> fotozápisník > archiv 2014/03
FOTOZÁPISNÍK - archiv (2014/03)



14.9.2014: Výlet za chaluhou
V sobotu odpoledne mi volá Áda Goebel, že byla u Novomlýnské zdrže VDNM pozorována chaluha příživná a že se jim ji také podařilo najít. Říkám si, že bych se tam mohl v neděli podívat a oslovuji svého pístovického skorosouseda Vlastíka Dobeše, jestli se nechce přidat. Domluveni jsme během několika minut.
Ráno vstávám pod jasnou oblohu s křišťálově se třpytícími hvězdami. Zdá se, že nás čeká krásný den. V šest beru Vlastíka. Už brzy vjíždíme do mlhy. Ta se chvílemi úplně ztrácí, aby se za pár okamžiků zahustila v neproniknutelnou mléčnou clonu. V sedm vylézáme na zvýšený břeh Novomlýnské nádrže pod Šakvicemi. Na východě právě mlhu zlatí vycházející slunce. Vidět je bohužel jen na pár metrů. Hm, snadné to nebude. Hráz je plná rybářů. Ten, který právě přichází směrem od Strachotína, hledá zloděje svých prutů v hodnotě 35 tisíc. Pro něj tento den nezachrání ani dokonalé babí léto. Zkoušíme se podívat do míst bývalého Šakvického rybníka, který už neexistuje. I tady je vidět sotva na několik desítek metrů. Ve strouze pod hrází se prohání dvojice ledňáčků. Chvíli pak postáváme u asfaltky jdoucí k Zaječí. Na drátech sedí ťuhýk šedý, ozývají se skřivani a brávníci. Opět se vracíme ke břehu nádrže. Mlha se částečně rozptýlila. Pozorujeme velké racky, nějaké kachny, roháče. Říkám si, že by to chtělo Honzu Bínu, který tudy pravidelně projíždí a určitě by měl spoustu informací o tom, kde je co zajímavého. Třeba by věděl i to, kde hledat chaluhu. Mlha opět houstne a proti nám z ní vyjíždí cyklista. Je to Honza Bína. Musíme se tomu smát. Říká, že toho kvůli mlze zatím moc neviděl. Když mu prozrazujeme, že jsme tu tak trochu kvůli chaluze, posteskne si, že by ji také rád viděl. Cestou bohužel potkal jen v poli několik velkých racků, ke kterým se snášela káně.
„Bylo to zvláštní, ale ti racci se jí vůbec nebáli, když k nim sedla,“ dodává. „A byla taková menší.“
„Tak tos tu chaluhu už dneska viděl“, říkáme mu.
„No když nad tím tak přemýšlím, tak to asi musela být ona,“ připouští. „No tak to se tam jedu podívat ještě jednou.“
Sedáme do auta a s Honzou se potkáváme asi kilometrů před nejsevernějším cípem nádrže. Z husté mlhy se vyloupne u břehu potápka černokrká a pak jeden jespák obecný. Honza nám ukazuje místo, kde v poli seděli racci. Teď je tam jen bílé nic. Desítky minut se nic neděje, ale pak se mlha mírně rozestupuje a skutečně z ní vystupují bílé skvrny racků.
„Mám ji,“ říká po chvíli Vlastík. Splývá se podkladem, ale minutu po minutě jsou její obrysy patrnější. Občas natáhne křídlo a pak už není pochyb, že před sebou máme skutečně chaluhu. Mlha řídne, ale stále toho z chaluhy moc nevidíme. Najednou se společně s racky zvedá a odlétá. Cvakáme několik zamlžených dokumentačních fotek a chaluha je pryč. Ani si nejsme jisti určením do druhu. Sledujeme okolí. Mlha teď v našem okolí mizí docela. Je nádherný den. Stačilo, aby se mlha rozpustila o půl hodiny dříve a my si mohli chaluhu prohlédnout lépe. Stačilo ale i to, abychom přišli o málo později a neviděli bychom ji vůbec.
Asi o deset minut později chaluhu opět nacházíme daleko od nás na vodní hladině. Má dost výrazně pruhované podocasní krovky a když mávne křídlem, tak i jeho spodek. Hlava se ale zdá být dost malá, stejně jako zobák a za letu to vypadá, že má ostřejší špičku vyčnívající na konci ocasu. Kloním se spíše k chaluze příživné, ale je to spíš proto, že jsem ji u nás ještě neviděl a potěšila by mě více. Chaluha brzy zase mizí a ukazuje se nečekaně a velice krátce asi o půlhodiny později. Moc jsme z ní zatím neviděli. Snad nám pomohou fotky. Z křovin pískají moudivláčci, dvakrát se ozývá zakvičení chřástala vodního a ráno jsme viděli ještě asi 70 vlaštovek.
Pomalu se vracíme po břehu zpět k autu. Honza už odjel, aby si dal tu svoji stovku kilometrů. Vzduchem poletují vlákna babího léta a Pálava se konečně zbavuje mlžného hávu. Dokonalý den. Na oběd už jsme zpět v Pístovicích.
Definitivní určení přichází až díky fotkám a komentářům kolegů. Nakonec se jednalo o mladou chaluhu pomořanskou. Nový druh z toho sice není, ale i tak to bylo nevšední dobrodružství plné náhod a řádného kusu štěstí.


Dokumentační snímky chaluhy pomořanské (Stercorarius pomarinus) od Strachotína.


27.9.2014: Evropský festival ptactva
V Rousínově se dnes koná jedna z akcí Evropského festivalu ptactva. Přivstáváme si a s celou rodinkou vyjíždíme do zamračeného rána hrozícího dešťovými přeháňkami. Teploty jsou ale příjemné. Těsně před osmou jsme v Kolečku u Rousínova, odkud účastníci exkurze vyráží na blízký kopeček s loveckou chatkou, chocholem stromů a výhledem do širé vlnící se krajiny.
Probíhá tu ukázka kroužkování ptáků a omladina si může zasoutěžit v jejich poznávání. Později, kdy se oblačnost protrhává a nad mezemi začínají v termice kroužit káně, se opékají špekáčky. Na strništích přeletují skřivani, protahují koňadry a skupinky modřinek. Občas se ozvou lindušky luční nebo se z pole zvedne pochop.
Před polednem se loučíme a přesouváme se do Pístovic. Následuje oběd. Svítí slunce. Kluci se jdou dívat na pohádku a já se vytrácím na chvíli do polí pod Vyškovem. Po obloze se honí mraky. V termice opět stoupají k nebi káně. V jednom stoupáku počítám 18 kání lesních, poštolku a pochopa. Na strništi mezi Zouvalkou a Manerovem opečovává své opeření mladý sokol. V louži na polní cestě se postupně koupe téměř dvacítka konipasů bílých. Je tu příjemně. Po třetí odpoledne jsem zase doma, čeká nás pravidelný výšlap kolem rybníka, nějaké to pivko na Riviéře a večer buřty na ohni a červené. Stále je na co se těšit. :)


V louži přede mnou se během půlhodinky vystřídalo asi dvacet konipasů bílých (Motacilla alba).


