> fotozápisník > archiv 2015/02
FOTOZÁPISNÍK - archiv (2015/02)



27.6.2015: Klidné sobotní dopoledne na konci června
Včera večer jsem vytuhl hodně brzy a tak jsem už dávno před pátou vyspaný do růžova. Venku se šedivá oblačnost povaluje nízko nad střechami a občas se z ní vysype pár kapek deště. Nevadí, sobotní dopoledne je moje. Příšeří panuje celou cestu k jihu a drobný déšť mi konečně umývá přední sklo auta ulepené sladkou šťávou z květů lip, pod kterými bylo zaparkováno.
Nejprve stavím u rákosin v polích. Nad sousední loukou pokřikují konipasi luční, od vodní strouhy se ozývá rákosník zpěvný a po drátech sedí špačci. Je vlahé, mírně uplakané ráno. Brzy zaznamenávám zpěv modráčka a po chvilce dalšího. Na vlhčím místě s trochou stojaté vody postávají čápi černí (9 ex.) a volavky bílé. Těch postupně z vyšší vegetace vyletuje 24. Na kousku holého bláta jsou vidět kulíci říční a s pokřikem se objevuje vodouš rudonohý. Nechci ho provokovat a raději odcházím. Stále je šero a panuje téměř bezvětří. Fotky, které postupně vznikají, snad nejsou ani dokumentační.
U Pastviska se jdu projít k pozorovatelně. Stále je takové podmračené teskné prázdno. Jen další běžní rákosinoví pěvci, volavky bílé, lysky s mladými, hlas chřástala vodního a rodinka labutí. Jsem zvědavý, kdy se konečně volavky bílé, které se na vhodných lokalitách zdržují po celý rok v nezanedbatelném množství, odhodlají k hnízdění. Je jich všude plno, pyšní se svatebními šaty, ale hnízdění žádné.
Hladina Mlýnského rybníka je naprosto klidná a posetá je lyskami – mladými i starými. Lysčí a roháčí mládež s nářkem pronásleduje rodiče. Ostrůvek obsadili racci bělohlaví, husy a kormoráni. Až kdesi vzadu poletují kolem plovoucího ostrůvku dva páry rybáků obecných. Z jednoho břehu na druhý letí nad hladinou samec bukáčka. Hnízdících racků bělohlavých stále přibývá. Mám pocit, že dnes jsem jich na rybnících viděl více než uvývajících chechťáků.
I na Prostředním rybníce je plno lysek. Hned pod hrází vodí samice poláka velkého sedm pullíků a postupně nacházím další dvě rodinky po dvou mladých. Překvapuje mě rodinka labutí, která se zdržuje u východního břehu a kterou tvoří dokonce osm mladých. Zastavuje u mě auto s pražskou espézetkou a tak tu se stativáky stojíme dva. Typický konec června, říká kolega. Rozumím mu. Všude přepeřující kachny a všude je plno mláďat. Tak trochu ptáčkařsky okurková sezóna.
Chvíli si prohlížím ostrůvek na Hlohoveckém rybníce. Na hnízdech kormoránů postávají už dorostlá mláďata a čekají na přílet rodičů. I tady jsou vidět rodinky poláků velkých, labutí a zrzohlávek. Pak se pomalu podél výtažníků přesouvám na hráz Nesytu. Nářek stovek mladých lysek, přepeřující kachny, zrzohlávky, poláci velcí a roháči. To je dnešní osazenstvo vodní hladiny. Kdesi u Sedlece pak kejhají podél rákosí husy velké. Jdu se projít k Výtopě. Rákosí žije krmícími rákosníky a přeletujícími sýkořicemi. Z pastvy se vracejí na vodu další husy. Nakonec je jich tu asi 540. Vidět jsou dva rybáci černí. Z pozorovatelny sleduji šrumec krmících rákosníků obecných a velkých. Poslední zastávkou je pozorovatelna u Sedlece. Prohlížím některé husy kvůli límcům a po desáté odjíždím.


Rákosník velký (Acrocephalus arundinaceus) - dospělý pták o opotřebovaným peřím shání potravu pro mladé.


20.- 21.6.2015: Krátce na jihu
Sobota 20. června:
Po včerejší hromadné rodinné oslavě narozenin se ven dostáváme až v pozdním dopoledni. Zato ale jedeme všichni a za Molendou se pohupuje Lolek. Obloha je oblačná až zatažená a brzy začíná pršet. No nic moc. V Sedleci se máme odpoledne setkat s kamarády, kteří jdou pěšky z Podivína. Před tím se zastavíme na několika místech u rybníků a trochu zabirdíme.
Prší podstatnou část cesty a nepřestává, ani když parkujeme pod stromy nedaleko jednoho z menších rybníčků u Vrkoče. Nikomu se se mnou nechce, tak beru pršiplášť a v sandálech s nohavicemi ohrnutými pod kolena vyrážím do mokré trávy. Hladinu rybníka čeří dešťové kapky. Z rákosí se ozývají rákosníci obecní. Jsou dost zvědaví, poskakují po stéblech a prohlížejí si mě. Nad vodou loví rybáci obecní a nad nimi přeletuje dospělý kvakoš. Po dvaceti minutách přestává pršet. Doprovází mě pískání moudivláčků a nacházím i jejich hnízdo. Na Nohavici je menší skupina zrzohlávek, poláků velkých a kachen. Zkouším cvaknout zvědavého rákosníka obecného, ale pod mraky je stále tma a tak si odnáším jen pár rozmazanin. Potěšil mě ostrůvek na Vrkoči. Všude ubývá hnízdnících racků chechtavých a tady se vytvořila malá hnízdní kolonie. Když se po hodince vracím k rodince, kluci pobíhají na polní cestě a hrají si. Odjet se nám nedaří tak snadno. Asi končí životnost autobaterie v Molendě, protože při otočení klíčkem ani nehlesne. Naštěstí startujeme přes baterii z Lolka.
Následuje Ivaň, kam jedeme na oběd a kde se bojím vypnout auto, abych je ještě nastartoval. Na hnízdě na náměstíčku je dospělý čáp bílý se dvěma mláďaty. Po obědě ale auto startuje jakoby nic a my můžeme pokračovat k jihu.
Zastavujeme se u jednoho z rybníků, kde se minulý rok zdržovaly volavky červené. Jsem zvědav, jestli se nějaká ukáže i letos. Sedíme na hrázi na židličkách a užíváme si trochu toho slunce, které se konečně ukázalo. Vítr je ale studený. Jsou vidět běžné druhy ptáků. Z rákosí zpívá rákosník velký a na suchých větvích trčících nad vodu sedí kormoráni a kvakoš. Jdu se projít po okolí, když mi Pepe volá, že se volavka ukázala. Rychle se vracím. Volavka sedí vedle kormoránů. Krása. Tak tady máme splněno.
Přejíždíme pak do Sedlece, parkujeme, odpojujeme Lolka a já zjišťuji, jak daleko jsou kluci, se kterými se máme setkat. Je s nimi i malý Adam a tak mě překvapuje, že už došli až k Apollu. Jedu jim v ústrety a od Rybničního zámečku jim šetřím kus cesty až do Sedlece. Odpoledne si jdeme sednout ke Kubovi do osvěžovny, ze které se vracíme tak akorát, abychom ještě udělali malý ohníček a opekli buřty. Z remízku nám k tomu pískají mladí kalousi.

Neděle 21. června:
Vstávám brzy. Všichni kolem ještě spí. Vytahuji si židličku a dalekohled a pozoruji okolí - pěnici hnědokřídlou neúnavně hledající v listoví keřů hmyz, drozda zpěvného oddávajícího se zpěvu, pokřikujícího hřivnáče a houkající hrdičky zahradní, zvonky, konopky, stehlíky a hejna špačků opouštějících rákosiny. Po snídani se loučíme s partičkou a jedeme nad Pavlov, abychom vyšplhali na Děvičky.
Počasí připomíná teplotou začínající podzim a dešťovými přeháňkami apríl. Porosty ve svahu rozeznívají hlasy pěnkav a červenek. Na holých stráních se pak ozývají lindušky luční a budníčci menší. Pozorujeme rorýsy zaletující s potravou do kamenných stěn Děviček. Vždy se jen krátce zastaví, nakrmí mladé a zase s křikem odlétají. Když nasloucháme opravdu pozorně, přináší k nám vítr od Pavlova krátké úryvky zpěvu skřivana lesního. V termice se zvedají nad hřeben káně lesní a lidí přibývá. Vracíme se k autu, svačíme a rozjíždíme se zpět do Brna. Byl to i přes občasný déšť prima výlet.


Turisté odpočívající u rybníka zřejmě ani netušili, že je v jejich blízkosti i volavka červená (Ardea purpurea).


