neposečeném poli tu poletuje pět bramborníčků hnědých, vysoko v termice se točí čtveřice racků chechtavých a občas zahlédnu další káně či pochopa. A teskná melancholie se stále vznáší kolem.


Špačci obecní (Sturnus vulgaris) navlečení na šňůrky elektrických drátů.


5.9.2015: Pozdní start se někdy hodí
Po ránu je zataženo a chladno. Vstávání omladiny probíhá v hlemýždím tempu a chvíli trvá, než se shodnou na tom, že bychom mohli vyrazit někam na výlet. Směrem na Kroměříž tak frčíme až po desáté a v Záhlinicích jsme něco před třičtvrtě na jedenáct. Nad námi se prohánějí hejna jiřiček a vlaštovek. Za chvíli už budou pryč. Ozývají se pěnice černohlavé a budníčci menší. Kluci sebou mají koloběžku a kolečkové brusle, protože cesta po asfaltce až ke Svárovskému rybníku je dost dlouhá.
Němčický rybník je plný vody, na které je jen několik opeřenců. Přes Doubravický přeletují volavky popelavé, ukazuje se pisík a mladý kvakoš. Kluci jsou nadšení z daňků v oplocence. Oblačnost chvílemi řídne a objevuje se slunce. U Svárovského rybníka potkáváme rodinku Abrahámkových a Pavla Mezuliana. Pozdní příjezd nám dnes byl k dobru, protože ráno tu měli hon myslivci. Teď už snad budou ptáci zpět na bahnech. A máme štěstí, bahna jsou obsazena čírkami (120 ex.), volavkami bílými (34 ex.) a popelavými (67 ex.). Záhy nacházíme jespáka rezavého, který se tu zdržuje už týden a k zajímavějším druhům patří dvojice adultních jespáků obecných, dvojice jespáků šedých a kulík písečný, volavka stříbřitá a mladý racek malý. Ptáky naštěstí nevyplašila ani rána, kterou způsobil Franta svým pádem ze stromu, ani usilovný boj jeho bratrů s vysokou lebedou. Na této části rybníka trávíme téměř tři hodiny, a to ve společnosti ještě dalších dvou birderských noviců.
Koloběžkou vzala cestou zpět zavděk i Pepe. Obloha je chvílemi olověně šedá a chvílemi jí prosvítají sluneční paprsky. Loučíme se se zdejší skvělou lokalitou a pokračujeme na oběd do Kojetína. Pak poklidnou jízdou zpět do Pístovic.


Dokumentační video s jespákem rezavým (Calidris canutus) z opravdu velké vzdálenosti.


29.8.2015: S kamarády po střední Moravě
Po vlahé noci rozzářené měsíčním bochanem, kdy jsem si na chajdě vytáhl postel ven pod širák, přichází krásné ráno s rosou v trávě. Něco před šestou už stojím dole na ulici a čekám. Přijíždí Vlastík Dobeš, se kterým pokračujeme pro Pavla Smejkala. S touto dvojicí vyjíždím do terénu po hodně dlouhé době a už se na to těším. Když pak uháníme po prázdné dálnici na Kroměříž, šplhá se právě nad obzor rudé slunce. Nad krajinou leží mírný opar.
Vystupujeme na kraji Záhlinic. Nad námi se prohánějí desítky žvatlajících jiřiček a vlaštovek. Tím nejzajímavějším tu dnes bude zřejmě stále upuštěný Svárovský rybník. V době tahu bahňáků je každý kousek obnaženého dna rybníka pro ptáčkaře požehnáním. Procházíme kolem Němčického rybníka a ocitáme se na břehu rybníka Doubravického. Zdržuje se tu 80 labutí a mám štěstí. Jedna z nich si právě protahuje jednu nohu podél boku a dává mi tak možnost odečíst kód na jejím žlutém kroužku (93MU). Později už má nohu pod vodou jako všechny ostatní labutě. Ozývá se vodouš kropenatý a nad námi přeletuje dvojice vodoušů šedých. Bahna Svárovského rybníka jsou opravdu plná volavek, bahňáků a čírek obecných. Volavek bílých je 57 a popelavých 68. Je mezi nimi i jedna stříbřitka. Z bahňáků dominují vodouši bahenní (30 ex.) a jespáci bojovní (20 ex.), mezi nimi loví bekasiny (4 ex.), vodouši šedí (11 ex.) a tmaví (12 ex.), pisíci (5 ex.), kulíci říční (5 ex.), dvojice jespáků křivozobých a nějaký ten vodouš kropenatý. Mezi racky sedí dva mladí rybáci černí. Kocháme se tou nadílkou dost dlouho, ale čeká nás ještě pár dalších lokalit a proto odcházíme. Podél Rusavy se prohánějí tři ledňáčci a konipas horský. Jdeme obloukem kolem Pláňavského rybníka, na kterém nic zajímavého není a potkáváme Jendu Havránka. Ten později na Svárovském rybníce pozoruje a fotí jespáka rezavého.
Následující hodinu se pohybujeme v polích severně od Pravčic. Nad vyšší navážkou zeminy tu v čerstvém větru svahuje desítka poštolek. Občas se objeví pochop nebo káně lesní. Prohlížím stativákem strniště, ale vzduch se už dost citelně chvěje a tak zaznamenávám jen přeletující konipasy bílé a jednoho lučního.
Proplétáme se poli a vesnicemi a nakonec parkujeme ještě u Hradeckého rybníka v Tovačově. Je těsně před polednem, obloha je čistá a slunce začíná pěkně připékat. Hráze jsou obsazeny rybáři. Mají tu nějakou soutěž. Sedí tu u zapáchající vody na přímém slunci, kolem se vznáší odér rybiny, ale oni si to zřejmě užívají. Prodíráme se mezi nimi jen ke kříži. Nad vodou se ukazuje jeden rybák obecný a čtyři rybáci černí. Obhlížíme pravou horní část rybníka. Je nacpaná lyskami, kachnami a labutěmi. Nacházíme mezi nimi nejprve jednoho poláka malého, pak další dvojici a nakonec sledujeme, jak se před námi tvoří dokonce desetičlenná skupina. Jsou to krásné kaštanově tmavě lesklé kachničky se zářivě bílým podocasím. Až vzadu podél rákosí poletuje nad hladinou asi 70 jespáků bojovných. Nepříjemné horko nás brzy zahání zase do auta. Pokračujeme přes Hrubčice, Bedihošť a Výšovice, zastavujeme, sledujeme dravce na polích a v termice a kolem jedné po poledni jsme zase doma. Byl to příjemný výlet v příjemné společnosti. Díky, pánové.