20.9.2014: Hanácké roviny
Předpověď počasí je dobrá a navíc mám dostatek času. Dokonalá kostelace, kdy můžu beze spěchu projíždět plochou Hanou a koukat se do polí. Je zbytečné se nutit brzy ráno z postele, když se stejně krajina rozpouští v mlze. Před osmou už je ale viditelnost dobrá. Kousek za Vyškovem potkávám u dálnice dvojici zapomenutých čápů černých. Pak už mířím k Vrbátkám, kde byli v posledních dnech pozorováni lyskonozi úzkozobí.
Koukám po drátech, kroutím hlavou po okolí. Poštolky rudonohé mohou být vzhledem k četnosti jejich pozorování teď už kdekoli. První nacházím před Vrbátkami na drátech – sedí tu dospělý samec a čtyři mladí ptáci. Kolem přeletuje asi 300 čejek a v poli jsou vidět pochopi, káně, volavky popelavé
Ve Vrbátkách zastavuji na konci dědiny u potoka. Podlezu trať a podél potoka to mák k odkalovačce místního cukrovaru pár desítek metrů. Hladina je bílá pěnou. Místy z ní kouká nějaká nízká vegetace, ve které se skrývají čírky obecné a kachny. Ve výšce letí několik bekasin otavních a na břehu se ozývá pisík. Lyskonohy nacházím až u severního okraje nádrže. Jeden je ještě v juvenilním šatu a druhý přepeřuje do zimního a na zádech už má proužky šedých pírek. Když si dřepnu na břeh, připlouvají do vzdálenosti tří nebo čtyř metrů. Jsou to nádherní malí bahňáci krmící se nervózními pohyby z vodní hladiny. Jsem tu přes hodinu a objevují se další ptáčkaři. Kolem cukrovaru letí k východu koliha, když se vracím k autu.
V poli u Hrdibořic loví volavky bílé a popelavé. Spolu s šedivkami se ládují hraboši. Ochutnávám plody rakytníku rostoucího u silnice. Mají chuť kyselých mandarinek.
Ještě před Dubem nad Moravou odbočuji vlevo do polí. Pozorováním z polních cest trávím další třičtvrtěhodinku. V termice se objevují káně, na oraništi sedí racci bělohlaví a šedivky. Co chvíli jsou vidět pochopi a poštolky obecné.
K Dubu nad Moravou se dostávám od severu a nedá mi to, abych hned za křižovatkou nezastavil znovu u krajnice. Na strništi počítám 78 šedivek, na drátech jsou vidět dvě mladé poštolky rudonohé a na keři černého bezu sedí straky a poštolky obecné. V úrovni Věrovan se právě oře pole, které je bíle tečkované racky. Racků chechtavých je odhadem 1200 a velkých racků 280. V oranici přeletují konipasi bílí a vzadu na strništi se v horkém vzduchu tetelí siluety dvou kolih velkých. Nacházím racka bouřního a tři žlutooké racky středomořské. Několik velkých racků se snaží pozřít čerstvě vyorané hraboše. Všude jsou vidět pochopi, káně, poštolky a špačci. Nad hlavou mi přeletuje linduška rudokrká.
Teď mě čekají pole u Ivaně. Vylézám z auta, v polích je vidět to stejné osazenstvo co všude. Po pěti minutách se najednou s křikem objevuje několik poštolek rudonohých. Krouží nade mnou a jejich počty rostou. V jednu chvíli se mi daří spočítat 21 ptáků. Ještě chvíli se točí na obloze a pak stejně náhle jako se objevily zase mizí. Bylo to jako přelud. Být tu v jinou chvíli, tak jsem to divadlo minul. V polích kolem teď sedí už jen poštolky obecné.
Proplétám se dál krajinou směrem k jihu. Z kraje silnice prohlížím dalekohledem pole. Mezi Hruškou a Němčicemi nad Hanou si všímám v terénní depresi louže. Kousek dál odbočuje ze silnice polňačka. Chystám stativek a zběžně to místo prohlížím. Vzduch se pěkně tetelí, ale rozeznávám jespáky bojovné, vodouše šedého, jespáky obecné a malé. Krom sto padesáti čejek je tu i mladá husice liščí. Tohle mi nedá. Mezi řádky kukuřice se blížím pro lepší výhled. Louže je to nevelká, ale počty bahňáků mě překvapují – bojovníků je 55, jespáků obecných 13 a jespáků malých 14. Těchto drobných bahňáků jsem pohromadě tolik snad ještě neviděl. Pak je tu onen vodouš šedý, vodouš tmavý, tři vodouši kropenatí a dva kulíci píseční. Slunce se do mě opírá, ale znovu se kochám tím nenápadným kouskem pole přeplněným životem.
Když se odpoledne jdeme v Pístovicích projít kolem rybníka, objevuje se na obloze hejno vlaštovek. Přilétly od severu přes lesem zarostlé kopce. Jsou jich asi dvě stovky. Snášejí se k hladině rybníka a jako kroupy bubnují do jeho hladiny, kde se jedna přes druhou snaží napojit. Je to nezvyklá podívaná na hustě nahloučené hejno. Vše trvá tak deset minut, pak jsou ještě vlaštovky vidět vytáček výšku vysoko pod mraky. Mizí náhle směrem k jihu. Místní ptáci to nebyli, ti už zmizeli. Kdoví, kolik toho tihle už ulétli. V duchu jim musím popřát šťastnou cestu.


Mladý lyskonoh úzkozobý (Phalaropus lobatus) v juvenilním šatě.


Tento lyskonoh úzkozobý již přepeřuje do šatu zimního.