12.- 13.6.2015: Lelčí cvrčení
Pátek 12. června:
Čas od času je fajn se na chvíli setkat v terénu s kamarády. Zvlášť když se máme sejít navečer po horkém dni ve voňavém borovém lese, který se za ubývajícího světla začne ozývat vrčením lelků. Už se na to těším.
Kolem třetí vyjíždíme s rodinkou z Brna. Slunce pálí, je dusný den s doběla vyrudlou oblohou. Vysazuji je v Pístovicích a pokračuji dál, nejkratší cestou k Bzenci. Otevřenými okénky proudí do auta teplý vzduch. Přes Nesovice mířím na Koryčany a pak vjíždím do stinných, rozsáhlých lesů západního cípu Chřibů. Úzká rozbitá asfaltka se kroutí do kopce a pak klesá. Jsem překvapený rozlehlostí zdejších hvozdů a slibuji si, že se sem někdy vypravím s kluky. Ze stínu lesů vyjíždím u Vřesovic. Osvětimany, Syrovín, Těmice a jsem v Bzenci. Zastavuji u lesa kousek pod městem. Během chvilky se objevuje Honza Haber a za nedlouho i Franta Kopecký. Zdravíme se a jdeme se projít k blízké pasece.
Z borovic se ozývají parukářky a lindušky lesní. Všudypřítomný je hlas pěnkav, cvrčení brávníků a cukrování hrdliček divokých. Na pasece nás čekají rehci domácí a z okraje lesa k nám zaznívá dudání spolu s typickým zpěvem rehka zahradního. Po horkém dni je konečně příjemně. Ťapeme po písčité půdě, nasloucháme a co chvíli zvedáme dalekohledy. Dvojice postaviček, která kráčí za námi, se mění v Mirdu Berana s manželkou. Pak se dostavuje i trojice z Vyškovska – Pavel Smejkal, Vlastík Dobeš a Petr Navrátil. To už za sebou máme podvečerní hodinovou procházku. Vracíme se k autům a zajíždíme kousek dál do lesa po cestě bez zákazu vjezdu. Na volném místě vytahujeme stolek, židličky a červené. Už několikrát se mi potvrdilo, že bez červeného se žádný lelek neukáže. S Mirdou a jeho ženou jsme se rozloučili a teď nás šest odpočívá u aut a naslouchá utichajícímu lesu. Těsně po deváté je to tady – první lelek začíná cvrčet. Šeří se, hledíme na oblohu, špicujeme uši a pak se nad námi objevuje lelčí silueta. Lehce se pohybuje nad korunami borovic. S postupujícím večerem se v okolí ozývají přinejmenším tři lelci. Trojice od Vyškova po desáté hodině odjíždí. Ostatní zůstáváme. Popíjíme, povídáme si a vstřebáváme silicemi vonící atmosféru borového lesa. Je teplo. Až po půlnoci uléháme na písčitou lesní půdu vystlanou jehličím.

Sobota 13. června:
V šest jsme všichni vzhůru. Vstáváme do krásného rána. Opět se ozývá dudání a z paseky také jásavý zpěv skřivana lesního. Při snídani pozorujeme lejska šedého vyletujícího za hmyzem.
Máme před sebou dopoledne a než nás slunce rozpeče do křupava, chceme se mrknout kolem rybníků. Začínáme u Malého Písečenského, kde byl nedávno pozorován vodouš malý. Rybníček je stále ještě upuštěn, ale jeho obnažené dno je teď suché a kromě racků chechtavých, několika čejek, kulíků říčních a kachen je prázdné.
Dalším upuštěným a tedy zajímavým rybníkem severním směrem je Bojanovický. Břehy jsou zarostlé vegetací, ve které se skrývají husy, kachny a volavky. Mezi volavkami bílými a popelavými hledá potravu i postavou poloviční volavka stříbřitá. Na vzdáleném severním cípu rybníka se zdržují téměř dvě stovky racků chechtavých, mezi kterými odpočívají dvě husice liščí. Dvě mladé husy zdobí červené límce (S40 a S41), které ptáci dostali při nedávném límcování u Třetího Zbrodu. Nad hladinou poletuje ledňáček a z rákosí jemně hvízdají moudivláčci. Je tu krásně.
Přes Dolní Bojanovice se úzkou asfaltkou mezi vlnícími se obrazci zelených polí přesouváme k Mutěnicím. Na jednom ze zdejších rybníků hnízdí pisily. Díky faunistické databázi ČSO jde o veřejnou informaci, které využil nejeden pozorovatel. Hnízdiště takto vzácného druhu u nás většinou bývají utajena, což je jen dobře. Jak je ale vidět, s trochou ohleduplnosti je docela dobře možné, aby si nadšený pozorovatel ptáků přišel na své a pisily přitom nebyly rušeny. Řekl bych, že zveřejněním lokality prvními pozorovately zde došlo k odvážnému experimentu, který cílí na rozvahu a zodpovědnost lidí a jsem velice mile překvapen, že se to prozatím nezvrtlo a pisily měly tolik klidu, že některé z nich už teď vodí své mladé. Také my stojíme ve stínu stromů na břehu a tiše pozorujeme dění na tomto rybníčku. A nejsme tu sami. Je to nádherná podívaná. Spolu s pisilami je tu také jeden tenkozobec, několik vodoušů rudonohých a kulíků říčních. Mezi uschlými trsy vegetace hnízdí i rybáci obecní. Není třeba se drát pro detailní fotografie. Stačí jen z povzdálí pozorovat. Kéž by to tak bylo všude.
Na další mokřadní lokalitě v polích se loučíme. Slunce začíná pálit a blíží se čas k obědu. Já terénní samotář se v tomto případě těším na další setkání. Bylo to fajn.


Mezi ostatními volavkami, husami a kachnami hledala potravu také volavka stříbřitá (Egretta garzetta).


3.6.2015: Večer se slukami
Přišlo to bez varování. Příjemné jarní teploty vystřídala letní horka. Jako bych se náhle ocitl ve Středomoří uprostřed léta, kde pod do bleda vyžíhanou oblohou panují třicítky. Ten pocit je umocněn omamnou vůní rakytníků řešetlákových, kterou horké závany vzduchu unášejí kolem. To už je ale večer, tu nepříjemnou část dne mám za sebou, a teď s otevřenými okýnky opouštím městské ulice, proplétám se několika vesnicemi a zastavuji uprostřed lesů východně od Brna. Chlapi mě navnadili fotografiemi ze včerejšího dokonalého večera, kdy kolem nich opakovaně poletovaly sluky. Byl to už druhý teplý večer v řadě za sebou a dnes by měl přijít třetí.
Jsem tu mnohem dřív, než jsme se domlouvali. Postávám na okraji jedné lesní paseky a naslouchám. Vzduch hučí bzučením hmyzu a uši mi vyzobávají jednotlivé ptačí hlasy a předávají je rukám k zápisu. Podvečernímu sboru dominuje kos, pěnkava, moje oblíbená jazzmanka červenka a budníček menší. Chvílemi měkce drnčí hrdlička divoká, pak zazní útržek melodie pěnice černohlavé a po průletu se ozve naříkavý hlas datla. Po lesních cestách projíždějí cyklisté.
Přesouvám se o kus dál k rozcestí a zase se jdu pár metrů projít k porostní stěně. Tady je slyšet pěvuška modrá, strnad obecný, z výšky smrkových vrcholků se vinou jemné strofy zpěvu králíčka obecného a do toho chroptí hřivnáč. Je před půl devátou, když se s pískáním prožene nad cestou trojice zavalitých sluk. Z paseky pak následuje kvorkání. Divoký průlet překvapil i brhlíka, který rychle zalezl do malého otvoru v hliněné stěně, kterou si zazdil díru po uhnilé větvi blízkého dubu. Není tu signál. Doba setkání minula.
Přijíždí Vlastík, že stojí o kus dál. Následuji ho a třesu si rukou s Pavlem a Honzou. Les postupně utichá. Pískání a hlasité kvorkání. Sluky přilétají na scénu. Zleva, přeletí paseku a mizí vpravo. Opakuje se to několikrát. Světla ubývá. Pořizuji několik rozmazaných siluet poměrně daleko letících ptáků. Pavel jako vždy mistrně vábí. Když už je na focení tma, přesouváme se k místům, kde jsme před několika dny poslouchali kulíšky. I dnes se ozývají ze vzrostlého porostu pískáním. Bohužel nejde o kulíšky, ale o mladé kalousy. I tady se nese nad ztichlým lesem kvorkání, ale sluky jsou už jen tušit než vidět.
Těsně po desáté se loučíme. Vlahým večerem sjíždím zpět do města. Občas mi o nos zavadí vůně rakytníků. Vpravo je na obloze koláč měsíce den po úplňku. Jak málo stačí ke spokojenosti.


Až za tmy se mi jedna ze sluk (Scolopax rusticola) přiblížila na dosah.