Ledňáček říční (Alcedo athis) na Rusavě.


26.8.2015: Co je to za oprsklýho ptáka, pane?
Chladné ráno a jasná obloha. Rychle hážu do auta fotobágl a na střechu připevňuji svůj městský bicykl. Ještě za šera se v brněnských ulicích proplétám pomalu houstnoucím provozem a mířím opět na jih. Říkám si, že by se mohl na schodech u Strachotína ukázat nějaký ten bahňák, takže rychle, ať to stihnu do půl deváté do práce. Panuje téměř bezvětří a nad zrcadlově klidnou vodní hladinou Novomlýnských nádrží se vznáší chomáčky oparu. Je nádherné ráno. Závidím rybářům, že tu mohou jen tak beze spěchu sedět. Parkuji kousek pod Strachotínem, sedám na kolo a vyjíždíme po hrázi Novomlýnské zdrže směrem k východu. Lesknoucí se vodní hladina mi háže prasátka do očí. Ve skupinách poletují po hrázi konipasi bílí a luční. Nedaleko rybářů v poklidu plave několik labutí a od břehu se s křikem odlepují pisíci. Konipasů jsou desítky. Nad vodou loví vlaštovky a občas se ukáže kormorán nebo racek chechtavý. Vlaštovky zaletují do tělesa přečerpávací stanice vytvářejícího krytý prostor s vynikající akustikou. Hlasitě a bez přestání si štěbetají a opájejí se svým hřmotně zesíleným hlasem. Ke konci betonových schodů, do kterých je část hráze modelována, je asi 4 km. Z bahňáků se za celou dobu ukazují jen pisíci (10 ex.). Otáčím se a jedu zpět. Teprve po dvou třetinách cesty nacházím nedaleko dvou rybářů mladého kamenáčka. „Co to je za oprsklýho ptáka, pane?“ ptají se. Odpovídám jim a klekám na nejnižší schodky, abych udělal pár fotek. Kamenáček hledá v trávě a pod kamínky potravu. Přichází až na nějaké dva metry nade mě, pak se zvedá a odlétá několik desítek metrů do míst, ze kterých jsem přijel. Koukám na něj a vidím, že se zase zvedá a mizí v dálce. Kolik mi dal? Tři čtyři minuty? Nevadí. Díky němu mám dnešní ráno zase o kousek hezčí. Teď hurá do práce. A díky!


Mladý a krotký kamenáček pestrý (Arenaria interpres) na "schodech" u Strachotína.


20.- 23.8.2015: Toulání po Znojemsku
Čtvrtek 20. srpna:
Po dvou nebo třech deštivých dnech zase vylezlo slunce, ale teploty se naštěstí nad třicítku nevrátily. Počasí se však může snažit sebevíc a pěkný den vám přesto nezajistí. I můj dnešní čtvrtek byl spíše neveselý. Pohřeb, loučení, v člověku to vyvolává smutné myšlenky a tak jsem rád, že jedeme s Lolkem za zády ven.
Slunce svítí, vane mírný, ne příliš teplý severovýchodní vítr a my hladce ukrajujeme kilometry směrem k jihu. Vybrali jsme si nekonečnou placku Znojemska. Chceme se tu jen tak potulovat, spíše mimo lidskou civilizaci objevovat ztracená, obyčejná místa, která za cíl běžnému turistovi neslouží.
Nacházíme si větrolam u jehož severního cípu parkujeme. Něco k jídlu, pivko na žízeň a světla rychle ubývá. Kluci pobíhají po okolí, bojují s lebedou, Franta střílí lukem a my s Pepem sedáme ke stolku s výhledem do krajiny a otevíráme víno. Šeří se a po obloze se třepetají netopýři. S křikem nad polem přeletuje skupinka vodoušů bahenních. Kluci počítají vagóny projíždějících vlaků. Nikde nikdo. Za větrolamem leze na oblohu dorůstající měsíc, obloha tmavne a začínají se rojit hvězdy. Souhvězdí se nad námi zhmotňují jedno po druhém a vzduch je příjemně chladný. Je fajn takhle sedět při červeném a hledět do šeřící se a temnící krajiny. Ani ty myšlenky už nejsou tak těžké.