14.9.2014: Když zrovna neprší
Předpověď počasí na víkend slibovala zataženou oblohu a déšť. Včera po ránu pršelo a tak jsem se do terénu nehrnul. Až odpoledne jsme s rodinkou zajeli na Brněnskou přehradu, kde jsme na nudapláži za Osadou našli 17 kachniček mandarínských (8M+9F). Vše bylo nacucané vodou, ale už nepršelo. Spíš jsme si připadali jako v prádelně. Mezitím se sjížděla celá řada pozorovatelů k Břestu (KM, ZL), kde byli na poli nalezeni 4 kulíci hnědí a u Ivaně (PR, OL) poletovaly desítky poštolek rudonohých.
Stejné počasí mělo být i dnes, ale po ránu pršelo jen drobně a tak jsem kolem šesté vyjel s tím, že se krátce podívám do polí kolem Pohořelic a na břeh dolní nádrže VDNM u Strachotína.
Ještě za šera zastavuji u skládky odpadu u Žabčic. Překvapivě tu není ani jeden racek, jen z jezírka na dně skládky zaznívá hlas vodouše kropenatého. Co chvíli nade mnou přelétá konipas bílý.
Pokračuji přes Přibice a Vranovice. V polích kolem Pouzdřan jsou rozlité kaluže. Někdy i dost rozsáhlé. Na té největší u železniční dráhy loví 11 volavek bílých. Muselo tu pěkně pršet. Přes silnici leží splachy půdy a ve Strachotíně mě vítá uprostřed dědiny jezero obklopené hasiči.
Hladina Novomlýnských nádrží je klidná, ale zahrady v jejím sousedství jsou částečně zaplavené. Ve vzduchu loví stovky vlaštovek, několik břehulí a výjimečně je vidět jiřička. Vlaštovek může být odhadem půl druhého tisíce. Na betonových schodech břehu je kromě rybářů docela mrtvo. Jen několik konipasů bílých a čtyři pisíci. Je teplo a mlhavo. Už několik dní panuje atmosféra připomínající začínající jaro – zase zpívají rehci domácí, kosi a budníčci menší. Teď se ukazuje několik racků bělohlavých a ostříž. Vůbec se mu nedivím vzhledem k možnosti zalovit si mezi vlaštovkovitými. Při zpáteční cestě podél břehu potkávám jespáka obecného a Honzu Bínu.
Vracím se stejnou cestou, ale před Pouzdřany zastavuji v polích. Volavek bílých je tu už 25 a popelavých 44. Ve značných počtech protahují konipasi bílí. Jsou všude. U menší louže vidím 6 jespáků bojovných. Také šedivek kolem poletují téměř tři desítky a s nimi i jedna vrána černá. Ozývá se hlas kolihy, nad údolím kormidluje ocasem ze strany na stranu luňák červený a do pole usedají dva pochopi. Čas od času se ozývají skřivani. Zdá se, že výskyt bahňáků teď nebude vázán jen na břehy rybníků a nádrží, ale přesunou se i do polí. Možností je tu dost.
Za Přilbicemi před Velkým Dvorem sedí na drátech elektrického vedení 110 hrdliček zahradních. Vracím se k Brnu. Zhruba v úrovni Smolína zastavuji ještě jednou v polích.
I tady poskakují v oranici konipasi bílí. Dvakrát slyším hlas lindušky rudokrké. Dvě stovky metrů ode mě sedí 27 racků bělohlavých. Když si je prohlížím, nacházím kousek od nich tři kolihy velké. Prolétající jestřáb zvedá z kopečků deponované odkrývky blízké pískovny asi 80 čejek. Je neuvěřitelné, kolik se toho dá vidět ve zdánlivě prázdné ploché krajině. Stačí jen chvíli postávat a s dalekohledem u očí a poslouchat. Začíná pršet, to mi už ale nevadí, vracím se domů.

Poznámka: Důkazem toho, že se bahňáci přesunuli do polí, je i pozorování Honzy Bíny, které mi v pondělí ráno přišlo mailem. Díky tomu, že na kole projel celý severní břeh Novomlýnské zdrže VDNM, zaregistroval mimo jiné i břehouše rudého a volavku stříbřitou.


Část zdárně se rozrůstající populace kachniček mandarinských (Aix galericulata) v Brně.


6.9.2014: V polích střední Moravy
Je tu Světový den bahňáků, ale míst, kde je pozorovat, teď není na Moravě mnoho. Namísto toho vyjíždím do polí. Jsem zvědavý, co mě tam čeká.
Po ránu je mlha. Místy docela hustá, zvláště za Kroměříží. V Břestu jsou u benzínové pumpy dráty obsypané jiřičkami. Poletuje s nimi i zelená andulka. Mlha je naštěstí stále lehčí a průzračnější, když pak prohlížím blízká pole. Je tu klid, nikde nikdo, jen dravci, občasný hlas skřivana, protahující lindušky lesní a hejno špačků předvádějících svoji složitou akrobacii.
Pole východně od Němčic je už zase pod mlhou. Dohlédnu jen na nějakou tu káni, pochopa a dvojici bramborníčků hnědých.
Pak přejíždím ke dvěma smrkům nedaleko Pravčic. Tady už je zase docela dobře vidět. Nad korunou blízkého stromu poletují poštolky. Mířím na ně stativákem a nestačím se divit. Jsou to rudonožky. Čtyři, pět, dokonce šest mladých a kousek pod vrcholem sedí i dospělá samice. Prohlížím si je sotva pět minut, když pod nimi projíždí cyklista. Poštolky se zvedají a sedají do pole. Když tak šmejdím dalekohledem od jedné k druhé, nacházím ještě dospělého samce. Mám teď asi 50 metrů před sebou na poli 8 poštolek rudonohých. Jestli jsem se dnes chtěl nechat něčím překvapit, tak je to právě tohle. Ve společnosti poštolek zůstávám téměř hodinu. Na samce stále útočí poštolka obecná, ale on ji ignoruje. V dálce letí raroh, ukazuje se několik krkavců, čejek, ozývají se skřivani a mlha se definitivně vytrácí. Člověk si mezi rovnými nekonečnými lány připadá jako v jiném světě. Je nucen cvičit určování dravců na velkou vzdálenost a sluchem chytat přeletující pěvce. Je to fajn.
Pomalu se přesunuji směrem na Tovačov, kde mám sraz s Tómou Grimem. Zastavuji u pískovny u Troubek, ale kromě racků chechtavých, několika kachen a kormoránů je tu pusto. Nějakou dobu postávám také na polní cestě východně od Tovačova a severně od štěrkoven. Poštolka obecná tu laškuje ve vzduchu s krahujcem, mezi rybníky přeletují kormoráni a na poli postávají volavky popelavé.
V Tovačově beru Tómu a když vidíme, jak je hráz Hradeckého rybníka plná rybářských prutů, tak pokračujeme zase do polí. Teplota stoupá a vzduch se začíná tetelit. Stále se opakují víceméně ty stejné druhy – poštolky obecné, káně lesní a pochopi. U Věrovan z jednoho místa pozorujeme snad 25 poštolek obecných, nad námi letí čáp černý a do dáli svítí volavky bílé.
Co chvíli pak někde stojíme a dalekohledy pročesáváme další a další pole. Vzduch se už velice vlní a nic nového nenacházíme. Je čas na oběd. To už jsme v Kojetíně u rybníka Pod Hrází.
Tóma mě přemlouvá, abychom ještě jednou zajeli k Pravčicím. Poštolky rudonohé u nás ještě neviděl. No proč ne? Zase tak daleko to není. Mračí se, je horko a pole je prázdné. Po rudonožkách ani památky. Na sloupu vysokého napětí sedí dva krkavci velcí a na jeho druhém konci 40 doupňáků. Přidává se k nám Radek Holiš, který si nás našel z dálky dalekohledem. Stojíme u pruhu stromů a keřů lemujících silnici mezi Němčicemi a Břestem a jen kousek od dvou smrků. Pruhem vyšší vegetace protahují další a další koňadry. Často je slyšet linduška lesní. Snad po hodině postávání se skutečně objevuje mladá poštolka rudonohá sedající na nedaleké pole. Následuje ji další, ale ta pokračuje v letu dál. Tak se podařilo. Objevuje se hejno čejek. Alespoň tímto pozorováním vzdáváme holt dnešnímu Světovému dni bahňáků. Nakonec se nad námi ozývá dlouhé psííí lindušky rudokrké. No nic, pro dnešek by to mohlo stačit. V Pístovicích nás čekají kamarádi a dobré vínko.


Poštolek rudonohých (Falco vespertinus) přede mnou v poli sedělo osm - dospělý pár a 6 mladých.