30.5.2015: Poklidné dopoledne u Tovačova
Máme tu víkend v Pístovicích. Včera v podvečer mě místní birdeři vzali do rozlehlých lesů Přírodního parku Říčky. Sám bych se tu ztratil, ale Vlastík i Pavel to tu mají prolezlé už od dětství a tak s jistotou projíždíme odlehlá zákoutí, kde jsem nikde nebyl. Naším cílem jsou Hostěnice, kde byl nedávno viděn lelek. Stojíme za houstnoucího šera na kraji paseky a čekáme. Je nádherný večer, ale lelek se neukazuje. Nevadí, ne zpáteční cestě zastavujeme u stěny vyššího porostu, ze které se ozývají dva mladí kulíšci. Pro mě je to sváteční zážitek a snad teprve druhé setkání s touto malou sovičkou.
Dnes ráno vyjíždím k Tovačovu. Obloha je čistá a vypadá to na teplý den s mírným jižním větrem. U letiště před Bedihoští se z kraje asfaltky zvedají tři koroptve a letí do pole.
Parkuji u břehu Hradeckého rybníka. Je klid, pofukuje mírný vítr a na hladinou loví rybáci obecní. Postávám na severojižní dělící hrázi, zkouším je dostat do hledáčku a cvakám několik momentek. Příčnou hráz obsadili mladí rybáři. Pravá horní část rybníka je plná labutí a lysek. Podél rákosí je až vzadu vidět několik rodinek hus velkých (8+5+3 pull.). Svým karre karre se ozývají rákosníci velcí, jemným cííít moudivláčci a na střídačku míjím hlas rákosníků proužkovaných a obecných. Panuje tu taková ospalá atmosféra. Nic zvláštního se neděje. Při zpáteční cestě nade mnou přeletuje dvojice sýkořic. Krátce je vábím a dělám dvě tři fotky. Jsou to samci a jeden z nich má kroužek.
Přejíždím na hráz Křenovského rybníka. Několik rákosových ostrůvků a rákosem zarostlé břehy poskytují domov většímu počtu roháčů, než vedlejší Hradecký rybník. Počítám tu 42 ptáků, zatímco na Hradeckém jsem jich zahlédl jen asi 40. Od náhonu zpívá slavík. Polní cestou to beru přes pole k Annínským jezerům. V hustém mlází u asfaltky vedoucí od severu k pískovně to žije zpěvem sedmihlásků, budníčků a pěnic. Na hladině je jen několik roháčů.
U Troubek mířím přímo k pozorovatelně. Dojíždí mě policejní auto a oba policajti se mě snaží přesvědčit, že jsem tu neoprávněně. Říkám jim, že by si měli přečíst ceduli u vjezdu, kdy pro návštěvníky pozorovatelny zákaz vjezdu neplatí. Dobře, to si budeme muset ověřit, ale i tak, to by sem mohl každý, kdo o sobě bude tvrdit, že přijel pozorovat ptáky. Odstupuji od okýnka jejich auta, aby si mě mohli prohlédnout a výmluvně ukazuji na dalekohledy a foťák, kterými jsem ověšen. No dobře, na vás vidět, že jdete pozorovat, ale co jiní? Návštěvník jako návštěvník, říkám si. Nikde není psáno, že je to tu jen pro pozorovatele ptáků. Bezradně krčím rameny. S logikou jejich argumentu se mi polemizovat nechce. Loučíme se. Sem a tam létají na umělé ostrůvky rybáci obecní. Myslím, že tu zahnízdili i nějací racci chechtaví. Podél řeky zpívají rákosníci zpěvní a nad vodou je navíc už jen jeden rybák černý.


U Hradeckého rybníka cvakám několik dokumentačních snímků rybáků obecných (Sterna hirundo).


24.5.2015: Dopoledne snů
Po včerejším návratu z límcování hus na Vysočině nacházím v mailboxu zprávu od Toma Baldriána o výskytu vodouše malého na rybnících u Hodonína. Je stará jen dvě a půl hodiny. Venku vytrvale prší, blíží se půl šestá večer a já se cítím docela jetě. Ještě tak vanu, snad pár stránek knížky a zalehnout zároveň s klukama. Tento druh máme s Pepem zatím jen z Francie. Jeho pozorování u nás mě láká. Škaredé počasí by ho mohlo do zítřka pozdržet, a když půjdu spát brzo, můžu vyrazit hned po ránu. Ok, rozhodnuto.
Odpočatý se budím něco po půl páté. Venku stále ještě mírně prší. V pět už sedím v autě a frčím k jihu. U Malého Písečenského rybníka parkuji v 5:45. Už když jsem kolem něj projížděl, bylo vidět, že je vypuštěný a na jeho bahnech postávají racci chechtaví. Chystám si vybavení do pohotovostní polohy a po několika desítkách metrů potkávám prvního birdera, který měl stejný nápad jako já. Je to Martin Došlý. Jsou tu společně s Gedeonem Kašparem a z Benátek nad Jizerou vyrazili už ve dvě v noci, aby tu byli včas. Vodouš malý je na menší kaluži blízko silnice. Pohupuje se na nohách a neustále něco zobe z bláta. Paráda, klaplo to! Společně s kluky se kochám pohledem na tohoto vzácného bahňáka. Pokouším se o fotodokumentaci. Podél vody pochodují vpravo u břehu také dva kamenáčci pestří ve svatebním. Jsou nádherní, ale vodouš malý je přece jen trochu jiná liga. O málo později k nám přibývá Jarda Šimek, který také neodolal nutkání vidět vodouše a z Prahy vyjel kolem půl čtvrté. Musím se křenit při pomyšlení, kolik ptáčkařů vyburcoval tento malý nenápadný fóglík k akci a kolik jich ještě přijede z nejrůznějších končin republiky. Mezi chechťáky jsou i dva racci malí a vidět jsou tři jespáci křivozobí. Kluci odjíždějí, Jarda taky, a když se balím, je tu další známá tvář – David Lučan. Chtěl bych to tu vidět během dne, kolik se tu dnes vystřídá lidí? Neprší, teplota mírně stoupá, je vcelku přijatelně. Kluci mi před tím říkali, že tu byl včera pozorován ještě jespáček a že se po něm podívají kolem Mutěnic. S vodoušem malým jsem strávil téměř dvě hodiny. Jsem připraven k návratu do Brna. Loučím se s Davidem a odjíždím.
Krátce zastavuji mezi dalšími rybníky u Hodonína a pak už jedu na Břeclav. Zastavuje mě ale Jardův telefonát, že právě na jespáčka ploskozobého kouká u Mutěnic. No nic, proč se tam také ještě nerozjet? V půl deváté jsem na místě. Na malém vypuštěném výtažníku za Kyjovkou, u kterého ještě Jarda stojí, jsou jediní dva bahňáci – jespák šedý a jespáček ploskozobý. Takové ráno si nechám líbit. Pozorováním jespáčka trávím asi půlhodinku. Dál se mi nechce. Z lesa za rybníkem se ozývá dudek a krátce se ukazují dva tenkozobci. Je stále zataženo, ale počasí se, zdá se, trošku lepší. Telefonuji Davidovi, ale ten už o jespáčkovi ví. Na vodouše přijela výprava z Ostravska. Nedivím se.
Zastavuji pak ještě u jednoho mokřadu. Severní vítr zesiluje a já na sebe musím hodin bundu. Náhle jako bych se ocitl na začátku podzimu. Ani se mi nechce věřit, že je teprve květen. Na lokalitě se drží voda. Z bahen zarostlých loňskou vegetací se postupně zvedají jespáci bojovní, několik vodoušů bahenních a kulík říční. Samice poláka velkého vodí pět pullíků, vidět jsou dvě odrostlejší husy, přes silný vítr je slyšet zpěv tří druhů rákosníků a cvrčilky slavíkové. Na poli za mokřadem zahánějí čejky lovícího sokola. Jo, dnes stačilo. Jede se domů.


Dokumentační video vodouše malého (Xenus cinereus).


22.- 23.5.2015: Pátý ročník límcování hus velkých na Vysočině
Pátek 22. května:
Máme tu další, pátý ročník límcování hus na Vysočině. Naším cílem jsou opět Častotice, kde se máme v hospůdce uprostřed vesnice sejít s ostatními. Letošní termín je trochu nezvyklý tím, že je posunut zhruba o tři týdny dříve. Případné koupeli v rybníce to příliš nenahrává. Navíc i předpověď počasí slibuje chladno, zataženou oblohu a déšť. No uvidíme.
Je pátek, balíme vše jako obvykle. Jen stany tentokrát vynecháváme – nahradí nám je pojízdný Lolek. Podle zpráv Radiožurnálu popisující aktuální dopravní situaci, jsme si vybrali ten nejlepší směr k opuštění Brna. Všude jsou nehody, uzavírky a kolony, jen směrem na Náměšť nad Oslavou je provoz plynulý. Obloha je zatažená, ale jede se opravdu pěkně. Když Pepemu asi kilometr za Náměští s úsměvem říkám, že všechno probíhá až nezvykle hladce, přijíždíme na konec dlouhé kolony čekající před semaforem s kyvadlově řízenou uzavírkou kratšího úseku silnice. No nic, na čtvrtou zelenou se ztrátou nějakých patnácti minut zase pokračujeme.
Trávníček před hospůdkou, kde míváme základní tábor, je čerstvě posekaný a už tu parkuje Luboš Novák, na druhé straně cesty stojí auto Jardy Závory. Ten je společně s Michalem Podhrázským na okružní cestě po okolí, aby zjistili, kde a v jakém počtu se husy zdržují. Stavím Lolka na nožky a sedáme pod přístřech před hospůdkou na pivko. Je opravdu chladno. Teplota se zuby nehty drží 13°C. Kluci skáčou na trampolíně a my probíráme novinky. Brzy se objevuje Michal s Jardou. Na Dubovci letos žádné husy vidět nejsou. Zítra to vypadá na premiéru na rybníce Stejskal. Kolem osmé přijíždí Vašek Prášek a po něm ještě Petr Podzemný, přidává se k nám také pan Nováček, místní chlapík, který každoročně s límcováním pomáhá.
Na zahrádce hospůdky se statečně choulíme až k půlnoci. Až poslední pivko dáváme v teple výčepu. Nálada je výborná. Jsme plni očekávání, jak se nám zítra povede.