Mělká louže s bahňáky, to je to pravé zpestření pozdního léta - zde vodouši tmaví (Tringa erythropus) a bahenní (T. glareola).
Pátek 21. srpna:
Budík mi pípá jako do práce, před půl šestou. Nerozmýšlím se a s oblečením v ruce lezu z karavanu ven. Obloha se vlní oblačností a v polích leží řídká mlha. Je to krása. Sedám do auta a přejíždím k blízkým nádržím.
Zpočátku panuje ještě šero a stativák mi ukazuje jen nezřetelné siluety ptáků, ale brzy se východní obzor rozjasňuje vycházejícím sluncem, jehož paprsky propůjčují mlze zalévající krajinu zlatavé kontury. Začíná jedna z nejkrásnějších částí dne – chladivé ráno rozhořívajícího se dne. Nesměle zpívá pěnice hnědokřídlá. Sčítám potápky malé (56 ex.) a několik stovek kachen, postupně objevuji na předělu staré břehové vegetace a vody první bahňáky – pisíky, vodouše bahenní, bekasiny. Z dálky ke mně přilétá pokřik kolihy velké a mimo lokalitu se z pole zvedá stohlavé hejno čejek, které stejně rychle zase mizí. Nade mnou přeletuje linduška ozývající se tenkým vysokým psííí. Řekl bych, že doba rudokrček je tady. U vedlejší vodní hladiny potkávám čtyři jespáky malé, mladou pisilu, jespáka obecného a opět několik pisíků a vodoušů bahenních. Na vzdáleném břehu zdejší největší vodní plochy pobíhají kulíci říční, bojovníci, nějaký ten vodouš kropenatý a další tři jespáci malí. Slunce stoupá výš a schovává se v oblačnosti. Po hodině a půl dokonalého začátku dne mám „v ranci“ deset druhů bahňáků.
Další půlhodinu trávím u jedné louže, na jejichž mělčinách se producíruje také pěkná partička bahňáků. Jespáků bojovných je tu 38 a do seznamu mi přibývají vodouši tmaví (9 ex.). Zajímavostí je mladý racek malý.
Je před osmou, když se vracím ke spáčům v karavanu. Dlouho se jim ze spacáků nechce. Snídáme a opět se k nám nese hlas kolihy. Nad námi protahuje k východu několik hejn hus velkých. Rozjíždíme se dál k západu a zastavujeme u sádek vedle rybníka. Krátce se kolem nich procházíme. Kluci si zase našli svoji zábavu, chytají žáby a zase je pouštějí do strouhy. Obloha se téměř vyčistila. Je slunečno, ale není příliš horko. V rákosí se objevuje sýkořice, ozývá se moudivláček a nad námi přelétá dvojice vodoušů šedých – dnes dvanáctý druh bahňáka. Jdu se ještě podívat na kraj vesnice a pak dáváme na břehu rybníka pod přístřeškem svačinu.
Přes Nový Šaldorf se dostáváme v Konicích z východní strany k NP Podyjí. Tady nás čeká menší výšlap, krátký pětikilometrový okruh, který nás přivede na Siesfieldův kámen. Znám to místo z několika vandrů těsně po otevření železné opony a těším se, až si pohled do údolí Dyje připomenu. Je fajn jít jen tak nalehko s foťákem, dalekohledem a dvěma plechovkami vychlazeného piva. V korunách dubů se mihne lejsek černohlavý a několik mlynaříků. Cvakám sršně a několik sarančí. Výhled je krásný. Nad údolím točí termiku káně lesní a později se objevuje i čáp černý, pták, kterého má NP Podyjí ve znaku. Trasou procházíme po směru hodinových ručiček, tedy správným buddhistickým směrem. Obědváme v Popicích a vyjíždíme hledat místo na nocleh.
Okolní krajina je kouzelná. Mírně se vlní a korunují ji stepky se skalními výchozy v nejvyšších místech. Vesnice jsou malebné a modrá obloha a slunečné počasí jim dodává na kráse. Naše místo nacházíme východně od Šatova a velice netradičně v prázdné betonové ohradě na siláž. Zůstáváme tu hlavně proto, že se tu líbí klukům. Okamžitě si nacházejí zábavu, závodí v běhu, střílí lukem, klacky prohledávají vodní hladinu zarostlou okřehlém. Na topolech kousek od nás se objevuje dvojice žluv – mládě a nejspíš starý samec, čas od času kolem proletí pochop nebo moták lužní.
Se zapadajícím sluncem klesá i teplota. Obloha je čistá a brzy se plní hvězdami. Stmívá se už něco po osmé. Uléhám pod širák vedle karavanu a to nejzajímavější mě ještě čeká. Nejprve nade mnou bez hlesu prolétá silueta nějaké sovy. Pak to vzduchem zasviští jako když prudce vyklesávají k vodní hladině třeba poláci velcí. Je to pětice ptáků velikosti menší kachny, kteří sebou plácnou do vody kousek od karavanu. Po chvíli se do tmy ozývají vysoké kvokavé hlasy přecházející v extatický nářek. Vůbec netuším, o co se jedná. Přijde mi to jako když se v poušti večer slétají k napajedlům stepokuři. Beru baterku, lezu ven ze spacáku a jdu posvítit na vodu. Zaznamenávám bohužel jen odlétající stíny. Ty hlasy na mě působily velice exoticky, nikdy jsem nic podobného neslyšel a vlastně ani nevím, do jaké čeledi bych jejich původce zařadil. (Druhý den nacházím v mělčině otisky noh s plovacími blánami velikostí odpovídají zhruba čírkám. Přesto netuším, o co se jednalo. Doma budu muset pátrat na internetu.)


Ťuhýk obecný (Lanius colurio) - dokrmování mladých ptáků provázelo hlasité naříkavé žadonění.
Sobota 22. srpna:
Probouzím se do krásného slunečného rána. Zvedám se a s dalekohledem a foťákem se jdu projít po okolí. V trávě leží rosa a na útěk se přede mnou dávají zajíci. Nad strništěm se ukazuje poštolka a pochop, od kraje polní cesty vzlétá postupně několik skřivanů. Když si sedám na židličku ke karavanu, ve kterém se ještě pospává, objevuje se na topolech přede mnou postupně celá žluví rodinka – pět ptáků. Co chvíli kolem přeletí hrdlička divoká nebo pár hřivnáčů. Po obloze pluje jen několik mráčků, vypadá to na horký den.
Ve Znojmě doplňujeme zásoby. Zatímco Pepe nakupuje, koukám, jak se mi chlapík v autě opírá při vyjíždění nárazníkem o roh karavanu. Zavrtí hlavou, mávne rukou a odjíždí, aniž by se šel třeba omluvit, když vidí, že sedím v autě. Lóla má teď vzadu černou čmouhu a několik menších prasklin.
O něco později parkujeme u silnice před Mašovicemi. Při procházení leteckých snímku jsem tu našel zatopený lom, který i když je v soukromých rukou, stále funguje jako koupaliště pro veřejnost. Voda je skutečně průzračná, azurově modrá a i když je teprve po ránu a teplota vzduchu ještě není zrovna koupací, brzy se všichni čachtáme.
Odjíždíme až daleko po poledni, chvíli cestujeme podél severní hranice NP Podyjí a nakonec na parkovišti na kraji Čížova obědváme. Máme před sebou zbytek soboty a neděli. Rád bych se ještě vrátil do rozlehlých plání zemědělského Znojemska a tak se obracíme, objíždíme Znojmo a chvíli se motáme v polích kolem Hodonic. Následují Božice a polní cesta okrajem zanedbaných vinic jižně od pískovny, kde si nacházíme místo na dnešní nocleh.
Jsme tu vcelku brzy, celé pozdní dopoledne je ještě před námi. Spal jsem tu už před několika lety, kdy jsem v době jarního tahu zkoušel jít naproti náhodě a zaslechnout hlas dytíka. Jsme totiž blízko míst, kde v roce 1991 naposledy zahnízdili. Štěstí jsem tehdy neměl.
Sedíme u stolku na kraji pole s výhledem daleko k jihu. Slunce se nám opírá do zad, ale ztrácí na síle. Z oblohy se ozývají hlasy vlh, přeletuje jich nad námi dvacet. Z plotu trápí rodiče nářkem mladý ťuhýk a před námi se nad polem točí hejno havranů z blízké kolonie v Božicích. Kolem poletují celé roje modrásků a brzy se na obloze objevují první netopýři. Franta střílí šípem do vzduchu a sleduje, jak netopýři v letu zkoumají, o jaký se jedná předmět. Popíjíme rulandské a libujeme si, že přesně tohle jsou ty nejhezčí chvíle našich výletů – žádní lidé, krajina před námi jako na dlani, zapadající slunce, zvířata a ptáci. A těch hvězd potom…


