> fotozápisník > archiv 2014/01
FOTOZÁPISNÍK - archiv (2014/01)



29.3.2014: Ráno u Nesytu
Zmatené a chmurné sny mi přerušuje ve 4 ráno budík. Je tma a poměrně chladno. Na obloze svítí hvězdy. Podle předpovědi počasí mě čeká krásný den. Jedu k jihu. Jak jinak? Mám to v kraji pod Pálavou rád. Tma se rozpouští, hvězdy blednou, světla přibývá. Z oparu nad hladinou Novomlýnských nádrží vystupuje ostrůvek s kostelíkem. Na obloze visí poslední hvězda. Pod Mikulovem houstne nízká mlha. Nevadí, slunce ji dnes určitě brzy rozežene.
Parkuji u Nesytu. Stále ještě panuje příšeří. Zpívají budníčci menší a pěnkavy, cukrují hrdličky a od rybníku přicházejí hlasy racků a hus. Z pole zaskřehotá bažant a z rákosin vzlétají nocující špačci. Vstupuji na lávky a kromě zpěvu strnadů rákosních mě vítá i modráček. Je téměř bezvětří. Z topolů pokřikují poštolky a k západu odlétají nějaké husy a volavky. Pětistovka racků chechtavých sedících na bahnitém břehu se částečně ztrácí v mlze. Jsou mezi nimi i husice liščí a mělkou vodu brázdí lžičáci. Po chvilce přede mnou z mlhy vystupuje slunce a stoupá vzhůru. Odrazem jeho rudých paprsků na hladině proplouvá další pár husic. Kousek ode mě přelétá konipas luční, letos první a zvědavě si mě přilétl prohlédnout modráček. Zpívá napřed z jedné strany a pak z druhé. Zkouším pár fotek, ale světla je žalostně málo. Nevadí. Po chvíli postávání za stativákem je pěkná zima. Volá mi Franta Kopecký a za nedlouho už přichází po lávkách. Dobře si to načasoval, protože právě přilétá dvojice tenkozobců. Procházejí mělčiny, zvedají se, dělají dva okruhy a ztrácejí se v mlžném oparu. Modráček stále zpívá kolem a Emil se mi třese u nohy. Přesně takové ráno jsem potřeboval, noční chmury se vytratily, kolem voní rybník a čas příjemně plyne. Přesouváme se pak k pozorovatelně u pláže. Dají se odsud spočítat kopřivky (52 ex.), je vidět 12 hvízdáků a několik hoholů, kolem věže prolétá s křikem vodouš kropenatý. Vzduch se konečně ohřívá. Z vedlejšího topolu zpívá pěnice černohlavá. Po nějaké půlhodince přejíždíme k hrázi a jdeme se projít k pozorovatelně u Výtopy. Zpěv pěnic černohlavých se zdvojuje, ztrojuje. Můžeme svléci další vrstvy oblečení. Na mělčině před věžičkou loví tři jespách bojovní, dva vodouši rudonozí a vzájemně se honí pětice husic. Na vzdálenějším břehu je vidět 24 bekasin a koliha. Mezi racky je na kraji vodní hladiny také jeden kulík zlatý, který má navíc kroužek. Škoda, že nejde přečíst. Zajímalo by mě, z jakých končin pochází. Rybník před sebou máme jako na dlani. Mlha mizí, u rákosin porcuje rybu orel mořský. Tady bych mohl zůstat klidně i celý den. Pokud nebude rybník připuštěn, tak to snad někdy v květnu zkusím. Ale nevěřím tomu, že by hladina ještě nestoupla. Ty čtyři hodiny, které tu trávím, bych za schůzi Jm. pobočky ČSO, která dnes běží v Brně, neměnil.


Zvědavý samec modráčka (Luscinia svecica cyanecula).