31.8.2014: Jedeme na kulíky hnědé
Včera po návratu z Rozkoše jsem se nestačil divit, když jsem na avifu našel další pozorování kulíků hnědých. Ve stejné oblasti jako Honza Studecký pozoroval tentokrát u Vrbčan (okr. Kolín) Gedeon Kašpar 3 ex. Zajímavější pro mě ovšem bylo v podstatě jen několik hodin staré pozorování od Vítonic (okr. Znojmo), kde Miroslav Stehlík a Dalibor Dvořák viděli ráno 30.8. osm ptáků. Hned jsem doma oznámil, že následující ráno pojedeme na kulíky.
Po ránu je mlha a sychravo jako uprostřed října. Moc dnešní plánované akci nedávám, ale počasí se postupně lepší a tak někdy po deváté v plné síle vyrážíme k jihu. Nejprve se chci podívat na svá oblíbená pole pod Pohořelicemi a pak pokračovat k místu včerejšího pozorování.
Nad poli jsou vidět dravci, ale hlavně obrovské hejno špačků, které když se zvedá, tak se táhne v pruhu dlouhém snad dva kilometry. Odhaduji, že jich může být dobře 50000. Stojím na vysoké hromadě štěpky a stativákem prohlížím okolí. Občas se ozve skřivan, přelétne konipas bílý, nějaká ta vlaštovka nebo i konipas luční. Po půlhodině pozorování, zatímco kluci pobíhají kolem a hrají si, se mi hlasem skřivana lesního ozývá telefon. Volá David Lučan, že je v místech včerejšího pozorování kulíků hnědých a právě jich vidí jednadvacet. Zmocňuje se mě vzrušení. Neváháme, všichni skáčou do auta a jízdou, která se zdaleka nepodobá mému obvyklému úspornému stylu, vyrážíme k západu.
Odbočka na Miroslav, další na Hostěradice a pak po dlouhé rovince na Vítonice. Silnici lemují většinou kukuřičná pole, ale pak přichází podmítnuté pole řepkové. Po obou stranách. Tady by to mělo být. Hned nato registrujeme vpravo na poli postavu u stativáku. To musí být David. Stavíme na polňačce odbočující z asfaltky, vytahuji stativák a prohlížím pole před Davidem. Po chvilce je vidím. Dočkal jsem se. Adrenalin se uvolňuje. Pak si je prohlíží Pepe. Ptáků je šest a kdyby se v poli nepohybovali, tak nejsou ani vidět. Po těch letech jsem v něco podobného ani nedoufal. Ptáci jsou bohužel dost daleko na dokumentaci. David se přidává k nám a ukazuje kousek videa, na kterém kulíky pěkně zachytil. Říká, že velice citlivě reagují na projíždějící cyklisty, přeletují a na dlouhé chvíle mizí. Jak je mám stále ve stativáku a přejíždím na obě strany od krajních ptáků, nalézám najednou další. Napřed je jich 19, pak 23, 25… Jsou roztaženi v linii dlouhé přes 100 m a objevují se na hřebínku před nevýraznou terénní vlnou, která je kryla. Převažují dospělí ptáci. Stále jezdím z jedné strany na druhou a snažím se najít všechny. Při posledním sčítání jich mám 28. Adultních ptáků je 17, ale spíše o dva tři více. Koukáme na ně šikmo přes pole. Abych byl blíž pro případnou dokumentační fotku, vydávám se kousek dál po okraji silnice. Po dvou stech metrech se je snažím znovu nalézt. Nic. Jako by se propadli do země. Přichází David a společně šněrujeme stativáky pole ze strany na stranu, ale marně. Žádný z nás si nevšiml, že by odlétli a přesto jsou pryč. Nedaří se nám je najít ani dalších 20 minut. Určitě tu někde ještě budou. Asi přeletěli nízkým letem na jinou část pole. Na dokumentační fotky si musím nechat zajít chuť. Kdesi vzadu nad polem zarostlým nízkou žlutou travou loví dravci – pochopi, káně, ostříž, luňák hnědý, poštolky. Kulíci se ale už neukazují. Nevadí. Prohlédli jsme si je krásně. Doma bude oslavička, už jsem to slíbil klukům. Jsem zvědavý, jestli se mi podobné pozorování ještě někdy poštěstí. Chce to teď pravidelně ve stejnou roční dobu zkoušet lokality, na kterých byli kulíci zastiženi. Uvidíme.

Zde je ještě video, které pořídil David Lučan: http://youtu.be/7H4JwzrBxNU


Dokumentační fotka kulíků hnědých (Charadrius morinellus), která se podařila Davidu Lučanovi.


29.- 30.8.2014: Setkání na Rozkoši
Pátek 29. srpna: Už delší dobu jsem domluvený s kamarády na setkání u vodní nádrže Rozkoš u České Skalice. Doma jsem dostal na celý víkend opušťák, počasí je fajn a tak to v práci balím hned jak můžu, sedám do auta a frčím. Svitavy, Ústí nad Orlicí, Rychnov nad Kněžnou. Slunce svítí a provoz je výjimečně plynulý. Během cesty prohlížím pole. Honzovi Studeckému se totiž včera povedl husarský kousek a nedaleko Chrášťan v okrese Kolín našel v poli 11 kulíků hnědých. To už je nějaká výzva! Pěkných pár let už si na tento druh myslím a pořád si jen říkám, jak velká to musí být náhoda najít je na konci léta na nedozírných lánech a strništích. V Německu a Polsku jsou teď zastiženi dost často. Honzovo pozorování potvrzuje, že je to možné i u nás.
Za Novým Městem nad Metují odbočuji na Šonov a po nějakých 160 km parkuji v Šerči. Máme se sejít v rodinném kempu Pohoda, ale jsem tu dost brzo a tak se rychlým krokem vydávám k děličce. Hned na jejím začátku stojí u stativáku Zdeněk Souček a vedle něj je Honza Studecký. Kousek od prutu jednoho rybáře na břehu obrací kameny kamenáček, kterému dělá společnost jespák bojovný. Na druhé straně se proti slunci pohybuje jespák rezavý. Paráda! Sedáme na zem a necháme jespáka přijít blíže pro několik dokumentačních fotek. Přilétá další dvojice kamenáčků, kteří se k jespákovi připojují. Opět vzniká několik fotek. Všichni ptáci se přibližují k Honzovi, který uléhá do zákrytu dvou kamenů na pláži. Nerušeně hledají potravu snad metr od něj.
Začíná se mračit. Slunce mizí nízko nad obzorem v oblačnosti a světla ubývá. Loučím se s kluky i s Láďou Teplým, který se tu také objevuje a spěchám k autu, kde na mě už čeká Franta Kopecký. Spolu se pak přesunujeme do kempu. Svoje stany tu má postaveny Honza Haber a Láďa Jasso. Právě si ještě s Jardou Vaňkem připíjejí na dosažení Láďový třístovky. Po přivítání a postavení našich stanů může začít „seznamovací večírek“. Zatahuje se a za chvíli se spouští liják. Honzův stan má naštěstí prostornou předsíň, kam se všichni vlezeme, a to včetně Zdeňka a Honzy, kteří se přišli před odjezdem z Rozkoše ještě rozloučit. Je fajn takhle posedět a popovídat si. Spát se jde kolem jedenácté.