Pravděpodobně protahující linduška lesní (Anthus trivialis) na sloupku vinohradu.
Neděle 23. srpna:
Usínám pod hvězdnatou oblohou, ale probouzí mě kapky dopadající na celtu, kterou mám přehozenou přes spacák. Říkám se, že to bude jen přeháňka a tak si hlavu zakrývám blůzou a chci pokračovat ve spánku. Déšť houstne, blůza už je nacucaná vodou a já stále doufám, že to brzy přestane. Když mě ale oslní prudké světlo, po kterém následuje zahřmění, měním názor, rychle vše balím a stěhuju se do auta. Rodinku v karavanu budit nechci. Následující půl hodiny leje jako z konve a oblohu křižují blesky. Do rána to překlepávám na předním sedadle Molendy.
Vstávám něco po šesté. Obloha je zatažená, pofukuje teplý vítr a tak vše mokré věším na plot k proschnutí. Nazouvám se do holin a s dalekohledem a foťákem se jdu projít po okolí. Vzduchem přeletují hrdličky divoké, konopky a další pěvci. Často se ozývají lindušky. Ty pozorované jsou nejspíš lesní. Kdesi z akátového remízku křičí žluna zelená, a když se blížím k pískovně, doléhají ke mně hlasy vlh. Musí jich být hodně, ale postupně se vytrácejí, aniž bych viděl aspoň jednu. Rozruch z menšího hejnka břehulí mě upozorňuje na ostříže. Kolem protahují konipasi luční a bílí. Procházím rozlehlý sad ořešáků a pak jdu krajem neudržované proschlé vinice. Ze sloupků a drátů se ozývá rodinka bramborníčků černohlavých, v keřích u cesty poletuje čtrnáct strnadů obecných a kousek od karavanu přikrmuje ťuhýk vzletná mláďata. No a moje rodinka už také vystrkuje růžky z naší obytné pojízdné ulity. Snídáme pod zataženou oblohou. Je chladno. Panuje takové to počasí konce léta, které zvláštními tesknými hlasy vždy doplňují koňadry.
Ospalým nedělním ránem se přesouváme k nádržím, kde jsme v pátek začínali. Není tu tolik ptáků jako v pátek ráno, ale k vidění jsou v podstatě stále ty stejné druhy. Výjimkou je rybák černý a mladý racek malý. Celkem si poznamenáváme 12 druhů bahňáků, včetně mladé pisily. Obloha zůstává stále zataženo a fouká čerstvý vítr od východu. Deset minut věnujeme ještě jedné louži. Znovu stejné druhy, početní bojovníci (32 ex.) a tentokrát ještě jeden kulík písečný.
No a kde jinde zakončit naše velké víkendové toulání jižní Moravou než u Strachotína na břehu Novomlýnské zdrže VDNM. Je čas bahňáků motajících se „na schodech“ pod nohama rybářů, čas jespáků obecných a kamenáčků, kteří se dají fotit z několika decimetrů. Dnešní čerstvý vítr ale rozvlnil hladinu nádrže tak, že ošplouchává i tři schody najednou. Až k přečerpávací stanici není stativákem vidět ani jeden bahňák. Snad během příštích dní.
Stojíme na hrázi, stolek a židličky vedle auta, kolem projíždějí nesčetní cyklisti, nad zvlněnou hladinou loví vlaštovky a jeden osamělý rybák obecný a my obědváme. Všímám si vlaštovky sedící na silnici. Běžím k ní, aby ji nerozjelo nějaké auto. Je mírně otřesená, asi ji srazil projíždějící automobil. Choulí se mi v dlani a kluci jsou u vytržení, že by se o ni chtěli starat a že ji budou opečovávat. Mladá vlaštovka se naštěstí zvedá z dlaně, chvíli plachtí nízko nad hrází a pak mizí. Snad to přežije. Čeká ji ještě hodně daleká cesta. Záchranou vlaštovky naše víkendová cesta končí. Spokojení a tak trochu unavení z dlouhého pobytu na čerstvém povětří se vracíme do Brna.


Mladý rybák černý (Chlidonias niger) s typickou tmavou skvrnou táhnoucí se od pláštíku na hruď.


16.8.2015: Teprve počtvrté na Tovačově
V noci tak dlouho blikaly blesky, až konečně zapršelo. Krátce a intenzivně. Ráno není po dešti ale ani stopy, vyprahlá půda vše okamžitě vstřebala. Využívám trochu chladnějšího rána a vyjíždím k Tovačovu – letos teprve počtvrté.
Přes Prostějov mířím na Vrbátky, ale odkalovačky u cukrovaru jsou vybagrované a vyschlé. Pokračuji tedy dál a zastavuji u krajnice kousek pod Štětovnicemi. Na strništích tu postávají volavky bílé i popelavé. Jedna popelavá si trochu bezradně pohazuje s uloveným hrabošem. Ze zbytků slámy vyčnívají siluety pochopů a kání, nad nimi poletují motáci lužní a poštolky. Krásná podívaná.
Od Hrdibořic do Dubu nad Moravou se opravuje silnice. Je sice neprůjezdná, ale dá se z ní sjet do polí. Východně od Hrdibořic se mi ukazuje raroh velký. Kolem polního letiště s obytnými karavany pokračuji k Dubu a od něj chci pokračovat dál na jih. Západně od městečka ale jezdí po poli traktor s bránami, což přilákalo spoustu šedivek a racků. V oblacích prachu také chvílemi mizí šest čápů bílých. I tady se po okolí pohybuje nejméně osm pochopů. Touhle dobou tady vloni všude poletovaly poštolky rudonohé.
Pak už je na řadě Hradecký rybník v Tovačově. Je znát, že těch horkých dní bez deště bylo v řadě za sebou víc než kdy jindy. Hladina je níž, voda zapáchá a čeří ji lopatkové kotouče k provzdušnění. Kdyby se daly dohromady všechny lysky, které jsem napočítal (710 ex.), byla by to pořádná hromada. Jedna z nich je z větší části bílá. Nepřekvapuje mě vysoký počet labutí (129 ex.), ale početné hejno hus velkých (117 ex.). Tolik jsem jich tu ještě neviděl. V zadní části pravé horní části rybníka se vytvářejí mělčiny. Právě tam odpočívají husy, volavky bílé a popelavé, kachny a několik kormoránů. V jejich blízkosti plavou čírky obecné, několik lžičáků a kopřivky. Občas se ozve křik rybáků obecných. Staří stále nosí rybky někam mimo rybníky mladým a občas je nějaké mládě pronásleduje. Na obloze se ozval i křik dvojice vodoušů šedých. Úplně v severním cípu pravé horní části rybníka postává menší hejno čejek, u kterých loví bekasiny otavní (20 ex.). Když tu už nějakou dobu stojím, objevují se i čtyři jespáci bojovní a dva břehouši černoocasí.
Pro úplnost se ještě jedu podívat ke Křenovskému rybníku. I tady jsou čtyři desítky hus velkých a téměř dvacítka velkých racků. Nad vodou loví sedm rybáků obecných. Obloha se vyčistila a teplota je zase nad třicítkou. Pro dnešek stačí.