22.3.2014: První vlaštovka, modráčci, pochopi ... zkrátka nádherný den
Od západu se blíží déšť, ale pro dnešek je hlášeno na Moravě stále ještě téměř letní počasí s modrou oblohou a nezvykle vysokými teplotami. Víkend trávíme na chajdě, což znamená, že dnešní terén patří střední Moravě.
Vstávám před pátou a ještě za šera stojím na ulici. Z lesa ke mně doléhá houkání puštíka a ze střechy zpívá rehek domácí. Rehek společně s budníčkem menším připutovali v široké frontě koncem minulého týdne, kdy se náhle jejich zpěv rozezvučel ze spousty míst, kde ještě začátkem týdne bylo ticho.
Před půl šestou nabírám Pavla Smejkala a v šest hodin, chvíli po východu slunce, parkujeme v Záhlinicích. I tady zpívají rehci domácí a budníčci menší. První desítky metrů podél rákosí na východní straně Němčického rybníka a před námi několikrát troubí bukač. Ozývají se potápky malé, strnadi rákosní a stoupající slunce barví chocholaté vršky rákosí. Zastavujeme na vyvýšeném severním břehu, od vesnice přichází hlas zvonohlíka (letos prvně) a opět se ozývá bukač. Pode mnou kvičí chřástal. Oba jsme rádi, že jsme venku právě dnes. Kousek ode mě se odkudsi z rákosí vynořuje šedý pěvec. Než si ho stačím prohlédnout, je pryč. Pavel, který mezitím odešel o kus dál, velice věrně napodobuje bukače na kus umělohmotné trubky. Bukač na to reaguje několikerým zatroubením. Říkám si, že tím nenápadným šedohnědým pěvcem by mohl být modráček. Pouštím mu kus jeho písničky a skutečně se přede mnou objevuje pták s velkou bílou skvrnou na modrých prsou. Neozývá se, jen si mě chvíli zvědavě prohlíží a zase mizí. Nad rybníkem prolétá samice pochopa (další první pozorování tohoto jara). Pomalu obcházíme rybník. V dáli křičí vodouš rudonohý, pak dostřídá dvojice vodoušů kropenatých, moudivláčci sbírají materiál ke stavbě hnízda, kolem přeletuje skupinka čtyř sýkořic a z keře se začíná ozývat trochu netypickým zpěvem i ten modráček. Krása. Slunce stoupá výš na bezoblačnou oblohu, kolem v kruzích létá bekasina otavní a poměrně vysoko nad rybníkem zaznamenávám díky hlasu kulíka říčního. Zatímco modráček zpívá před námi, za zády se krátce ozývá další. Ten první se hned pouští za ním. Jeho zpěv se s námi loučí, když o něco později odcházíme. Až u auta mi o ucho zavadí typické vlaštovčí žvatlání a skutečně, jedna sedí na anténě blízkého domu. Má můj obdiv, když si představím tu dálku, co má v křídlech.
Vydáváme se k Tovačovu. Na hladině pískovny u Troubek je menší hejno čírek modrých (12 ex.) a plovoucí ostrůvky jsou obsazeny kormorány.
Vzduch se nad vodou u Annína chvěje spolu se siluetami lysek a chocholaček. Mezi břízkami na jižním břehu poskakuje zpívající budníček větší.
Dřív, než se po polní panelové cestě blížíme ke Křenovskému rybníku, zaznamenáváme v ozimu skupinu volavek popelavých, na oranici sedí tři káně lesní, na dubu porcuje rybu orlovec a k severu míří samec pochopa. Na proužku dna vyčnívajícího nad hladinu hledá něco k snědku kulík říční.
Auto pak necháváme u zeleného domku na břehu Hradeckého rybníka. Také tady pokřikují potápky malé, tokají roháči a spolu s několika poláky velkými plave na levé spodní části rybníka samice kajky mořské. Racků chechtavých kolem létá a buduje hnízda v rákosí snad tisícovka. I zdejší populace hus velkých narůstá, počítám jich 22. Zimu připomínají stále ještě hvízdáci (pár) a hoholi (2 páry). K severu přetahuje skupinka lindušek lučních a podél hráze jednotliví moudivláčci. Vzadu sedí na keři samice pochopa a mezi husami je i jedna běločelka. Teplota stoupá. Dá se chodit v triku s krátkým rukávem. Tyto první jarní dny jsou plnotučné, neředěné, nabité atmosférou spěchu a plození. Po dvou hodinách, kdy se blíží poledne, je čas k návratu. Pavla ukolébávají swingové oskarové melodie pouštěné v Klubu Evergreen a já si k nim do rytmu pokyvuji hlavou. Je nádherně.