Sobota 23. května:
Obloha je po ránu stále šedivě flekatá, ale neprší. Naše řady doplňují dvě studentky, které včera kdesi v terénu zlanařil Jarda. Pak přijíždí Jožka Chytil a na závěr se objevuje také dodávka České televize, ve které sedí Karel Hudec a malý televizní štáb. Letošní límcování bude jejich přítomností ozvláštněno z důvodu natáčení dokumentu o husách a Karlovi.
Michal rozkládá na stole pod stříškou mapku rybníku Stejskal a pod dohledem kamery začíná plánování. Rozdělujeme se do skupin a přesunujeme se k rybníku, podél jehož břehů se rozestavujeme. Tenata se budou stavět na hrázi mezi Dubovcem a Stejskalem. S rodinkou hlídkujeme nedaleko železnice u bývalé kačenárny. Ráno na rybníce nebyly vidět žádné husy, ale teď tu plavou čtyři rodinky s patnácti mláďaty. Nad námi loví ostříž, z kraje lesa se ozývá cvrčilka říční a nedaleko zpívá pěnice slavíková. Na vodě je dokonce v chumlu hoholí rodinka – samice a devět prcků.
Nafukujeme Pálavu a přijíždí Michal s filmaři. S kameramanem vyplouváme na vodu. Na druhé straně se podél rákosí pohybuje další nafukovačka. Husy v poklidu míří do úzkého dlouhého chobotu, ve který se rybník v SZ cípu natahuje směrem k Dubovci. Na konci stojí tenata. Vše probíhá neuvěřitelně hladce. Do studené vody nikdo nemusel. Všechny husy poslušně zamířily do tenat. Jen já a Petr jsme se nakonec trochu zmáčeli. Ve dvou stanech na hrázi čeká na okroužkování a olímcování celkem 14 hus velkých – zatím rekordní počet. Límce nakonec dostává 10 hus (červené s označením S27 – S36), ostatní jsou malé tak akorát na odečítací kroužek. Probíhá měření, vážení, odebírání několika per. Filmaři vesele natáčejí a Karel a Michal je seznamují se zajímavostmi z husí biologie. S poslední označenou husou klesá šedá obloha ještě níže a začíná jemně pršet. Vyšlo to dokonale.
Postupně se všichni scházíme na oběd v prvním motorestu směrem na Brno. Venku vytrvale prší. Loučíme se a filmaři s Michalem a Karlem ještě odjíždějí do Častotic udělat další rozhovor. Ostatní se rozjíždíme domů. Rodinka mi během jízdy celá usíná. Letošní límcování se vydařilo na jedničku.


Karel Hudec při vypouštění olímcované husy - samozřejmě pod dohledem filmařů. Vše dokumentoval také Jarda Závora.


Límcování na Vysočině má díky nádhernému okolí svoje kouzlo. Navíc jsme rok od roku úspěšnější.


16.- 17.5.2015: Rodinný Big Day 2015
Sobota 16. května:
Oproti předpovědi počasí před několika dny je skutečnost zcela odlišná. Vypadá to na krásný, po ránu a v noci chladný víkend, převážně se slunečnou oblohou. Přesně takový jsme si přáli. Chceme prvně v plné sestavě vyzkoušet náš staronový pidikaravan a když už je polovina května za námi, spojíme to i s pokusem Big Day.
Po včerejší dlouhé večerní televizní pohádce je ranní vstávání překvapivě rychlé, ale dřív než po půl deváté se nám vyjet nedaří. Noční chlad přetrvává ještě teď, kdy už na obloze svítí sluníčko a fouká jen slabý proměnlivý vítr. Se třemi rozjívenými kluky bude mít Big Day úplně jiný charakter, než kdybych se do toho pustil na 24 hodin sám. Takhle bude zaznamenávání pozorovaných druhů spíše jen doplňkem k těm několika zastávkám, které nás čekají.
Hned na první lokalitě to vzdávám. Před příjezdem jsem kluky nabádal k tomu, aby se chovali tiše a nekřičeli. Po vystoupení z auta trvá obezřetný klid snad jen minutu. Pak už bojují s uschlou lebedou, pobíhají po okolí, pokřikují na sebe a stále něco zajímavého objevují. Nechávám je být. Blbnou kolem auta a na lokalitu samotnou nejdou a proto nás s Pepem snad nebudou rušit. Pozorujeme tu několik běžnějších druhů bahňáků - vodouše bahenní, jespáky bojovné a kulíky říční. Vidět je i několik čejek s mladými a kolem poletují asi dva páry vodoušů rudonohých. Překvapivě žádné další druhy. Z rákosí zpívají dva druhy rákosníků (velký a proužkovaný) a z nízké zelené vegetace další (zpěvný), na keřích jsou vidět ťuhýci obecní, z větrolamu se ozývá pěnice hnědokřídlá a žluva hajní. Při pobytu ve Španělsku jsem přílet některých ptáků prošvihl a tak je teď u nás vidím prvně. Užíváme si sluníčka i relativního klidu.
Pak se vydáváme na delší přejezd až k Novomlýnským nádržím. Parkujeme na rozšířeném místě hráze u Dolních Věstonic. Je čas na oběd a tak Pepe vytahuje papec a já se zatím rozhlížím po hladině nádrží. Na Novomlýnské zdrži loví desítky racků chechtavých, ale také rybáci. Nejpočetnější jsou rybáci obecní (asi 15 ex.), ale brzy registruji i rybáky černé (8 ex.). Netrvá dlouho a nacházím i dva rybáky bahenní. Jdu do sebe nacpat výborný oběd a můžeme s Pepem pokračovat v pozorování. Kluci zatím probírají poklady vyplavené na kamenitý břeh hráze. Snášejí k autu všechno, na co přijdou. Hrůza. Mezi rybáky černými svítí i jeden bělokřídlý. Připadáme si jak někde u moře. Hladina je klidná, slunce svítí a 4 druhy rybáků jsem takhle na jednom místě snad ještě neviděl. Pozorně prohlížíme všechny ptáky. Ani bych se nedivil, kdyby se tu chtěl objevit i rybák černozobý.
Teď nás čeká Nesyt. Nejprve nechávám rodinku na asfaltce severně od rybníka a jdu se podívat k pozorovatelně u pláže. Hladina je téměř prázdná. Jen podél rákosových břehů jsou vidět husy velké. Zvedá se vítr a na kole (jak jinak) přijíždí Honza Bína. Probíráme kdo co viděl a domlouváme se, že se za chvíli sejdeme u Výtopy. Kluci zatím v karavanu mastí karty a Pepe podřimuje. Auto necháváme na hrázi a jdeme k pozorovatelně u Výtopy. Honza už má vše kolem prohlídlé, ale nic zajímavého neviděl. Spolu se jdeme mrknout na Koňské pastviny. Postupně vysychají. Zpívají tu rákosníci proužkovaní a občas přes nás přelétne pár husic liščích. Na keři na západním okraji pastvin sedí ťuhýk obecný a několikrát kolem něj přeletuje linduška rudokrká. Jsou vlastně dvě a mizí ve vegetaci kolem mokřejšího místa blízkého pole. Později je vidíme znovu, to se jedna ozve také svým psííí. Popravdě jsme tu ale s Honzou proto, abychom si prohlídli místa, kde bylo během posledního měsíce odchyceno nebo pozorováno devět bekasina větších. Co kdyby?, říkáme si. Z mokřejšího místa, kde stojí pár centimetrů vody, se skutečně zvedá bekasina. Ozývá se ale svým kéč a klikatým letem odlétá pryč. Na louži v poli navazuje stará kukuřice. No nic, obracíme se k odchodu. Pár desítek metrů, když na jednom sušším, ale vegetací zarostlém místě startuje asi 3 metry od Honzy další bekasina. Žádný hlas, jen zvuky mávání křídel, přímý nízký let a hlavně rozsáhle bílé plochy na vnějších ocasních perech a výrazné světlé proužky na křídlech. To je ona!, máme ji!, jásáme oba, protože jsme tento druh u nás ještě neviděli. Úplně zapomínám, že mi na rameni visí foťák. Rychle se ji snažím najít v hledáčku a těsně před tím, než padá nepříliš daleko od nás znovu do vegetace, tisknu spoušť. Jako naschvál mám ostrou kukuřici, která byla za ní, ale pták je úplně rozmazaný. Sakra, taková to mohla být dokladovka. Shodujeme se s Honzou na pozorovaných znacích. Jednoznačně šlo o bekasinu větší. Velice názorná byla i možnost přímého srovnání s bekasinou otavní, kterou jsme viděli před chvílí. Máme radost. V mírné euforii se vracíme k Pepemu a klukům.
S Honzou se loučíme a stěhujeme se kousek od hráze Novomlýnské zdrže. Vyhříváme se na schůdcích do vody a kluci zahajují letošní koupací sezónu. Obloha se postupně zatahuje a od západu začíná foukat. Popíjíme vínko, pak čtu klukům další kapitolu z jejich dobrodružné knížky a před desátou už všichni v karavanu spokojeně oddechujeme. Byl to prima den.