Nahoře hejno čejek s břehouši a bojovníky, dole téměř bílá lyska černá.


15.8.2015: Svoboda
Sobotní dopoledne. Vzduch je ještě chladný, ale modrá obloha spolu s předpovědí počasí slibují další tropický den. Sedáme do auta a jedeme do polí jižně od Vyškova. Projíždíme pomalu po asfaltkách a polních cestách, občas zastavíme někde ve stínu a rozběhneme se po okolí. Já se snažím zachytit do zorného pole dalekohledu nějaké ptáky, kluci prohánějí sarančata, pozorují motýly, stavějí kryty z balíků slámy, lezou po stromech, pobíhají po strništích, stále něco objevují a Pepe hlídkuje s dalekohledem u auta. Jak málo stačí k rodinnému štěstí, když si kluci stále ještě dokážou najít zábavu kdekoli, ať je to strniště nebo rozkvetlé pcháče u cesty. Doufám, že jim to dlouho vydrží. Popojíždíme, vzadu máme otevřené dveře od kufru, kluci a Pepe v nich sedí, komíhají nohama ve vzduchu, práší se na ně, ale vykřikují nadšením. „Svoboda“, říká Pepe, malá vzpoura pravidlům, která dokáže přinést tolik radosti a uspokojení. Jsme v rozlehlých polích daleko od vesnic a nepotřebujeme žádné atrakce pro děti, žádné kolotoče, obchodní centra, tablety a počítačové hry, nic. Jsme spokojeni.
Nad poli jsou vidět káně lesní, pochopi a poštolky, nízko nad strništi se prohánějí vlaštovky a ze země vzlétají skřivani. Na podmítnutém poli potkáváme bramborníčka hnědého. Člověk by řekl nic moc, ale dnes nám to bohatě stačí.
Přijíždíme také k rybníku severně od obce Prusy-Boškůvky. Je plný roháčů (63 ex.) a lysek (80 ex.). Také potápek malých je tu 23. Vyhřívají se na tlustých větvích plovoucích po hladině. Je těsně před polednem, když odjíždíme. Tři dokonalé hodiny v polích, v na první pohled nudných strništích. Kdo by to řek´? :)


František v poli. Kolik zajímavého se tu dá objevovat.


9.8.2015: Horké ráno u Záhlinic.
Vstávám dost pozdě, vyjíždím teprve v šest. Už když na kraji Záhlinic parkuji a vytahuji okýnka, cítím se v autě jako ve skleníku. No nic, snažím se ty stále rostoucí, ubíjející teploty ignorovat. Nebe tu žije jiřičkami. Jsou všude a hlučně se ozývají. Na rybníkem jsou ještě vidět jednotliví rorýsi. Zběžně prohlížím Němčický rybník. Na mělčinách podél rákosí postává 10 volavek bílých a stejný počet popelek, těsně nad vodou se předvádí osm rybáků obecných a napříč rybníkem právě plave bobr. Kouká mu jen vršek jeho uťaté hlavy s očima. Pokračuji kolem Doubravického rybníka, kde se ukazují tři kvakoši, vodouš bahenní, pisík a kde bezcílně plave na poměrně nízké zapáchající hladině 79 labutí. Kolem proletí ledňáček a já se konečně blížím ke Svárovskému rybníku. Jeho zadní část je na bahnech. Slunce se do mě opírá. Snažím se skrýt do stínu a pozoruji dvě kolihy, vodouše tmavého téměř ve svatebním, vodouše šedé a bahenní, jednoho bojovníka, dva brodící čápy černé a zhruba šedesátku čírek obecných. Dlouhými zobáky prošívají bláto také bekasiny otavní. Některé ptačí osazenstvo se zvedá. Varuje mě před projetím terénního auta zdejšího bosse. Překvapivě si mě nevšímá. Ještě chvíli kontroluji okraje rybníka stativákem a pak se podél Rusavy vydávám k Pláňavskému rybníku. Z větví topolů stále ještě pokřikují žluvy, na mělčinách dalších částí rybníků se objevují ještě nějací vodouši bahenní, jeden kropenatý a několik pisíků. Opět kolem mě projíždí boss. O chvíli později se ozývá rána a od Němčického rybníka přilétá 18 volavek bílých a desítka popelek. Na Pláňavském rybníce zvadle pluje dalších 163 labutí, asi 120 lysek, poláci velcí, roháči a také jedna potápka černokrká. Pot ze mě jen teče a košili mám mokrou. Z rákosí na mě tence zapíská moudivláček a já se neohroženě a s vyschlými ústy pouštím nestíněnou asfaltkou zpět k vesnici. Na Němčickém ještě registruji dost drzého mladého racka malého dorážejícího na chechťáka s rybkou v zobáku. Čekal bych to naopak. Konečně jsem v rozpáleném autě. Spouštím okýnka a už se těším, až si na benzince koupím něco na pití.
Cestou k pumpě do Břestu to beru přes pole nad Pravčicemi. V termice na obloze krouží káně lesní, kolem sloupů vysokého napětí poletují poštolky, na drátech sedí stovky špačků, strniště po obilí voní a vzduch se tetelí. Prchám na chajdu.