Samec modráčka (Luscinia svecica cyanecula) s výraznou bílou skvrnou na modré hrudi.


15.3.2014: Po dlouhé době Lednické rybníky
Krásné počasí posledních dní je pryč. Po ránu je obloha pod pavučinou šedivé oblačnosti. Vycházející sluneční koblih se v ní ztrácí po několika minutách. Jedu k jihu. Chci se mrknout k Lednickým rybníkům.
Napřed odbočuji z dálnice k Blučině. Kus podmáčeného pole, kde v předchozích dvou letech stála voda, vypadá teď dost vyschlý, ale zdání klame. Stojí tu pár malinkých louží a hlína je pořád místy až čvachtavě vlhká. Kromě všudypřítomných čejek se z velké louže na staveništi ozývá trojice vodoušů rudonohých.
Za Podivínem na chvilku zastavuji u Trkmanky. Hned u silnice šplhá po stromě datel a konečně se tu ozývá i budníček menší. Další budníčci menší zpívají na Pastvisku. Jdu si prohlédnout novou pozorovatelnu. Je lépe umístěna, než ta předchozí a krásně se z ní dá nahlédnout na vodní hladinu skrytou jindy rákosím. Už se tu ozývají moudivláčci, dva samci šplhají po rákosových stéblech asi 20 m ode mě. Na vodě je kromě čírek obecných i samec čírky modré a pokřikují odtud i potápky malé. I přes ranní chlad jsou poryvy větru občas docela vlahé. Všude zpívají ptáci, z lesa bubnují šplhavci a co chvíli nade mnou přeletí volavka popelavá nebo kormorán.
U Mlýnského rybníka se do mě opírá už docela silný vítr. Na hladině jsou vidět 3 potápky černokrké a kolem ostrůvku kormoráni. Přejíždím na druhou stranu. Odsud je rozhled lepší. V párech plave u břehu 18 hus velkých, pak je tu 6 hvízdáků, opět čírka modrá, snad šest stovek lysek a k západu přeletuje 50 hus polních. Podél jižního břehu Prostředního rybníka je asi 75 zrzohlávek a 5 lžičáků. Početně ale zase vedou lysky (360 ex.) a chocholačky (100 ex.). I tady je rozpárováno 22 hus velkých. Na Hlohoveckém rybníce je hus velkých 82. Přibyli další lžičáci, kopřivky, ale jsou tu i hoholi, ostralky, pár husic liščích a hvízdáci.
Vítr dále sílí a na hladině Nesytu zvedá solidní vlny. Jdu se nejprve projít k pozorovatelně u Výtopy. Tam, kde byl dřív topolový větrolam, teď vítr prudce profukuje. Rybník není na plném stavu. Na mělčině jsou čejky, pár husic liščích, ale i pět bekasin a 32 jespáků bojovných. Nad hranu bednění vystrkuji na pozorovatelně jen hlavu, aby mi vítr necloumal stativákem. Objevuje se vodouš kropenatý a pak přilétá kulík říční. Nízko nad stromy křičí orel mořský. Jarní navrátilce reprezentují 4 potápky černokrké a zimující kachny ještě pětice kaholek. Přesouvám se na další pozorovatelnu blíže Sedleci. Zde si poznamenávám dalších 17 husic. Na mělčině stojí 20 volavek bílých a 40 popelavých. Poté se jdu ještě projít k lávkám. Jespáci bojovní přilétají kousek ode mě. Ukazuje se čáp černý a znovu orel mořský, který pro zábavu zvedá ptačí osazenstvo mělčin. Opakovaně. Při pohledu zpět k pláži si všímám, že topolový lem podél severního břehu rybníka taky utrpěl ztráty a připomíná teď vylámané zuby. Hmm, uvidíme, co se tu ještě letos bude dít. Vše se mění - už jen ta asfaltová cyklostezka se zákazy vjezdu - a nevím, jestli je to vždy k dobru. Za pozorovatelny jsem ale vděčný.
Vracím se proti silnému nárazovému větru. V úrovni Pasohlávek vidím na poli za benzinovou pumpou přistávat do pole husy. Vystupuji, ale právě začíná pršet. Silný vítr zvedá prach z polí. Prohlížím husy jen krátce. Jde o tři tisícovky běločelek. Nejsou ani moc daleko. Pasou se a hlavy mají většinou sehnuté. Zachycuji jednu bernešku rudokrkou, pak bělolící a na okamžik husu malou. Znovu odečítám černý límec CCZ a při novém prohlížení se opět ukáže na chvilku husa malá. Déšť houstne. Je čas na návrat. Jedinou příjemnou věcí na tom mizerném počasí je dnešní Klub Evergreen ČR2 s „ornitologickou“ tématikou. Jan Smigmator a Dasha pouštění nádherné jazzové a swingové fláky, ve kterých se zpívá o ptácích. Rád si tento pořad ladím, když se vracím z terénu.