Neděle 17. května:
V noci se do nás opíral prudký západní vítr a ještě ráno zvedá na hladině nádrží pěkné vlny. Zdejší atmosféra se změnila z letní na začátek podzimu kdesi na atlantickém pobřeží Bretaně. Snídáme a jedeme k Lednici, kde se jdeme projít do zámeckého parku. Tady tolik nefouká. Kolem nás se ozývají sedmihlásci hajní a lejsci bělokrkcí. Vzduchem poletují letky všudypřítomných špačků krmících mladé. Z břehu si prohlížíme kolonii kormoránů velkých a volavek popelavých. Kluci se věnují drobounkým sarančatům a Vojta si pročítá Svenssona. Připisujeme si několik druhů do našeho seznamu a ještě se jdeme podívat k pozorovatelně u Pastviska.
Obloha na západě je celá černá. Nejspíš trochu zaprší, stejně jako ráno. Kolem zpívají rákosníci, nad loukou poletují bramborníčci černohlaví, ukazuje se párek čírek modrých a na ostrůvku párek rybáků obecných. Čas našeho čtyřiadvacetihodinového sepisování druhů se krátí.
Zastavujeme před Pouzdřany. Kluci jsou unavení. Dostal je včerejší den venku i dnešní dlouhá procházka u Lednice. Krátce s Vojtou obcházíme keře kolem blízkého zanedbaného vinohradu. Slyšet je slavík a krutihlav a samec pěnice vlašské prohání ťuhýka. Kdo by to řekl? Nad svahem blízké stepi krátce vidím dvojici vlh. I tady zpívají rákosníci zpěvní a sedmihlásci.
Následuje oběd v Ivani a poslední zastávka u Vrkoče. Výtažník Nohavice se téměř napuštěný, ale na zbytcích bláta je stále ještě několik bahňáků – 7 vodoušů bahenních, 7 jespáků bojovných a kulík písečný. Nestačím se divit, kolik je tu husic liščích. Na mělčinách jich sedí 20. Kulík písečný je naším posledním druhem v soutěži Big Day, má číslo 102. Spoustu běžných ptáků jsme neviděli, ale pár jich bylo naopak za odměnu. Na těch několik zastávek jen v okolí rybníků a s partou nezbedných kluků jsme toho nakonec viděli víc než dost. :)


Hejnka jespáků bojovných (Philomachus pugnax) se v okolí rybníků vyskytují stále. Samci mají krásné barevné límce.


Tato nezdařila fotografie bekasiny větší (Gallinago media) mě mrzí nejvíce. Ostré pozadí a v popředí pták v podobě šmouhy. Při troše dobré vůle - pokud najdete, kterým směrem bekasina letí - jsou znát bílá postranní ocasní pera i proužky na křídlech.


26.4.2015: Nedělní bonus
Po ránu, nebo spíš dopoledne, se jdu s klukama projít od silnice Drnovice-Ježkovice k rozhledně Chocholík (367 m n. m.). Je polojasno, ale teplo. Molendu necháváme na kraji lesa. Jdeme po asfaltce, les na jedné straně, pole na druhé. Nad polem pozpěvují skřivani a v jeho zeleni se objevují žluté hlavičky strnadů obecných. Občas se ozve hlas konipase bílého. Mám na krku jen dalekohled. Les končí a pole teď máme po obou stranách cesty. Na levé straně se zvedá nějaký pěvec a míří ke kraji lesa. Asi nějaká linduška, říkám si. Pták sedá do větví nedalekého stromu. Nedá mi to a mířím na něj dalekohledem. Sakra, tohle není linduška. Překvapuje mě vcelku ostrý předěl mezi rezavou spodinou těla a šedou hrudí. Křídla to má jako strnad, nápadný světle žlutý kroužek kolem oka… nevěřícně se zkouším přiblížit. Ptáka si pár sekund prohlížím na nějakých patnáct dvacet metrů. Pak se zvedá, letí nad pole, padá k zemi a mizí v jeho vegetaci. Tak tebe bych tu nečekal, říkám si, ale na tahu je zřejmě možné cokoli. Tím pozorovaným ptákem byl totiž strnad zahradní!
S klukama pokračujeme k rozhledně. Užíváme si krásných výhledů, koukáme na káně v termice a čápa černého nad lesnatým údolím. Z keřů pod rozhlednou zpívá pěnice hnědokřídlá a z blízkého lesa se ozývá vrkání hrdličky divoké. Když se vracíme, zvedají se z pole opět strnadi obecní a skřivani. Kolem prolétá krkavec. Na kraji lesa se zastavujeme a já zkusmo pouštím nahrávku strnada zahradního. Odezva žádná. Kdoví, kde už ten náš je? Začíná drobně pršet. Když má člověk trochu štěstí a oči otevřené, může ho potkat řada překvapení. Zvláště v době tahu.


Dokladovku strnada zahradního nemám, tak aspoň vlaštovka obecná (Hirundo rustica) z drátu ráno před domem.


25.4.2015: S rodinkou u Záhlinic
Ráno popoháním rodinku, abychom už konečně vypadli. Den je totiž jako korálek. Obloha bez mráčku a hned po ránu příjemná teplota. Fouká mírný J vítr. Stačí sandály a dlouhým kalhotům vykasat nohávy, svléct se do trika a užívat si jarního, květy vonícího ovzduší. Jedeme z Brna, a protože chceme odpoledne na chajdu, míříme teď na lokalitu, kterou máme téměř „cestou“ – k rybníkům u Záhlinic.
Němčický rybník je stále upuštěný, konečně si prohlédneme zase větší počty bahňáků. Vzduchem se míhají vlaštovky s jiřičkami, ptáci zpívají, tmavé kostry stromů a keřů se ztrácejí pod světle zeleným závojem nového listí. Na bahnech se pohybují jespáci bojovní, vodouši bahenní, vodouši šedí a kulíci říční. Vidět je i nějaký ten vodouš rudonohý a tmavý, pisík a mezi nimi svítí tenkozobec. Záhlinice teď mezi birdery „jedou“ a znát je to i na březích, kde postávají postavičky v zeleném upřeně hledící do stativových dalekohledů nebo do hledáčků digitálů s dlouhými skly. Na vyschlém blátě se vyhřívá párek bělořitů šedých, přilétají dvě husice liščí a seznam bahňáků se rozrůstá o bekasinu otavní, vodouše kropenatého a čejky. Když pohlédneme k hrázi Pláňavského rybníka, tak se nad keři právě pohybuje chumel racků malých a rybáků černých. Racků je asi padesát a než k hrázi přicházíme, mizí kdesi vysoko na obloze. Také část rybáků černých se ztrácí a jen asi dvacítka jich zůstává nad hladinou. Je tu krásně, z rákosí se ozývá cvrčilka slavíková, rákosník velký a několik proužkáčů. Když se vracíme po druhé straně Němčického rybníka, zachytím ze vzduchu stále stejný opakovaný trylek. Patří malému bahníkovi s bílými postranními ocasními pery. Je to jespák šedý. Radost nám dělá krásný samec motáka lužníka. Po dvou hodinách se už vzduch pěkně tetelí. Odcházíme.
Na chvilku zastavujeme na severní straně pískovny u Hulína. Na hladině je vidět jen jedna kachna, dvojice odpočívajících rybáků obecných a překvapivě turpan hnědý.
Poslední zastávkou je Zámecký rybník v Chropyni. V parčíku se krátce ozývá slavík a opakovaně drnčí z keře pěnice pokřovní. Nad vodou poletuje kromě racků chechtavých také 14 racků malých a v okolí ostrůvku s racčí kolonií počítáme 10 potápek černokrkých. Je čas na oběd v Kojetíně u rybníka. Pospávající rodinku pak odvážím na chajdu.


Krásný samec motáka lužního (Circus pygargus) při přeletu nad Němčickým rybníkem.


18.- 19.4.2015: Víkend ve znamení navrátilců
Sobota 18. dubna:
Po ránu svítilo slunce, ale než vyrážíme s rodinkou na krátkou vyjížďku na kolech, je zataženo. Ochladilo se a fouká ledový SZ vítr. Chceme se podívat jen kousek od domu do Čertovy rokle. Jde o takovou malou enklávu zeleně obklíčenou domy. Na několika místech zastavujeme, kluci si hrají na prolézačkách a my s Pepem pozorujeme okolí. Kousek od nás se páří dlasci a o chvilku později zahánějí sojku, z budky vyletuje modřinka, zpívají budníčci menší a pěnice černohlavé a Franta nachází v keři hnízdo kosů se třemi odrostlými mláďaty. Keře se během posledních několika dní zazelenaly a za chvíli už budou případná hnízda skryta listím i v korunách stromů. O kousek dál nacházím další kosí hnízdo se třemi menšími mláďaty a do třetice ještě jedno s dvojicí čerstvě vyklubaných holátek vedle jednoho vejce. Prvně slyšíme zpěv budníčka lesního a z dutiny na topolu létají třísky z dutiny připravované k hnízdění strakapoudy velkými. Jeden samec pěnice černohlavé nás překvapuje zpěvem, v jehož úvodu vždy zazní rehek zahradní. Toho slyšíme později také společně s budníčkem větším. U skupinky smrků zaslechnu králíčka ohnivého. Zkouším mu pustit hlas a on reaguje tak živě, že mi div nevrazí do hlavy. Je neuvěřitelné, kolik zajímavých opeřenců se skrývá v městském intravilánu. Určitě zde nejsme naposledy.
V podvečer Pepe veze starší kluky k babičce. Říkám si, že bych mohl využít situaci a vyjet ven na noc. Zapřahám Lolka a frčím směrem na Znojmo. Světla ubývá a já těsně před osmou parkuji u sádek na kraji Jaroslavic. Sice už toho moc není vidět, ale jdu se ještě projít. Nad hlavou mi létají siluety kvakošů, na poli se pase asi 10 párů hus velkých a z rákosí zaznívá i v tom silném ledovém větru cvrčilka slavíková. Dokonce se nade mnou mihla moje první letošní jiřička. Pozoruji labutě, zrzohlávky a v nejvzdálenějším cípu sádek poslouchám rákosníka proužkovaného. Obcházím je všechny, včetně té obsazené rybářskými stany a auty s rakouskými espézetkami. Na oblohu se vyhoupla Venuše a o chvíli později se kolem ní rojí hvězdy. Obloha už je zase čistá, ale teplota citelně padá dolů. S lahví červeného lezu do Lolka a něco po desáté, když několikrát vycházím ven a kochám se oblohou, usínám.