Drzý racek malý (Hydrocoloeus minutus) dorážející na racka chechtavého (Chroicocephalus ridibundus).


7.- 8.8.2015: Tento způsob trávení noci...
Tropické dny s teplotami nad hranicí 35°C jsou unavující. Zvláště, když přicházejí v řadě za sebou, jeden za druhým, jako přes kopírák, s vybledle žhnoucí oblohou bez kouska mráčku. Jedinou denní dobou, která za takových dnů neztrácí svoje kouzlo, je pozdní večer a časné ráno. A přesně tuto dobu jsme si s Petrem Podzemním vybrali k pobytu v terénu.
Petr se druhým rokem podílí na odchytech v rámci projektu PALUSTRIS, který vyhlásil v loňském roce Martin Vavřík. Jde o zachycení tahu rákosníků zpěvných, který začíná záhy po hnízdění a vrcholí už koncem července. Odchyty probíhají v předem dohodnutých termínech a tento víkend spadá do jednoho z nich.
Brno opouštíme po osmé večer. Cestou zastavujeme v Pístovicích, kde tráví část prázdnin rodinka, a dvěma auty pokračujeme k místu, které jsem navrhl vyzkoušet. Projíždíme Vyškov a mírně stoupáme k jihu. Asi kilometr severně od Zouvalky odbočujeme do polí. Podél polní cesty se táhne úzký přerušovaný pás keřů s nízkých stromků. Kousek od něj je ale zhruba 15 m široký biokoridor nízké keřovité vegetace. Ten by mohl být výborný. Už za šera natahujeme jedinou 18 metrů dlouhou síť a pouštíme hlasovou provokaci.
Stmívá se, dole pod námi začíná zářit kulisa Vyškova a nad námi brzy vycházejí hvězdy. Stále je hodně teplo, může být dobře 25°C. Popíjíme pivko, kecáme a kocháme se tím dokonalým večerem. Oblohu přetíná výrazný proužek hoříčí Perseidy.
V jednu po půlnoci přináší Petr ze sítě bukáčka. Jsme daleko od jakéhokoli mokřadu a spíše na temeni kopce. Přesto se bukáček nechal zlákat hlasy rákosníků a cvrčilek, díky kterým považoval naše stanoviště za vhodný biotop. První rákosníci se začínají chytat až po čtvrté ranní. Dá se ležet jen tak na spacáku a pospávat. Celou noc je teplo.
Chytáme do půl deváté. Celé ráno před námi loví z elektrických drátů ťuhýk šedý, z pole se ozývá křepelka a nad námi přeletují straky. Během noci a rána uvízlo v síti 31 ptáků – rákosník zpěvný (2 ad.+ 2 1K), rákosník obecný (10 ad. + 3 1K), rákosník velký (1 ad. + 2 1K), drozd zpěvný, pěnice slavíková (3 ex.), pěnice hnědokřídlá (3 ex.), pěnice pokřovní, budníček větší, ťuhýk obecný, bukáček malý.
Brzy po ránu teplota rychle stoupá. Je čas se rozloučit a rychle se uklidit někam do stínu k rybníku. Tento způsob trávení noci mi ale připadá velice šťastným.


Mladý bukáček malý (Ixobrychus minutus) uvízl v síti v jednu ráno - daleko od mokřadu na temeni kopce.


2.8.2015: Nedělní dopoledne
Včera jsem se s rodinkou vrátili z týdenního pobytu v Krkonoších. Sice jsem tam měl dalekohled stále při ruce, ale nic zvláštního k vidění nebylo. Zvlášť, když se člověk zdržoval víceméně jen v okolí chalupy. Díky turnusu od soboty do soboty mi naštěstí zbyla ještě neděle a tedy dopoledne v terénu. Vstávám něco po páté a uháním ven. Je pod mrakem a občas i drobně prší. Nevadí.
Začínám na jedné utajované lokalitě. Stoupám do rohu hrázky a následující hodinu a půl se odtud snažím prohlédnout podmáčenou vegetaci a najít v ní všechno skryté opeřené osazenstvo. Nejnápadnější jsou pisily, ozývají se pisíci a vodouši bahenní. Až po delší době nacházím díky stativákem prodlouženému oku bojovníky, bekasiny, kulíky říční, vodouše kropenaté a šedé a trojici jespáků obecných ve svatebním. Skrývá se tu dokonce i břehouš černoocasý. Na hladině sbírají potravu desítky potápek malých plus jedna černokrká. Na bahno vychází srna se dvěma srnčaty. Omladina si spolu hraje, dokonce na sebe útočí se skloněnými hlavami. Jako ovce, říkám si. Tohle jsem ještě neviděl. Po půldruhé hodině už nic nového nenacházím. Opouštím své stanoviště, obcházím lokalitu a u auta potkávám Honzu, který si sem přijel užít pěkné, byť trochu upršené ráno.
S Honzou se přesouváme k laguně na Dyji nedaleko Drnholce. Velké plochy vodní hladiny jsou kryty zelenou vegetací, která dokáže udržet i vodouše bahenní. Těch po tom houpajícím se koberci poskakuje 14. Nejpočetnější jsou tu ale labutě (130 ex,) a lysky. Roháči vodí mladé a jeden si pod sebou ještě upravuje hnízdo. Slípek je vidět snad 30, pozoruji rodinku zrzohlávek a chocholaček. Tady by se dalo prosedět hodiny. Stále je na co se koukat.
Už bez Honzy zajíždím ještě k Novomlýnské zdrži VDNM. Od hráze pozoruji rybáky obecné létající s rybkami v zobácích směrem k západu. Některé rybáky atakují racci chechtaví, kteří se je snaží o jejich úlovek obrat. Až doma na fotce si všímám, že jeden z racků chechtavých má odečítací červený kroužek s kódem HLUT. Na schodech pod Strachotínem žádní bahňáci vidět nejsou.


Racek chechtavý (Chroicocephalus ridibundus) se snaží obrat o rybku rybáka obecného (Sterna hirundo).