Jeden z kamenáčků pestrých (Arenaria interpres) u děličky vodní nádrže Rozkoš.
Sobota 30. srpna: V noci pršelo a nad ránem mi do spánku houkal puštík obecný. Když vylézám ze stanu, je stále ještě zataženo, tráva je mokrá a stan taky. Snídáme a jdeme se projít k blízké zátoce s pěknou plochou bahen.
Na mělčinách nacházíme nádhernou přehlídku bahňáků. Vodouši šedí, bahenní a tmaví, jespáci malí, bojovní, křivozobí, obecní, dokonce i ten jespák rezavý sem přelétl. Ozývají se pisíci a ukazuje se chřástal vodní. Ze stromů a keřů stékají kapky nočního deště, obloha je zamračená, ale bahňáci jsou na nevelkou vzdálenost krásně čitelní. Kousek dál k jihu vybíhá do nádrže písčitá kosa, na které na nás čeká kamenáček, vodouš rudonohý a mezi několika racky i jeden stříbřitý. Celkem máme v zápisnících 15 druhů bahňáků, útočícího ostříže, přeletujícího orlovce... Nádherná hodinka a půl v terénu.
Cestou zpět do kempu se věnujeme pěvcům. Dost často se ozývají lindušky lesní, vzduchem se honí hejna břehulí, na keřích se objevují ťuhýci obecní, pěnice černohlavé a na trávníku kempu loví rehci domácí a zahradní. V zahradě za budovou majitelů kempu loví i lejsek šedý a černohlavý, kterého jsem letos u nás na jihu vůbec neviděl.
Obloha se projasňuje, teplota narůstá a protože je téměř bezvětří, je venku jako v prádelně. Jdeme se ještě projít na děličku, ale moc toho tu není. Nad rybníkem loví orlovec a nad vodou se ve vzduchu houpá několik rybáků černých. Před námi vzlétají z hráze desítky konipasů bílých, v těsné blízkostí nás míjejí břehule a tu a tam se objeví rorýs.
Pro tentokrát to na Rozkoši balíme a jedeme na oběd do Šonova. Teď už je obloha čistě modrá. Nad námi co chvíli přelétá nějaký dravec. Zahrádka u hospody - tohle by byl ideální pozorovací bod tahu dravců. Z vedlejšího stromu se ozývá sýkora lužní a nad námi postupně v termice cestuje několik kání lesních, pochop, krahujec a orlovec.
Domlouváme se na přejezd k Bohdanečskému rybníku, který je upuštěný a plný ptáků. Buď tam přespíme nebo se pak už rozjedeme k domovům. Na bahnech jsou skutečně stovky kachena a desítky bahňáků. Jen ta pozorovatelna není tak úplně přizpůsobena čtyřem lidem se stativáky. Různě se krčíme a snažíme se v tetelícím se vzduchu určitě všechny vzdálené bahňáky. Škoda, že tu nestojí něco rozměry a mohutností konstrukce podobné novým pozorovatelnám na Nesytu. Od jihozápadu se blíží těžké mraky. Počty ani výčet druhů si nakonec nepoznamenáváme. Po hodině se vracíme k autu s prvními kapkami deště. Naše setkání končí.
Cestou zpět jižně od Údav pozoruji na poli u silnice 112 hřivnáčů. To se už proplétám vesnicemi k domovu. Střídá se déšť a modrá obloha. Počasí připomíná spíše pokročilý podzim než konec léta.


Společnost dělal kamenáčkům jespák rezavý (Calidris canutus).


27.8.2014: Ranní chvilka s bahňáky
Prázdninové a víkendové akce se skládaly jedna za druhou a já začínám pociťovat abstinenční příznaky po takovém tom klasickém birdingu se stativákem na rameni a foťákem v ruce. Obloha je tmavá, nacucaná vodou a její hráze přetékají. Nedá se ale nic dělat, ven musím. Těsně před rozedněním jsem u Strachotína, abych byl co nejdříve zase zpět. Nastal čas tahu bahňáků, ale zdá se, že je jich letos jen poskrovnu - spíše jednotlivci a menší skupinky ptáků. Zdejší hráz Novomlýnské zdrže bývá touto dobou velice vhodná k jejich pozorování. Ptáci se tu cítí jako na mořském pobřeží, pobíhají po betonových schodcích, sbírají potravu a mnohdy se doslova proplétají pod nohama rybářů. V minulých letech tu nebylo výjimkou zastihnout kamenáčky pestré nebo několik druhů jespáků - písečné, obecné, malé, šedé i rezavé.
Co chvíli prší a panuje příšeří. Na prvních stovkách metrů hráze potkávám jespáka šedého, dva jespáky obecné (jednoho ve svatebním) a pět nebo šest pisíků. Nad vodou loví desítky vlaštovek, jiřiček a břehulí. Pisíci jsou vždy plaší. Tentokrát je velice opatrný i jespák šedý. Sedám si kousek před jespáky obecné a čekám. Tahají z mělčiny cosi podobného žížalám. Jeden z nich se blíží. Dělám pár fotek. Jespák prochází ve vzdálenosti dvou metrů ode mě. K takovému pozorování není nutný ani ten dalekohled. Moje přítomnost ho vůbec neruší. Nad vodou se ukazuje nedospělý racek malý. Právě neprší, ale obloha je pořád tmavá. V blízkosti bahňáků trávím necelou hodinku. Přesně tohle jsem potřeboval. Začátek pracovní doby stíhám s přehledem.


Jeden z jespáků obecných (Calidris alpina) mě obchází ve vzdálenosti asi dvou metrů.


Jeden z ptáků byl ještě ve svatebním šatě.


8.- 16.8.2014: Chorvatské nicnedělání
Obdivuji všechny, kteří se dokáží v průběhu rodinné dovolené u moře ještě cíleně věnovat pozorování ptáků. Já k tomu letos energii nenašel. Lenošivé zahálení na mořském břehu se u mě projevilo malátností a chronickou leností. Jediné, k čemu jsem kromě občasné koupele našel sílu, byla beletrie. Elektronická čtečka je zkrátka báječný vynález.
Tentokrát jsme zamířili pár kilometrů jižně pod Šibenik. Jeli jsme přes noc a ráno již byli na mořském pobřeží. Nedlouhé chvíle před tím, než vyjde slunce, vzduch je chladný a moře tiché, mám nejraději. Zastavujeme před Karlobagem. Nad vodou přeletuje kormorán chocholatý, ze svahu nad námi se ozývá brhlík skalní a zpěv žluvy. Pak nás přeletuje dvojice rorýsů velkých.
Pokračujeme dál. Před Zadarem pozorujeme orlíka krátkoprstého a v Pakoštane sjíždíme na chvilku k Vranskému jezeru. V poli sedí racci středomořští a nad námi poletují vlhy. Ubytování máme v městečku Žaborič. Z časně ranních výletu po okolí, které jsem si sliboval, jsem uskutečnil pouze jeden, a to hned následujícího rána po našem příjezdu.
Hned za dědinou je kamenitý polostepní svah s keři a suchou vyšší travou. Hned po prvních krocích zvedám ze země lelka. O chvíli později koukám na rodinku ťuhýka obecného a na pěnici dlouhozobou. Když nepočítám ranní rorýsy obecné, pár vlaštovek a stehlíka, tak je to téměř úplný výčet zdejších druhů. Jedna specialitka na mě přece jen čeká. Jde o hlas orebice horské, který se ze svahů několikrát ozval. Zkouším nahrávku na mobilu. Sedí to a dokonce mi jednou orebice odpovídá. Tento druh by se měl zdržovat ve větších nadmořských výškách, ale zřejmě slétá i níže, protože na xeno-canto je několik nahrávek právě z Chorvatska, které pocházejí i z výšek 0-100 m n. m. S východem slunce přichází okamžitě vedro. Upocený jsem zpět ještě před snídaní.
V dalších dnech se moje pozorování omezilo jen na ranní a večerní vyčkávání na přílet rorýsů, kteří se proháněli mezi domy a pokřikovali na sebe. No a dvě dopoledne jsme trávili také u Skradinu koupáním v řece Vraně. Díky blízkým skalám bylo pravidelně vidět orlíka krátkoprstého a rorýsy velké a díky vodě pak kormorány malé.
Nevěřil jsem, že se to stane, ale na pozorování ptáků v Chorvatsku jsem tak trochu rezignoval. Byl to jen přechodný stav. Už teď se těším na birding u nás. Přece jen se tu z keřů a stromů ozývá mnohem více hlasů, než tam.