Neděle 19. dubna:
Mírně prokřehlého po chladné noci mě ráno probouzí zpěv slavíka. Pojídám kus sýra s chlebem a něco po šesté už s batohem pochoduji podél sádek k rybníku.
Po několika málo desítkách metrů mě z keře na hrázi vítá pěnice hnědokřídlá, letos první, stejně jako slavík. Na poli s přízemním oparem jsou opět husy a vlastně i na sádkách je to stejné, co včera. Jen rákosníků proužkovaných zpívá už pět a ve vzduchu se motají dva páry pochopů. Na jednu hrázku právě přilétá asi 12 konipasů lučních. Užívám si slunečného dne, i když jsem zatím nabalený jako v zimě.
Na hladině rybníka toho moc vidět není, ale lužní les podél jeho severního okraje žije ptačím zpěvem. Nejprve mě překvapuje samec lejska černohlavého, protože zdejší les lemující Dyji je hájemstvím jeho bratrance lejska bělokrkého. Toho nalézám jen o málo později – jednoho zpívajícího samce, druhého, třetího – v krátkém úseku je jich asi pět. Přes hladinu rybníka přichází hlas kukačky a když přicházím k Hornímu Jaroslavickému rybníku, můžu přes stativák nahlédnout do početné kolonie racků chechtavých. Na kraji kolonie sedí bez pohybu, jako by byli umělí, kvakoši – je jich téměř 40 a na vodě je párek hus se třemi pullíky. Z lesíku se ozývají tři druhy budníčků, pěnkavy, špačci (samozřejmě si neodpustí imitaci žluvy) a dokonce přilétl i králíček obecný, i když tu není po jehličnanech ani stopy. Podél sádek se vracím téměř po čtyřhodinové procházce. Zde mě v rákosí čeká zpěv prvního rákosníka obecného a trojice moudivláčků.
No nic. Dávám další kus sýra a ještě chvíli se motám po hrbatých silničkách kolem Jaroslavic – Hnízdo, Lampelberg, vinice a rozkvetlé aleje třešní. Je tu krásně. V dálce jsou vidět dva květáky kouře z Dukovanské atomovky. Vzpomínám si, jak jsme kdysi coby obyvatelé 30 km pásma kolem elektrárny fasovali jakési jodové tablety, které nás měly v případě její havárie ochránit.
Z keře jednoho větrolamu u Strachotic postupně vyletuje 30 sojek.
Cestou zpět se stavuji ještě u jednoho mokřádku. Sliboval jsem si od něj nějaké bahňáky, ale je tu dost prázdno. Na lokalitě toká pár vodoušů rudonohých, zdržují se tu dva páry čejek a kolem poletují konipasi bílí a luční. Nad vodní hladinou se prohánějí dva páry husic a na vodě odpočívají oba druhy čírek, lžičáci a hvízdáci. Z vlhčích míst zarostlých loňskou vegetací se zvedá dvojice lindušek. Hlas, vzhled i chování je jiné, než u lindušek lučních. Sice jsem je zahlédl jen dvakrát ne moc dlouze, ale nejspíš se jedná o lindušky horské, které ještě někde zůstávají v nížinách na zimovištích. Z vyšší uschlé buřeně zpívá modráček a pěnice hnědokřídlá. Navrátilců přibývá, ještě nějakých 14 dní a máme je tu všechny. Za chvíli bude jejich zpěv samozřejmostí a zima jako by nikdy nebyla.


Husy velké (Anser anser) pasoucí se po ránu na poli v sousedství rybníka.


15.4.2015: Přes noc u mokřadu
Dostat se odpoledne výpadovkou k dálnici směr Břeclav, je tentokrát především o trpělivosti. Na silnici je nějaký ťukanec, provoz je sveden do jednoho pruhu a pohybuje se, alespoň chvílemi, téměř šnečím tempem. No čo už? Počasí je nádherné, obloha bledě modrá, bezvětří a teplota šplhá ke 20°C. S Petrem Podzemným jedeme k Blučině natáhnout přes noc pár metrů sítí.
Zdejší mokřad je plný života. Ve vzduchu jsou stále vidět nějací bahňáci. Nejhlasitější jsou vodouši rudonozí, ale objevují se i první vodouši bahenní, a co chvíli nad námi toká bekasina otavní. Nízko nad terénem se také čas od času objeví skupinka jespáků bojovných. Bekasiny otavní vzlétají z podmáčené vegetace jedna za druhou, desítky ptáků. A to jen v místech se sítěmi. Kolik jich musí být na celé lokalitě? Stejně tak sluček vyšlapuji asi pět a Petr jich jednom místě počítá snad 20!
S ubývajícím světlem začínají ve vzduchu lovit netopýři. Po západu slunce se jimi obloha jen hemží – je jich dobře 150. Podle velikosti přinejmenším dva druhy. Stále je ještě slyšet lindušky luční a konipasy luční. Od vesnice tokají koroptve. S padající tmou se z rákosí rozezpíval modráček. Sedáme k Lolkovi na skládací židličky a vychutnáváme si vlahou hvězdnatou noc. Během noci a rána se podařili odchytit dva vodouši rudonozí (jeden s českým kroužkem), slučka, bekasina otavní a jespák bojovný. Po ránu probírá keř v blízké strouze datel a ukazuje se jespák obecný. Provozem hustým jako včera odpoledne, se vracíme do Brna.


Jedna z nezčetných bekasin otavních (Gallinago gallinago) zdržujících se na lokalitě.


12.4.2015: Po vlastních stopách
Oblohou se honí tmavší dešťové mraky, ale mezery mezi nimi se zvětšují. Je teplo. Říkám si, že bychom si mohli vyrazit sníst oběd ven, a to do míst, která jsem pravidelně coby pubescent procházel na svých toulkách přírodou. Tehdy jsem to měl z Troubska nejblíže do lesů v okolí Střelic, které byly součástí Oblasti klidu Bobrava, dnes Přírodního parku Bobrava. Pepe dělá „zapíkaný luliny“, jak kluci říkají zapečeným penne, balíme je do několika vrstev oblečení, aby nám nevystydly, připojujeme za Molendu Lolka a vyjíždíme.
Projedeme Střelice a míříme na Ořechov. Kousek před potokem odbočujeme k lesu, kterému jsem kdysi říkal „krahujcí“. Tehdy to byl 40 nebo 50 let starý smrkový porost, ve kterém krahujci pravidelně hnízdili. Na kraji lesa je plácek akorát pro náš pojízdný domek. Stavím ho na nožky a u stolku obědváme. Otevřenými okýnky k nám doléhá zpěv ptáků a hluk z blízké silnice, po které co chvíli projíždějí motorkáři. Musím se zálibou sledovat, jak příjemné je kdekoli do mechu postavit domek na dvou kolech, který nám pak slouží za dokonalou základnu. Už se těším na teplejší počasí a noclehy v Lolkovi na nových místech.
Po obědě se jdeme projít po okolí. Většina „krahujčího lesa“ vzala za své. Vystřídaly ho kotlíky vyšší tyčkoviny a obnova. Hned kousek od Lolka posloucháme králíčka ohnivého a taky si ho krásně prohlížíme, když mu přehraji kus jeho vábení. Od blízkého potoka sem zalétají konipasi horští, zpívají červenky, budníčci menší, pěnkavy, koňadry a střízlík. Mezi suchým listím vyrůstají celé koberce jaterníků a sasanek, plicníky a dymnivky. Obloha se jasní, ale není takové horko jako včera. S Vojtou jdeme najít liščí nory, kolem kterých jsem kdysi chodil. Jsou na svém místě. Myslivci u nich mají dva posedy a újeď. Výše ve svazích přechází les v čistou doubravu plnou bubnování a křiku strakapoudů. Lákáme k sobě šoupálka dlouhoprstého, okusujeme drobné čerstvě vyrašené modřínové jehličí a pak si vzpomínám na třešňový sad uprostřed lesů, kam jsme chodili na válečné výpravy. Právě kvete. Lesem se prohání srnčí a já si užívám návratu do dob před … no jo, je to tak … před více než třiceti lety.
V lesích kolem trávíme skoro čtyři hodiny. Pepe si v karavanu i chvilku zdřímla, zatímco my vyrazili na druhou stranu potoka k rozpadlé chatě, kterou jsem si ve svých romantických představách chtěl zvolit za svůj domov. Kluci dokonce říkají, že dnešní výlet byl mnohem lepší než včerejší celodenní jízda. Je to fajn. Obloukem zpět k Brnu jedeme přes obchod s lampičkami. Každý fasuje jednu do hlavy své postele. Jsou to jejich první a jsou z nich nadšeni. Čas letí a i z nás, lidí s věčně mladou myslí, začínají být pamětníci.