25.7.- 1.8.2015: Týden v Krkonoších
Týden na konci července v Krkonoších se nám vloni tak zalíbil, že jsme se rozhodli si to letos zopakovat – na stejném místě a téměř ve stejném termínu. No a cestou máme opět vodní nádrž Rozkoš. Od Brna až po Náchod jedeme místy hodně vydatnou bouřkou. Až těsně před nádrží se oblačnost jako zázrakem trhá. Jdu se projít tou prádelnou po děličce, zatímco se rodinka cachtá ve vodě. Podél hráze, ale zvláště na jejím konci počítám 17 pisíků a nad vodou 8 rybáků černých. Na přepadu se mi pak daří odečíst žlutý kroužek s kódem PHUT na dospělém rackovi bělohlavém.
Naše chalupa je v Seidlově Dole nedaleko Horní Malé Úpy a ještě ten samý večer, vlastně až hodinu před půlnocí, posloucháme ze stěny smrkového porostu hlasy mladých sýců rousných. Následujících šest dní se potulujeme po okolí, podnikáme procházky v lesích, fotíme motýly na loukách, koupeme se v průzračné horské říčce a na hřebenech pozorujeme čečetky tmavé. Občas nám prší, ale hlavně si tu konečně můžeme odpočinout od vyčerpávajících veder panujících na jihu Moravy.
Cestou zpět opět zastavujeme nedaleko děličky vodní nádrže Rozkoš. Fouká čerstvý východní vítr a kromě několika naháčů a dvanácti pisíků se objevuje dvojice jespáků obecných ve svatebním s extra dlouhými zobáky. Byl to příjemný týden, ale už se těším na klasický terén s výbavou na zádech.


Pro tento web trochu netypický obrázek ještěrky živorodé (Lacerta vivipara). V Krkonoších jsem sebou nosil makro namísto teleobjektivu.


14.- 19.7.2015: Kroužkování na Nesytu
Kroužkování na Nesytu se už po několikátý rok stalo pevnou součástí našich letních plánů. Většinou jsme tu s rodinkou trávili dva tři dny, ale letos mu chceme dát trochu větší prostor. Rád bych se přiučil určování pohlaví a stáří ptáků v ruce a u Nesytu k tomu budu mít pod vedením zkušených kroužkovatelů ideální příležitost. V kalendáři mi tedy nápis „Nesyt“ spojuje hned šest dní od úterka 14.7. do neděle 19.7. Počasí je hlášeno snad až příliš letní s teplotami nad 30°C.
Na louce za váhovnou parkujeme Lolka a k němu stavíme stanovou předsíň, oproti minulým rokům luxus. Postupně tu vyrůstá celé stanové městečko. Rozpukaná váhovna stále ještě stojí a jako po desítky předchozích let bude kouzelně pitoreskní základnou ornitologům i tentokrát. Nesyt je na vysoké vodě a jeho rákosiny jsou plné sýkořic. Jen během prvního dne je jich okroužkováno více než 100. Jejich zvonivé džin džin nás doprovází celý zdejší pobyt. Ozývá se z rákosí i z keřů kolem váhovny, kam jsou ptáci vypouštěni. Hlavními kroužkovateli jsou Jožka Chytil a Radek Lučan, ale člověk se tu setká se spoustou dalších známých i neznámých tváří ornitologických nadšenců. Někteří sem jezdí už téměř 40 let a znají se s polovinou Sedlece.
Nejvíce ptáků se chytá po ránu. Tehdy je ještě chladno a procházka podél odchytových linií má největší kouzlo. Hned ve středu ráno tu pozoruje Radek přeletujícího ústřičníka a Jožka pak v sobotu rybáka velkozobého. Odpolední horka jsou k zalknutí. Občas se sice objeví nadějně deštěm vyhlížející mraky, ale rozpálený masiv Pálavy veškerou oblačnost zvedne do výše a rozpustí. Za celý pobyt padá snad 20 kapek deště. Během největších veder se sítě chodí kontrolovat co chvíli a část zdejšího osazenstva se míří osvěžit ke Kubovi na pivko nebo se jezdí vykoupat na Mušlovský rybník. V pátek se zvedá silný vítr. Zrovna sedíme ve stínu pod slunečníkem u Kuby, když se nedaleko nás s rachotem poroučí k zemi půl koruny mohutného stromu. I stanová předsíň našeho Lolka sebou pleská ve větru tam, kde vůbec nemá být.
Zpestřením pobytu je návštěva Karla Hudce, kterého doprovází menší štáb z ČT. Mají tu další natáčecí den jednoho z dílů televizní série Nedej se. Jednou z večera naletuje do sítí 125 břehulí, v noci se ozývají nahrávky křepelek a ze sítí v keřích za nádražím nosí Radek zase trochu jiné druhy, než se chytají v rákosinách. Stále je čemu se učit.
Stany i auta se během kroužkování objevují a zase mizí. Docela by mě zajímal absolutní počet lidí, kteří se tu během této akce vystřídají. K samostatnému pozorování vyjíždím za celou dobu jen dvakrát, ale kromě několika bahňáků nic zajímavého vidět není. V neděli odpoledne po opakované koupeli v Mušlovském rybníce odjíždíme. Akce Nesyt pro mě má stále neodolatelné kouzlo a neuvěřitelný náboj. A není to jen díky ptákům, ale především díky lidem. Díky moc pánové a dámy a příští rok ahoj.


"Váhovna" je pro ornitology na Nesytu základnou už několik desítek let.


Rezavohrdlý samec křeplky polní (Coturnix coturnix).