Část hejna jespáků bojovných (Philomachus pugnax) od Nesytu. Bahňáci se už vracejí a to je dobře.


8.3.2014: Nádherná sobota s husami malými na závěr
Zdá se, že je ideální doba k pozorování hus. Na Slovensku se u Malacek vyskytuje v hejnu severských hus jedna husa krátkodobá a jedna sněžní. Minulý víkend pozoroval Radek Lučan s Frantou Marcem na Novoveském rybníce minimálně čtyři husy malé. Říkám si, že se po nich dnes také podívám, i když to tak zprvu nevypadá.
Nedá mi to, abych nejprve nezastavil u polního hnojiště pod Pohořelicemi. Jen tak, pro případ, že by se tu někde husy pásly. Venku se ozývá zpěv skřivanů, na hromadách hnoje hledají potravu dva konipasi bílí a pak se nade mnou ozve zapískání… jsou to dva kulíci zlatí mířící někam k západu. V patách za nimi letí menší hejno čejek. Tihle chlapíci mi udělali radost. Všude jsou jich hlášeny stovky a tak jsem vděčný i za tyto dva.
Abych to měl komplet, tak jedu ke Starému rybníku. Zdá se být plný, ale na severu je přece jen pruh mělčin. Je na něm pár čejek a stále ještě trojice kolih. K ostrůvku míří pár husic liščích, za nimi plave ještě jedna. Slunce svítí, ptáci zpívají, z lesa bubnují strakapoudi, tokají hřivnáči a k severu táhnou kormoráni. Je krásně.
U Vrkoče prohlížím jen okolí ostrůvku. Mám je mírně v protisvětle, ale tři páry zrzohlávek a pár kopřivek se dají poznat dobře. Na poli u výtažníků se pasou dvě desítky rozpárovaných hus velkých a k severu táhnou další kormoráni.
Hladina Novoveského rybníka je prázdná. Pokračuji k Drnholci, ale v polích není nic vidět. Tedy kromě traktorů a skřivanů polních koncertujících všude kolem. Projíždím přes Pasohlávky a zastavuji na hrázi Novomlýnských nádrží. Silnice z Brna na Břeclav hučí provozem, Poláci, Češi, všichni míří do hor na jihu. Mezi stovkami chocholaček na horní zdrži je opět pár kaholek (M+2F) a mladý samec turpana hnědého. Na vedlejší střední zdrží je vidět asi stovka hus velkých a dvě stovky polních. Nad propustí přelétá z jedné strany na druhou dvojice sýkořic.
Na hodinku se jdu projít do Soutěsky na Pálavě. Nahrávkou provokuji šoupálka krátkoprstého. Koberec v lese nabývá svěží zelené barvy, kvetou plicníky a nade mnou křičí dvě káně lesní. Podrostem se táhnou dlouhé oranžové jakoby prodlužovačky a černé kabely se sondami zapíchnutými do země. Zpěv pěnkav se mísí s trumpetkami hýlů.