Samec pěnkavy obecné (Fringilla coelebs) zachycený uprostřed mlaziny.


11.4.2015: Grand tour s rodinkou
Podle předpovědi počasí má být dnes téměř letní počasí. Obloha je bledě modrá a slunce už šplhá nad obzor, když se mi daří celou rodinku nahnat do Molendy. Plánujeme velký okruh po jižní Moravě. Jsem zvědav, kolik toho vzhledem k nevypočitatelnosti ratolestí zvládneme.
Krátce po osmé jsme u Blučiny. Zemní práce zde poskočily neuvěřitelně rychlým způsobem a další kus mokřadu zmizel pod navezenou zeminou a sutí. Zdá se, že vezme za své mnohem větší plocha území, než jsem si myslel, protože k rákosinám se táhne nový val dlouhý několik desítek metrů, který určitě nezůstane sám. Jak říká pan Forejtek, kterého zde s dalekohledem u očí potkáváme, jinde se za peníze budují mokřady a tady se jeden přirozený zaváží a ničí. Pochopi staví v rákosí hnízdo – snad nebude také zavezeno. Nad polem poletuje hejno jespáků bojovných a ozývají se vodouši rudonozí. Nad strništěm se ukazuje letošní první konipas luční. I tady už z křoví lemující nově čištěnou strouhu zpívá budníček větší a z podmáčeného pole se zvedají další a další lindušky luční. Slunce hřeje a my postupně shazujeme vrstvy oblečení.
Další, jen orientační návštěva, je na kraji mokřadu u Rakvic. I tady jsou už vidět konipasi luční. V rákosí pokřikují husy velké a potápky malé. Při odchodu ještě jednou obhlížím lokalitu a v zorném poli dalekohledu se objevuje přeletující dudek. Zajímavostí je datel, který nad námi letí k nejbližší vesnici, od které ho dělí rozsáhlý lán polí. Nikde ani kousek souvislého porostu stromů.
V deset jsme u Lanžhota. Pole už jsou téměř vyschlá. Kromě čejek pět kulíků říčních a dva páry vodoušů rudonohých – to jsou všichni zdejší bahňáci. Sedíme v trávě, svačíme velikonoční perníčky a pozorujeme okolí. Nedaleko nás poletuje párek bramborníčků černohlavých, z kraje lesíka se ozývá první letošní krutihlav a nad lužním lesem přeletuje 55 hřivnáčů. Objevují se i jednotliví doupňáci.
V 11:45 jsme na hrázi Mlýnského rybníka u Lednice. Lesík za zády je plný zpěvu špačků. Minulý týden to byli jednotliví ptáci, ale teď tu zpívá hned několik zvonohlíků a ojediněle pozpěvuje pěnice černohlavá. Na hladině rybníka je stále asi 6 hoholů, samice ostralky a pár hvízdáků, ale také již potápky černokrké, dvacítka zrzohlávek, lžičáci a nevysoko nad vodou odnáší v pařátech rybu dospělý orel mořský. Kluci házejí do vody kameny, Pepe si prohlíží Svenssona, slunce hřeje a ptáci zpívají. Zkrátka pohoda.
Na hrázi mezi Prostředním a Hlohoveckým rybníkem zastavujeme jen krátce. Kluci už mají hlad. Potkáváme tu Honzu Bínu, který mi v pátek poslal výbornou nahrávku „nachlazeného“ skřivana polního od Jedovnic (Schválně, co na ni říkáte?) a pozorujeme hnízdní kolonii kormoránů velkých na ostrůvku. Vedle ní vodí pár hus velkých 6 pullíků. Pak už kolem Nesytu frčíme do Sedlece na oběd.
Napapaní a spokojení se vracíme k hrázi Nesytu a přesouváme se k Výtopě. Na její hladině to svítí pestrými husicemi liščími (24 ex.). Další dva páry jsou vidět z pozorovatelny na Nesytu. Z rákosí se občas ozve dutý hlas bukače, několikrát se pode mnou objevuje samec sýkořice a mobilem se krátce pokouším přilákat blíže cvrčilku slavíkovou, která se ozývá nejprve drsným vábením a pak velmi nesměle zacvrčí. Pode mnou kvičí chřástali vodní. Na pozorovatelně by se dalo pobývat opravdu celý den. Na jevišti vodní hladiny před námi a v jejím okolí se stále něco děje. Daleko vpravo je vidět potápka rudokrká, před námi dva páry potápek černokrkých a všude kolem rákosových břehů páry hus velkých. I tady je slyšet krutihlav a budníček větší. Pozorujeme pár ostralek, pár orlů mořských a těsně před odjezdem se od pozorovatelny rozezvučí hlas rákosníka proužkovaného. Když si chci něco ověřit ve Svenssonovi, shledávám, že jsme ho kdesi potratili. Pepe se rozvzpomíná, že by mohl být na hrázi Mlýnského rybníka.
Svensson na nás opravdu počkal ty tři hodiny vleže na pařezu na hrázi Mlýnského rybníka. Dost dobře to nechápu při počtech cykloturistů, kteří proudí okolím. Cestou zpět na sever celé osazenstvo Molendy usíná. Proplétám se vesnicemi, abych ještě zastavil u skládky odpadu nedaleko Žabčic. Na hromadách smetí poletuje jen několik racků chechtavých a na poli se prohání pět konipasů lučních. Když už chceme odjet, ozve se ze skupiny racků hlas racka černohlavého. Daří se mi ho i dokumentačně cvaknout. Tak vida, Pepe si ho může přidat k novým druhům do letošního birdlistu. Začíná se mračit. Doma jsme až v půl šesté. Celý den jsme byli v terénu. Mraky se hromadí a k večeru začíná hustě pršet. Dnes nám to vyšlo dokonale.


Samec sýkořice vousaté (Panurus biarmicus) přilákaný na nahrávku.


6.4.2015: "Nachlazený" skřivan?
Dnešní krátká dopolední výprava je výsledkem čilé konverzace, kterou jsme během uplynulého týdne vedli s Honzou Bínou a cílená je na jednoho konkrétního opeřence. Honza totiž zaslechl z pole mezi Jedovnicemi a Vilémovicemi 26.3. podivný zvuk, o kterém si nejprve myslel, že ho mají na svědomí lidé a který vzniká nějakou mechanickou opakovanou činností. Následující den ho při pravidelné vyjížďce na kole zaznamenal ve stejných místech znovu, ale tentokrát zjistil, že jej vyluzuje s největší pravděpodobností skřivan. Chováním odpovídal pozorovaný pták skřivanu polnímu, ale jeho zpěv byl pronikavější a jednotvárnější a podle jeho slov mu připadal poznamenaný cvrčilkou říční. Honza hledal v literatuře a ve Svenssonovi ho zaujal popis zpěvu skřivana východního (Alauda gulgula). Následně si z xeno-canto pustil některé nahrávky tohoto druhu a hned ta třetí od Franka Lamberta mu zvláštně zpívajícího skřivana hodně připomínala.
Pak mi napsal, aby se dozvěděl můj názor na to, jestli by skutečně mohlo jít o vzácný druh skřivana nebo o „nachlazeného“ skřivana polního či jedince s nářečím cvrčilky říční.
Honza navštěvoval lokalitu se zvláštně zpívajícím skřivanem i v následujících dnech a to i přes aprílovou nepřízeň počasí, která sebou přinesla sněžení, zimu a nárazový vítr. Většinou se mu skřivana poštěstilo zaslechnout, i když to jednou vypadalo, že se v zasněžených polích přidá k protahujícím ptákům a odlétne. Při jiném pozorování mu dokonce náhodný kolemjdoucí odcizil kolo a on ho musel dohánět během. Naštěstí ho dohnal. Další pokusy pak směřovaly k pořízení nahrávky a hlasové provokaci záznamem zpěvu skřivana východního.

Já jsem se k Jedovnicím vypravil dnes. Polojasná obloha s rychle proplouvajícími našlehanými kumuly vypadala pěkně jen do té doby, kdy jsem ji pozoroval přes sklo auta. Když jsem ale teplíčko opustil, opřel se do mě ostrý ledový vítr. Místo popisované Honzou jsem snadno našel a hned během prvních minut jsem rozeznal i ten zvláštní mechanicky opakovaný hlas skřivana. Pak se mi ztratil v hluku projíždějících aut. Znovu jsem ho zaznamenal zpívat na zemi, ale odlétl o pár desítek metrů dál a zase mi zmizel. Nachystal jsem si stativák a foťák a čekal. Během půl hodiny vzlétl a pustil se do zpěvu. Typický skřivan polní zpívající za letu vysoko na obloze. Jeho zpěv byl ale opravdu zřetelně jiný, než od okolních skřivanů polních. Přesně jak to Honza popisoval a opravdu se hodně podobal nahrávce skřivana východního. Zkusil jsem pár dokumentačních fotek a videí. Skřivan po pěti minutách se zpěvem klesal dolů a posledních pár metrů s křídly u těla zapadl do pole. Podařilo se mi ho najít, ale silný vítr mi stále třásl dalekohledem a vháněl slzy do očí. Na hrudi měl od břicha vcelku ostře oddělený čárkovaný límeček, ale krajní ocasní pera a zadní lemy křídel se zdály být světlé, až bílé. Ocasní pera výrazně, zadní okraj křídla méně.