Kamenité svahy nad Žaboričem, odkud se ozývala orebice horská (Alectoris graeca).


2.- 3.8.2014: Pokus o bahňáky
Sobota 2. srpna: Na víkend jsem s rodinkou v Pístovicích, ale protože mám dnes sraz s Honzou Haberem u Nesytu, mířím ještě za tmy k jihu. Máme se sejít v šest na hrázi. Miluju ranní víkendový provoz, ale dnes je přece jen o málo hustší než obvykle. Je doba prázdnin a dovolených a k jihu teď míří mnohem více lidí. Něco po půl šesté zastavuji na hrázi mezi Hlohoveckým a Prostředním rybníkem. Je mlhavo, ale poměrně dostatečný výhled. Panuje tu ranní klid, vodní hladina je jako zrcadlo, stoupá z ní pára a plují po ní labutě, roháči a kachny. V Hlohovci předjíždím auto s plzeňskou espézetkou, které se mě drží až na hráz. Vystupuje z něj Honza s kamarádkou. Vítáme se.
Nesyt je bohužel z valné části skryt v mlze. Nevadí, počkáme si. Přesunujeme se na pozorovatelnu u Výtopy. Zprvu je vidět do vzdálenosti několika desítek metrů, ale to se rychle mění. Mlha nás odděluje od okolního světa. Ještě před tím hledíme na podivného břehouše na pravém konci ostrůvku před námi. Má zvláštní postoj se strnule zvednutým zobákem. Vidět nic není, ale zvuky mlhou prostupují. Jsou slyšet husy postupně odlétající na pastvu, křik kulíků říčních, vodoušů bahenních a občasné vábení rákosníka obecného nebo cvrčilky slavíkové. Postupně se nám za zády vysoko nad zemí začíná v mlze zhmotňovat slunce. Rákosí zlátne a mezi jeho stébly vystupují šňůrky perel navlečených na pavoučích sítích. Je to krása. Po půldruhé hodině se mlha postupně zvedá i před námi. Husy už odletěly, ale na bahnech jsou desítky vodoušů bahenních a kulíků říčních. Vidíme několik bekasin a z břehouše na ostrůvku se stává zřetelný balabán zapíchnutý v blátě. Musíme se tomu smát. Mezi bahňáky postupně nacházíme čtyři jespáky šedé, vodouše rudonohého, nějaké ty pisíky a občas kolem nás proletí letošní pochop nebo na suchou topolovou větev daleko na břehu usedne orel mořský. Je to krása. Kocháme se dokonale nasvíceným rybníkem, povídáme si, užíváme si atmosféru ničím nerušeného rána.
Poté se přesouváme k další pozorovatelně u hráze. Husy jsou tu mnohem blíže a další se postupně vracejí z pastvy. Pod námi se prohání desítka pisíků, čas od času zakřičí vodouš kropenatý a naproti je v zátoce 12 mladých husic liščích a koliha velká. V jednom z hejn hus vracejících se na vodu nacházíme zajímavého hybrida. Má zřetelně delší krk, jasně oranžový, protáhlý s štíhlejší zobák s černým nehtem a nepravidelně bílou tvář s bílým proužkem jdoucím napříč přes šíji. Kdoví, která druh bude tím druhým z jeho rodičů – nejspíš berneška velká, ale ten pruh přes šíji by mohl patřit i huse indické. Zkoušíme fotodokumentaci, ale pták je příliš daleko. Honzova kamarádka vracející se z vycházky zaslechla u blízkého sadu hlas sovy. Odchází a po návratu, když jí pouštím hlas výrečka, tak bez rozmýšlení říká „to je ono“. Společně už takové štěstí nemáme, nic se neozývá. Je po deváté a teplota roste, ale proč by to nemohl být výreček. Chtělo by to večerní návštěvu.
Naposledy se jdeme ještě projít k lávkám, ale rybník už je v protislunci a tak kromě několika vodoušů tmavých a jespáka obecného nic nového nenalézáme.
Zastavujeme na chvíli u Mušlovského rybníka a pak už frčíme, abychom do oběda stihli ještě jednu lokalitu na Znojemsku, kterou pro její citlivost nebudu jmenovat. Doufal jsem, že tu zahlédneme ještě nějaké bahňáky. Je znát, že je stále ještě brzy a to hlavní teprve přijde, ale i teď se nám tu podařilo pozorovat 14 druhů bahňáků, což je moc pěkné. K tomu nejzajímavějšímu patřilo 5 kolih velkých, břehouš černoocasý, jespák křivozobý s pozůstatky svatebního šatu a adultní racek malý ve svatebním. Slunce už pere, je třeba se rozloučit. Vracím se za rodinkou. Ale domlouváme se i na zítřek.


Kříženec z Nesytu. Jedním z rodičů je asi husa velká, druhým může být nějaká berneška.


Rybák černý (Chlidonias niger) s typickou tmavou skvrnou po stranách hrudi.
Neděle 3. srpna: Tentokrát se s Honzou sjíždíme před sedmou u Zahlinic. Bujarý ptačí zpěv začátku hnízdní sezóny je minulostí. Teď už jsou slyšet jen sporadické zvuky vábení a občasný křik. Na drátech posedávají desítky vlaštovek a jiřiček. Němčický rybník je napuštěný. Pomalu se procházíme po hrázích a teplota dnes roste rychleji než včera. Je dusno. Nad rybníky loví rybáci obecní a čtveřice rybáků černých. Čas od času se na obloze objeví osamělý rorýs. Dnes byly snad jen tři nebo čtyři. Z vrby na vrbu přeletuje snad desítka mlynaříků. Část Svárovského rybníka je upuštěná, ale musím přiznat, že jsme čekali víc, než jen 4 vodouše šedé, 2 kropenaté a 3 bahenní. Radost nám udělala alespoň volavka stříbřitá. Skutečně je ticho, všechno opeřenstvo odpočívá po zběsilé honičce provázející hnízdění a starost o mláďata, dokonce ani dravci nelétají. Nevadí. Tříhodinová procházka mezi rybníky jen tak má také svoje kouzlo.
Jdeme se ještě mrknout do polí nad Pravčice. Mnohá jsou posekána a na jiných probíhá sklizeň. Oblačnost roste a s ní i vítr. Vzduch se přesto vlní jako by byl tekutý. Káně lesní, pochopi, poštolky, občasné vrznutí skřivana a konipasi bílí na strništi. Loučíme se. Brzy po poledni přicházejí bouřky.