Prodlužky a kabely se táhnou všude v okolí Pálavy. Na tyčích překonávají silnice, plazí se lesem, vinohrady i podél cest. Pod Pavlovým stojí v řadě za sebou speciální náklaďáky s německými SPZkami. Vypadá to na nějaký geologický průzkum. Na jedné straně hráze u Dolních Věstonic tokají hoholi. Kousek od nich plavou morčáci malí. Na druhé straně hráze je ke dvěma tisícovkám poláků velkých, stovka chocholaček a samice hoholky lední. Kolem hrany lesa poletuje padesátka koňader.
Prozatím jsem tedy na moc hus nenarazil. Říkám, si, že když vyrazím do terénu s předsevzetím podívat se po husách, tak jako natruc žádné nenajdu. Zpáteční cestou zpomaluji na hrázi Novoveského rybníka a husy jsou tam… pěkné hejno pluje kousek od jižního břehu. Tohle si ujít nenechám. Couvu a pak rychle parkuji o pár set metrů dál. Za korunami akátů už jsou slyšet. Opatrně se stavím až k vodě. Výhled mám dokonalý, slunce v zádech a husy jsou krásně čitelné. Všechno jsou to běločelky, odhadem asi 4000 ptáků. Tedy až na jednu husu velkou. Většina jich pospává s hlavami složenými na zádech. Díky zavřeným očím a světlejším mžurkám by to mohly být z fleku všechno husy malé. Nalézám starou známou s černým límcem CCZ (límcovaná v červenci 2008 na Tajmyru). Několikrát celé hejno stativkem prohlížím, až úplně vlevo nacházím jednu husu malou. Hejno se pomalu přibližuje, husy se probírají, krajní skupiny obeplouvají husy ve středu hejna. Oko už mám pořádně vytahané. Čumím na ně dobře 40 minut. Dokonce mi pravé nebirderské oko začalo cukat a já si je musím krýt dlaní. Pak zaznamenávám další husu malou na opačném konci hejna – a v její blízkosti ještě tři. Paráda, to musí být ta čtveřice, kterou viděl Radek Lučan. V okuláru je vidím nádherně, ale jak je zdokumentovat, když jsou husy stále v pohybu a v hledáčku foťáku je rozeznat nedokážu? Mačkám spoušť nazdařbůh, mířím hned sem, hned tam a cvakám. Snad se mi je podaří zachytit. Opakovaně prohlížím hejno, nacházím osamocenou husu malou i tu čtveřici. Podezření mám ještě na jednu, ale stále se mi ztrácí a její znaky nejsou tak zřejmé. Namísto ní se mi ale ukazuje další běločelka s černým límcem a kódem YEC (límcovaná v prosinci 2010 asi 70 km východně od Rotterdamu v Nizozemsku). Husy už jsou snad jen sto metrů daleko. Sice jsou neklidné, ale stále se přibližují. Pak náhle vzlétají a sedají asi o 300 metrů dál. Jsem spokojený. Bylo to nádherné pozorování. Balím a jdu k autu. Traktor právě rozstřikuje na poli močůvku, když u mě zastavuje auto s Davidem Lučanem. Je tu už pěkných pár hodin a husy malé i límcované běločelky viděl také. Chvíli probíráme dnešní pozorování, pak se loučím a nasedám do auta smradlavého močkou. Kéž by takových dní bylo co nejvíc.