11.7.2015: S rodinkou u Záhlinic
Víkend na chajdě. Chladná, hvězdnatá noc končí a den začíná průzračně modrou oblohou a rosou všude kolem. Nespěcháme. Klucáni teď o prázdninách chodí spát pozdě a chvíli jim trvá, než se ráno probudí. Slíbil jsem jim malý výlet do přírody. U Záhlinic už se nějakou dobu zdržují kormoráni malí a labutě černé. Proč se na ně nezajet podívat? Frantík si ještě balí svůj nový atlas obojživelníků a plazů a můžeme všichni vyrazit. Prázdná dálnice na Kroměříž a udivený pokřik Josefa „orel, podívejte!“, to když se k nám zboku hodně přiblížila káně. Těsně před desátou parkujeme na kraji Záhlinic.
Kousek před Němčickým rybníkem nás ze vzduchu zdraví hlas vodouše bahenního a první rybák sedící na větvi trčící z vody je také bahenní. Na hladině a podél rákosu plave spousta lysek a poměrně dost nádherně zbarvených potápek malých. Věnujeme se obdivování šidélka většího, když nás Vojta upozorňuje na kormorána. Loví kousek od nás a je to kormorán malý. Bezva. Tak první cíl máme splněn. Kormorán odlétá dál k severnímu konci rybníka a mizí mezi rákosím. Pochodujeme kolem rybníka. Vysekaná cestička se mění v kopřivovou džungli. Bereme to jako dobrodružnou část výpravy. Josef v kraťasech mi trůní na ramenou, ostatní se poctivě proplétají mezi kopřivami.
Na hladině Pláňavského rybníka je neuvěřitelných 276 labutí velkých. Černé tu bohužel nejsou. Prohlížíme stativákem okolí. Na protějším břehu se čistí samice bukáčka. Kluci na malý digitální kompakt točí házení kamenů do vody. Nedávano objevili, že se videosekvence dají přehrát pozpátky a teď se řehtají jako koni, když se kámen zvedne z hladiny a přistává na videu Frantovi zpátky na hlavě. Ozývá se křik vodouše šedého, který chvíli krouží nad rybníkem. Loví tu rybáci obecní a břehule. Asi po deseti minutách zleva přilétá pár labutí černých. Tak jsme se dočkali. Labutě se blíží k nám, přesto zůstávají v uctivé vzdálenosti. K autu se vracíme po půl třetí hodině příjemné procházky.
Následuje přejezd do Kojetína na oběd a ještě jedna zastávka v polích u Ivaně. Kolem starého rozpadajícího se stohu je pás rozkvetlých bylin. Je neuvěřitelné, kolik kolem nich poletuje baboček bodlákových. Je jich snad 50. Zkouším fotit také můry gamy, které svým dlouhým sosákem protahují květy. Hodina u stohu a na zpáteční cestě mi všichni v autě usínají. Nedivím se jim.


Exotické labutě černé (Cygnus atratus) na hladině Pláňavského rybníka u Záhlinic.


4. a 6.7.2015: Několik momentů z Vysočiny
4. července:
S prodlouženým víkendem má přijít peklo v podobě tropických teplot pohybujících se vysoko nad 30°C. Vychází nám to naštěstí tak, že právě tento víkend budeme na Vysočině. O několik stupňů si tedy zpříjemníme život.
Jsme v chajdě na Polesí a dole pod námi jsou vidět Milovy s rybníkem. Rodinka se šla koupat a já zatím louskám pár stránek kroužkovatelského Svenssona a ze stínu pozoruji ptačí cvrkot kolem. Je to tu jiné, než u nás v nížině. Tam hýla obecného zpívat neuslyším. Jeho kudrnatý zpěv mě překvapuje a dodnes jsem ho neznal.
Těsně před šestou se balím a sjíždím dolů ke Křižánkám k podmáčeným lukám. Vzduch je stále ještě tekutý horkem, ale postupně tuhne do dýchatelné podoby. Postávám ve stínu keřů na asfaltce a koukám kolem. Ozývá se budníček menší a větší, pěnice černohlavá a často kolem proletí nějaký ten hřivnáč. Z louky je slyšet strnada rákosního, z tužebníků rákosníka zpěvného a pěnice hnědokřídlé. Pozoruji je při hledání potravy. Připadají mi neobyčejně mohutné s výrazně hnědými křídly a narůžovělou hrudí. Kousek dál v keři krmí ťuhýk obecný, a když se podívám kus dál na louku proti slunci, vidím na vrcholcích vyšších bylin šest, sedm, osm bramborníčků hnědých – dobře dvě rodinky se vzletnými mláďaty. S postupujícím večerem se začíná ozývat i hýl rudý. Nad potůčkem poletují motýlice. Hodinku sedím a koukám kolem sebe, ale v podvečer to balím a tu nejpříjemnější část dne už trávím u ohýnku s buřtem na klacku a skleničkou červeného na dosah. Zpívají pěvušky a červenky. Je tu fajn.

6. července:
Předpověď nelhala a slunce poctivě peče celý víkend. Až na nějaký kratší výšlap po okolí nebo projížďku na kole sedím ve stínu a čtu si. Slíbil jsem si ale vylézt na Žákovu horu a dnes je poslední příležitost. Budím se něco po páté a jedu. Daleko před šestou jsem kousek od Cikháje na červené turistické značce.
Vzduch je zatím ještě chladný, zvláště pod korunami stromů. Od samotného začátku jsou nejhlasitější pěnkavy. Jeden samec se ozývá osobitým zpěvem. Jde o klesavou řadu tónů připomínajících trochu zpěv budníčka lesního. Je nezaměnitelný asi jako ten „nachlazený“ skřivan polní od Jedovnic, kterého člověk vždy našel díky jedinečnému zpěvu a kterého jsem si byl počátkem dubna na radu Honzy Bíny poslechnout. K dalším hlasům patří pěnice černohlavé, budníčci menší, pěvušky modré a střízlíci. Lesní cesta mírně stoupá, nad korunami smrků přeletují křivky, občas se ozve králíček obecný nebo uhelníček. V tomto typu lesů je birder odkázaný hlavně na sluch a já blahořečím těm rokům, kdy jsem v začátcích sbíral do uší ptačí hlasy. Teď si do těch šuplíků v hlavě chodím jako do fonotéky. Kdybych si je měl osvojit až nyní, už by to tak snadné nebylo.
Na kopci si sedám do rozvolněného bukového porostu. Kousek ode mě probíhá čtveřice prasat. Ozývá se doupňák, budníček lesní, přeletuje hejnko čížků. Vychutnávám si osamělé ráno v lese. Po půlhodince se zase zvedám. Ve stejných místech ve svahu zase potkávám zvláštně zpívajícího pěnkaváka a ve smrčině střídá doupňáka hřivnáč. U potůčku se trochu svlažím a po dvou hodinkách jsem zase u auta. Na chajdě se pořád ještě spí. Káva po takové ranní procházce chutná báječně.


Až na tuto motýlici leskou (Colopteryx splendens) cvaknutou čtyřstovkou z ruky, jsem tentokrát nevyfotil vůbec nic.
Ale co? Křídla to má a lítá to taky.
PROJEKTY

HLEDÁNÍ
ROBERT DOLEŽAL

icq: 21 453 294
skype: robert.dolezal
e-mail: dodin @ post.cz
web: www.birdwatcher.cz

TOPlist Birding Top 500 Counter