Z fotek, které jsem pořídil, usuzuji, že se jedná o skřivana polního, ale ten hlas byl skutečně jedinečný, zcela netypický a nápadný. Škoda, že právě ten na pořízených nahrávkách zaniká ve svištivých nárazech větru. Budu to muset ještě probrat s jinými birdery.


Pravděpodobně skřivan polní (Alauda arvensis) s velice netypickým a nápadně odlišným hlasem.


5.4.2015: První zvonohlíci a budníčci větší
Měsíc v úplňku a jasná obloha. Celou noc vypadal jak ledová placka a vidět bylo téměř jako ve dne. Do rána na všem leží hustý bílý kožich námrazy. Budím se chvíli po rozednění a někde ze zahrady v Pístovicích mě kromě šmirglu rehka domácího vítá i zpěv zvonohlíka.
Dá to práci proškrábat se u auta námrazou k povrchu předního skla. Ještě delší dobu pak jedu krokem a čekám, až se mi zlepší viditelnost. Auto je promrzlé a já už mám té letošní zimy opravdu po krk. Tentokrát se jedu podívat k Záhlinicím. Když v půl osmé vystupuji na kraji vesnice, říkám si vzhledem k té bohatosti ptačích hlasových projevů kolem, že by nebylo bez zajímavosti zkusit zachytit všechny viděné a slyšené ptáky. Uvidíme, kolik jich bude. I tady se občas nesměle ozve zvonohlík a z vlhkých míst podél Němčického rybníka také letošní první, druhý a snad i třetí budníček větší. Rybník je stále upuštěný. Na bahnech jsou vidět vodouši rudonozí a kropenatí, ozývá se kulík říční a v rákosí zpívají asi tři modráčci. Zpěvu je vůbec plno – pěnkavy, budníčci menší, rehci domácí, zvonci, špačci, kosi, červenky – těch je zvláště hodně, pěvušky … krása. Překvapuje mě, že ještě nejsou slyšet pěnice černohlavé. Potkávám Jirku Šafrána s Jarkou Kačírkovou. Společně prohlížíme Pláňavský rybník. Tady se nad hladinou prohání 160 vlaštovek. Tam, kde na bahnech ráno pořádně nic nebylo, jsou teď čtyři kulíci říční a dokonce i břehouš černoocasý. Po dvou mrazivých ranních hodinách kolem jednoho rybníka mám v zápisníku 57 druhů. To je pěkné.
Konečně se protrhává oblačnost a objevuje se slunce. Stále ještě zubaté, ale trošku přece jen hřeje. Rybník v Chropyni je tečkovaný těly racků chechtavých. Z kraje rákosu troubí stará známa labuť zpěvná. Hlasitě křičí, krčí krk a pak se rozbíhá a vzlétá, míjí zámek a míří někam k severu. Kolonie racků chechtavých je na tomto rybníce zárukou výskytu potápek černohlavých, kterých počítám 10. I tady je slyšet budníček větší, zvonohlík, ale také pěnice černohlavá. Příjemným překvapením je pozorovatelna, ze které se dá celý rybník krásně přehlédnout.
Pískovna u Troubek je prázdná. Jen na plovoucích ostrůvcích trůní kormoráni a v dálce svítí jeden morčák velký. Také na jezeře u Annína je ještě jeden morčák a několik hoholů. Přejíždím k jižnímu cípu, odkud je po světle vidět víc – převládají lysky (180 ex.), pro vlákna orobince si přilétá moudivláček, ozývá se další budníček větší, mezi roháči a chocholačkami je jedna potápka černokrká a nečekaně objevuji dvě siluety turpanů hnědých. Vítr zesílil a zebe. Nechápu jak to dělá, ale do kalhot se mi snad dostává spodky nohavic. V zápisníku mám už 71 druhů.
Poslední zastávkou je tentokrát Křenovský rybník. Stále je upuštěný a na vzdálenějším konci jsou vidět kulíci říční (7 ex.), vodouši rudonozí (3 ex.) a kropenatí (3 ex.) a 25 jespáků bojovných. Na další birdwatching už nemám morál. Fouká čerstvý severní vítr a dnes už té zimy mám opravdu tak akorát. Sedám do vyhřátého auta a těším se na dny s teplotami aspoň na úrovni 15°C.


Moudivláček lužní (Remiz pendulinus) u Annína při sběru materiálu na stavbu hnízda. Až doma jsem si všiml, že má kroužek.


4.4.2015: Krátce u Pohořelic
Začíná prodloužený velikonoční víkend. Kluci v týdnu na střídačku odpadávali tu s nachlazením, tu se střevní virózou. Dnešek jim necháváme coby klidový na to, abychom zjistili, jak to s nimi dál bude a jestli budeme moci na víkend do Pístovic. Po poledni se rozhodne. Využívám té doby a hned po ránu pěkně potichoučku opouštím ještě spící byt. Venku je po jasné noci jinovatka a teplota se stěží drží nuly. Počasí posledních asi čtyř dní připomíná aprílovou houpačku. Ochlazení přineslo sněhové přeháňky a vítr se silou vichřice. Už bych si konečně rád dopřál teplé jarní počasí. Dnes si chci dát jen kratší okruh v okolí Pohořelic.
Obloha je stále ještě čistá a fouká jen velice mírný J vítr. V úrovni Smolína sjíždím na okresku směr Žabčice. Za chvíli se mi po levé ruce objevuje skládka odpadu, nad kterou právě krouží stovky racků. Zdá se, že jsem přišel s křížkem po funuse. Racci se rozlétli všemi směry a na hromadách odpadků jich zůstalo jen několik desítek. Na plotech a akátech v okolí vlají plastové ozdoby, které sem rozházel silný vítr posledních dní. Připomíná mi to okolí marockých vesnic. Racci jsou naštěstí stále v pohybu. Opět se objevují, po vrcholech zapáchajících kopců a pak zase na jejich úbočí. Kromě racků chechtavých registruji několik racků žlutonohých, racky bělohlavé a pár racků bouřních. Potravu tu hledá i menší hejno kavek a čtveřice havranů. Odhaduji počty a skládku opouštím, abych po několik stovkách metrů zahlédl racky sedící z druhé, JZ strany skládky. Po polní cestě popojíždím okrajem porostu, až mám ptáky jako na dlani. Sice mám trochu ostřejší úhel proti slunci, ale racci jdou pěkně přečíst. Těch žlutonohých nacházím šest. Jeden z nich má trochu světlejší hřbet (ssp. graellsii ?). Chechťáků je asi 1100, bělohlavých 20 a bouřních 30. Kolem poletuje rehek domácí a honí se s bramborníčkem černohlavým. Uprostřed hejna, ale naštěstí na vyvýšeném místě, sedí také racek černohlavý a kousek od něj se ukazuje další. Tohle se mi líbí. Čistá obloha, na kterou šplhá slunce a přede mnou hned pět druhů racků.
Další cílenou zastávkou je SV cíp Starého rybníka u Pohořelic. Z asfaltky prohlížím nejbližší rybníčky a pak se snažím prohlédnout vegetací ostrůvku. Mrazivý ranní vzduch je plný zpěvu budníčků menších, pěnkav, červenek a koňader. Ve vyšších partiích ostrůvku sedí na hnízdech volavky popelavé, odhadem 8-10 párů. Daří se mi zahlédnout i dva kvakoše.
Posouvám se k severnímu břehu Novoveského rybníka. Je už na plné vodě. Nízko nad hladinou hledá hmyz 27 vlaštovek. Na protějším jižním břehu pokračují práce – veškeré stromové lemy rybníka mizí. Nechápu proč. I zde platí, že se naplnění rybníka na plný stav odrazí ve velice slabých počtech ptáků, kteří se tu pak zdržují. Je tu téměř prázdno.
Po mostku přejíždím hlavní tah na Mikulov a polní cestou se dostávám k jižnímu cípu Starého rybníka. Z této strany mě překvapuje pohled k ostrůvku. Hřejivým slunečním paprskům se vystavují nejen volavky popelavé, ale v nižších partiích vegetace také kvakoši. Kdepak dva, teď jich vidím 46!
Abych něco nevynechal, jedu ještě mrknout k Vrkoči a prohlížím přitom také hladinu Zarostlého a Nohavice. Nad starým dubem se s křikem prohánějí poštolky a rákosím se proplétají budníčci menší. Nad Vrkočem se pohybují také menší skupinky vlaštovek. Ještě, že dnes nefouká. Zubaté slunce ne a ne zahřát.
Cestou zpět jedu kolem statku u Mariánského Dvora. Na hnízdě si peří probírá čáp bílý. Zdravím kámo, tu cestu, kterou máš ve křídlech, si vůbec nedovedu představit.


Krásný pohled na odpočívající racky. Tmavé hřbety patří rackům žlutonohým (Larus fuscus), ale vidět jsou i racci bouřní, bělohlaví a vpravo od sloupků dva racci černohlaví (Larus melanocephalus) - kliknutím se obrázek podstatně zvětší.
PROJEKTY

HLEDÁNÍ
ROBERT DOLEŽAL

icq: 21 453 294
skype: robert.dolezal
e-mail: dodin @ post.cz
web: www.birdwatcher.cz

TOPlist Birding Top 500 Counter