Fotka rybáka obecného (Sterna hirundo) v ostrém světle připomíná spíše kresbu.


20.- 27.7.2014: Návrat do ticha
Týden s rodinou ve východních Krkonoších jsme zarámovali návštěvou Rozkoše. Cestou tam i zpět. V neděli 20.7. bylo horko a všechny příjezdové cesty byly lemovány auty těch, kteří se chtěli v tyrkysové vodě nádrže osvěžit. Rodinka se šplouchala a já se vydal na děličku. Kolem poledního jsem toho moc nečekal. Několik konipasů bílých, občasný rybák obecný na bójce a Honza Studecký se stativákem, který tu hlídkoval už od rána. Příjemným překvapením byl vodouš štíhlý, kterého viděl Honza už dříve a odečet racka bělohlavého. Pak následoval skoro týden v kopcích, smrčiny plné uhelníčků, parukářek a králíčků, bystřiny obsazené konipasy horskými a skorci a louky plné motýlů. Zkrátka nádhera.
Další neděli 27.7. zase z kopců sjíždíme. V Trutnově pokřikují na obloze rorýsi, je dusno a začínají se sbírat mraky. Opět zastavujeme u Rozkoše. Opět je poledne a opět vyrážím na děličku. Tentokrát je tu desítka pisíků, krásný dopělý jespák obecný ve svatebním a zase odečítám velkého racka na přepadu. Dusno je nehorázné. Koupeme se a prší. Cesta ubíhá svižně a odpoledne jsme zase v Brně. Ještě při odjezdu tu pokřikovaly skupiny rorýsů honících se mezi domy. Teď je ticho. Rorýsi jsou pro mě symbolem léta a jejich odlet mi vždy připomene, že se blížíme podzimu. Vím, že těch teplých letních dnů je před námi ještě celá řada, ale přece... to ticho je takové smutné...


Vodouš štíhlý (Tringa stagnatilis) na děličce údolní nádrže Rozkoš.


Jespák obecný (Calidris alpina) opět na děličce, ale o týden později.


13.- 15.7.2014: Kroužkování na Nesytu
Neděle 13. července: Je neděle ráno a slunce svítí. Už ze včerejška mám sbalen ohromný cestovatelský bágl, do kterého se vejdou dva stany, pět spacáků a pět karimatek. Teď ještě jídlo, oblečení, nějaký ten dalekohled a foťák a celá rodinka se můžeme nastěhovat do Molendy. Naším cílem je Nesyt, kde se dnes natahují sítě pro příštích deset dní kroužkování. Sice je neděle dopoledne a provoz by měl být přes Brno hladký, ale díky rozkopaných silnicím a dokonalé červené vlně se to přece jen trochu protahuje. Pak už pouštíme na přání kluků staré Greenhorny z roku 1973 a frčíme na jih.
První zastávkou je Šumický rybník. Už je zase napuštěný a nad hrází s křikem poletuje rodinka kvakošů, vzadu mezi listím vrby posedávají volavky bílé a popelavé a ještě dál se ukazuje samec motáka lužního. Tady je vždycky pěkně. Kluci se rozebíhají do všech stran a my s Pepem prohlížíme stativákem hladinu. Pokračujeme dála a zastavujeme se ještě na několika místech. Je znát, že se dali do pohybu bahňáci. Jsou vidět vodouši bahenní a jespáci bojovní.
V Novosedlech kupujeme nějaké to vínko, pak se proplétáme Mikulovem s několika objížďkami a jsme u Nesytu. Zatím tu parkuje jen Jarda Závora a Zdeněk Pletka. Počasí je krásné, slunce svítí, Slanisko u Nesytu hořkosladce voní a váhovna, byť změnila majitele, pořád ještě stojí a bude opět k dispozici ornitologům. Stavím stan, a zatímco se objevují další kamarádi, jdu se projít po lávkách k rybníku omrknout situaci.
Upuštěný Nesyt je plný ptáků. Poblíž počítám zhruba 1200 hus velkých a na mělčinách pak 120 vodoušů bahenních, 80 jespáků bojovných, 15 bekasin otavních, vidět jsou i 4 vodouši tmaví a 3 vodouši šedí, jeden vodouš rudonohý a desítky volavek, kachen… no je tady toho spousta. Jak říká kolega „úplný Okawango“. Po nebi připluly mraky a začíná poprchávat. Vracím se k váhovně. Počet stanů i parkujících aut narůstá, natahují se sítě a s blížícím se večerem se už kroužkují první ptáci. Večerní siesta probíhá v osvěžovně u Kuby.

Pondělí 14. července:
Vstávám před pátou, chystám auto a v pět vyjíždíme s Radkem Lučanem, Jardou Závorou a doktorandkou Aničkou na druhou stranu Nesytu, kde chytají bahňáky Vilém Vyhnálek a Vlastík Sajfrt. Nesyt má čepici z mlhy. Hustou a vysokou tak 40-50m. V okolí ale svítí slunce. Chlapi už jsou tady a tak si můžeme prohlédnout vodouše bahenní a kropenaté, bekasiny otavní, pisíky, kulíky říční, jespáky bojovné. Je to fajn, mít možnost vidět všechny detaily opeření těchto bahňáků a už se těším, až si zkusím příští roky udělat kroužkovatelskou licenci. Na druhou stranu to chce velké nadšení trávit noci natahováním sítí a jejich kontrolami a pak jít nevyspalý druhý dne do práce.
V osm jsme zpět u Nesytu. Tak akorát, abychom si mohli prohlédnout samci chřástala malého, kterou v noci chytil Zdeněk Pletka. Po snídani se s rodinkou vydáváme na pozorovatelnu k pláži. Západní cíp Nesytu je krásně nasvícen sluncem, mlha zmizela a ptáci jsou na dosah. Hus velkých odhaduji asi na 1400 a dokonce kolem nás prolétá čtveřice sýkořic. Mělčiny jsou plné ptáků. Jestli je Nesyt obsazen bahňáky kolem dokola tak, jako tady, tak jich tu může být několik stovek.
Pak se vydáváme k Novým Mlýnům, kde se obvykle chodíme s klukama kousek od hráze Spodní nádrže koupat. Voda je čistá a chladivá. Občas se nad námi objeví pár luňáků hnědých nebo starý orel mořský.
Obědváme v Sedleci. Kluci si pak staví skládací židličky kousek od vlakového přejezdu a soutěží, kdo nasbírá více aut z cizích zemí nebo kolik žlutých špendlíků nasbíraných kolem keřů zvládne přejet náklaďák. Jsou tam jak na divadle. Já se občas skočím podívat na lávky a mrknu po okolí. Odpoledne se objevují věžaté mraky a občas z nich sprchne. Dokonce i hřmí, ale jsou to jen takové rychlé lokální bouřky.
Večer končíme zase u Kuby v osvěžovně. Nad námi hvězdy, vycházející měsíc má tvar vajíčka a chlapi spouštějí proud vtipů a nám se natřásají bránice až do půlnoci. Pak se vracíme, s Radkem nazouváme broďáky a s čelovkami jdeme prohlédnout sítě na bahňáky. Pro mě je to neuvěřitelný zážitek. Hvězdnatá, měsícem prosvícená noc a já brodím daleko od břehu, bojuji s hlubokým bahnem, které mi chce zout boty, snažím se udržet rovnováhu a prohlížím sítě. Napřed vytahujeme dva chřástaly vodní a pak i několik vodoušů. Je před druhou hodinou ráno, když rychle lezu do svého pidistanu. Komáři bzučí všude kolem, ale zdá se, že se za mnou nedostal žádný. Ještě dlouho nemůžu usnout a přehrávám si tu podivnou atmosféru nočního lovu.

Úterý 15. července:
Sice jsem nevyspalý, ale je to nádhera, když si můžu po ránu sednout na židličku, popíjet kafe a dívat se na louku před sebou, pozorovat prolétající ptáky a čuchat vůni orosené trávy. Zkrátka nádhera. Josef si hned po probuzení balí židličku a jde si sednout k přejezdu a sledovat auta. Kroužkují se bahňáci a mezi nimi i jeden jespák šedý a dvojice chřástalů kropenatých. Slunce začíná mít sílu.
Jedeme se vykoupat k rybníku u Mušlova. Voda je tu mělká a teplá. Chlapíci si hrají a já prohlížím okolí. Ze stromů zpívají žluvy, na vodě vodí mláďata zrzohlávka, vzadu na větvi si suší křídla kormorán.
Přesouváme se pak přes silnici do bývalé pískovny. Ozývají se vlhy a pak mě upoutal vysoký měkký dravčí hlas. Nejde o káně, ten bych poznal. Usilovně hledám po obloze a nacházím. Překvapivě jsou to káně, ale mají znaky kání bělochvostých. Jsou to velice kontrastní ptáci s čistě rezavými ocasy (i svrchu), širokými tmavými lemy křídel, bíle svítícími ručními letkami a chybí jim i typický světlý pruh napříč hrudí. Nechce se mi tomu věřit. Trochu mě odrazuje ten hlas, protože Svensson tvrdí, že se ozývají málo. Ale přece jen je mám už nakoukané z ciziny a sedí i ten hlas, který si přehrávám z mobilu. No, zajímavé.
Vracíme se k Nesytu, abychom se pobalili a kolem druhé odpoledne se loučíme s místním osazenstvem. Bylo to perfektní a nevadilo by mi tady zůstat o nějaký ten den déle. Bohužel se mi už nedostává volných dní a tlačí mě termíny. No nic, příští rok zase ahoj.


Chřástal malý (Porzana parva)


Chřástal kropenatý (Porzana porzana).


5.7.2014: Nevydařená schůzka a setkání s kukačkami
Jsem o víkendu s rodinkou v Pístovicích. Logický by tedy měl být Tovačov, ale moc se mi nechce. Předpověď počasí je mizerná a podle toho vypadá i ranní obloha, je zataženo, hřmí, poprchává. Mám ale domluvenou schůzku a navíc si říkám, že i špatně počasí může přinést ledasco zajímavého.
Dívám se z okna auta, jak nad krajinou putují dešťová oblačná košťata a nazdařbůh a mozaikovitě smáčí vše pod sebou. V aleji pod letištěm u Bedihošti se na třešních krmí dobře 600 špačků a v blízkém remízku se prohánějí hřivnáči. Před koly mi pobíhají mladí zajíci. Zkouším z vybrat harému zpěvaček, které jsem si nahrál na flešku, některou, která by se mi trefila do nálady i do toho uplakaného počasí. Tentokrát to bude Rebekka Bakken. Pak stojím u auta, prohlížím si špačky i poštoky prohánějící se nad polem. Dešťové koště mě přemetlo během chvilky.
Pak už parkuji u Hradeckého rybníka v Tovačově. Na vodě jsou desítky roháčů a stovky lysek. Loví tu několik rybáků obecných a z rákosí podél cesty se ozývají rákosníci obecní. Je téměř šero, každou chvíli může začít pršet. Ale zase tu nikdo není. Nade mnou se prohnal ostříž a směrem ke Křenovskému rybníku poletuje nedospělý orel mořský a v patách za ním racek bělohlavý. Za křížem na mě čekají desítky poláků velkých a chocholaček, v krátkém okamžiku se sluncem tu svítí bílá těla labutí, prolétne ledňáček a stovky přepeřujících kachen vypadají jako ožrané od molů (aspoň tak to popisují Angličani v knížce, kterou teď zkouším překládat). Pár desítek metrů za křížem mě upoutalo ostré vytrvalé hvízdání. Vzpomněl jsem si, jak jsem tu před dvěma roky pozoroval dvojici mladých kukaček krmených rákosníky obecnými. Pískání se v hustých keřích špatně hledá, ale nakonec je nacházím. Opravdu je to zase mladá kukačka a opravdu ji opět krmí kroužkovaný rákosník obecný. Nalítá se neuvěřitelně. Co v zobáku přinese, je jen smítkem pro nenažraného otesánka, který se ho dokonce zkouší zobákem chytnout za peří na hřbetě po jedné zvláště „malé“ porci. Mladá kukačka je vzletná, pohybuje se podél hráze a neustálým pískáním prohání rodiče, kteří ji s potravou v zobáku následují. Zkouším pár dokumentačních fotek, ale je tma, chvílemi prší a kukačka se schovává v hustém listoví. Pokračuji ještě kousek dál, abych prohlédl celý rybník, a pak se vracím. Míjím kukačku s uhoněným rákosníkem a vracím se ke kříži. Ještě před ním se ale ozve další pískání, díky kterému nacházím ještě jednu kukačku. Tato je o něco menší a na rozdíl od situace před dvěma lety se nezdržuje pohromadě s druhou kukačkou. No nic, blíží se další déšť. Chci se domluvit na podrobnostech schůzky, ale mobil je mrtvý. Hlavní účel dnešní cesty splněn nebyl, ale aspoň ty kukačky mi to vynahradily.

Video od Jarky Kačírkové zachycující zřejmě jednu z pozorovaných kukaček při krmení: http://youtu.be/zR9jffqQeZs


Mladá kukačka obecná (Cuculus canorus), která bezohledně proháněla své krmící adoptivní rodiče.


Nepoměr mezi velikostí rákosníka obecného a kukačky obecné je brutální.
PROJEKTY

HLEDÁNÍ
ROBERT DOLEŽAL

icq: 21 453 294
skype: robert.dolezal
e-mail: dodin @ post.cz
web: www.birdwatcher.cz

TOPlist Birding Top 500 Counter