Zde vykukují mezi běločelkami tři hlavy hus malých (Anser erythropus).


Tady jsou vidět jen dvě, ale jsem rád, že z focení naslepo, vzešla alespoň tato dokumentace.


1.- 2.3.2014: Víkend s jarními teplotami
1. března
Od včerejška jsme v Pístovicích. Přijeli jsme k večeru. Vyskládal jsem rodinku a rychle si zajel ještě za Pavlem Smejkalem do Lulče, se kterým jsme se pak mrkli k lomu. Šíralo se a z hřebínku v lese nad lomem se ozýval výr. Jen několikrát, ale udělal nám tím radost. Jeho volání jsem už pěkných pár let neslyšel.
Sobotní ráno je mrazivé, ale obloha je čistá. Teplota hodinu od hodiny narůstá. To už vlaju ve větvích jabloní, ořezávám a zastříhávám. Ze sousedovy zahrady zpívá drozd. S termikou vyplouvají nad lesnatý svah nad vesnicí káně. V jednu chvíli se tam motá pět ptáků. S křikem se objevuje dvojice krkavců a pak z lesa vylétá jestřáb, chvíli krouží a zase mizí mezi stromy. Ze zahrady přes silnici ke mně zaznívá zpěv žluv a snad i štěbetání vlaštovek. To si procvičují hlasivky špačci. Do koruny nejvyšší jabloně jsem jim dal budku, tak jsem zvědav, jestli ji obsadí. Je krásně, vzduch je vlahý a teplý. Stále je na co se dívat, čas ubíhá, po pěti hodinách šplhám dolů k obědu.
Po jídle sedám do auta a jedu se projet po okolí. Nejprve ke dvěma rybníčkům biocentra ve Velešovicích. Na vodě plují čtyři mladé labutě a v poměrně rozsáhlých rákosinách poskakuje několik strnadů rákosních. Na poli západně odsud, za silnicí, je pěkné podmáčené místo, které obsadilo 8 párů čejek, a na ozimu hledají potravu dva páry doupňáků. Dalších 16 jich sedí na drátech el. vedení.
Pak jedu přes Rousínov směrem na Němčany. Nad Kroužeckým Dvorem mě upoutal pohyb v poli. Na povláčené ornici zobe hejno doupňáků a špačků. Z počtu holubů by měli radost budhisti, je jich rovných 108. Kolem nich se prohání dobře stovka pěvců, napůl konopek a napůl stehlíků. Na druhé straně silnice právě povlává ve vzduchu káně rousná a odevšad zpívají skřivani.
Po polních cestách se dostávám nad Dražovice. Nad NPR Větrníky visí ve vzduchu modely letadel. Na kopci stojí nejméně dvacet aut "pilotů". Prohlížím stativákem sloupy vysokého napětí. V polích jsou vidět jen káně lesní a občas volavka popelavá. Je krásně. Vracím se do Pístovic k procházce kolem rybníka a pivku na mlýně.


Jedna z mladých labutí velkých (Cygnus olor) na rybníčku u Velešovic.
2. března
Po páté ráno škrábu námrazu z oken auta. Vyjíždím za tmy. Projíždím lesní cestou a několikrát zastavuji. Zatím je ticho. Přesně v 5:35 se ozývá první kos. Jako by tím odstartoval den. Hned se k němu přidávají další ptáci. V šest nabírám Pavla a jedeme si prohlédnout kus střední Moravy.
Záhy vychází slunce. Kolem Kroměříže se nad poli vznáší hustá přízemní mlha, které daly sluneční paprsky hustě mléčné zbarvení. Jsou vidět káně lesní, občas nějaká ta čejka nebo volavka popelavá. Vedle silnice před Holešovem hoduje na nějaké zdechlině osm krkavců. „Škoda, že jich není sedm“, říká Pavel.
Za Chvalčovem zastavujeme v údolí pod Kuželíkem na kraji Hostýnských vrchů. Od potoka nás vítá hlas konipasa horského. V lese zpívají pěnkavy, chraptivě se ozývají hřivnáči, jinak je ticho. Stoupáme bukovým porostem. Tam, kde včera pozorovali MOSáci datlíky a strakapoudy bělohřbeté, kde se ozývalo bubnování a křik (jak se dozvídám večer u počítače), tam je dnes mrtvo. Nad lesem křičí káně lesní, ze žlebu zpívá střízlík, ale šplhavci jsou potichu. Až výše ve svahu dvakrát přeletuje strakapoud velký. Jinak nic. Je to zvláštní. Ještě zvláštnější je hlas kulíška. Ozývá se nedaleko nás. Pavel reaguje pískáním, hlas nám odpovídá a pak se vzdaluje. Pozorně prohlížíme okolí. V místech, kde se kulíšek ozýval, se pohybuje sojka. To ona si z nás nejspíš dělá legraci. V jednu chvíli jako by bylo slyšet kulíšky dva. Jeden je dost daleko. Asi nemá cenu si tento druh poznamenávat. Kdoví, jestli i tím vzdálenějším kulíškem nebyla sojka. Jisté je, že tu někde tyto malé sovičky budou, když je mají sojky tak naposlouchané. Cestou zpět se zvedá s křikem z koruny smrku jestřáb.
Vracíme se do hanáckých rovin. Hladinu pískovny u Troubek kryjí zbytky ledu. I tady je podivně mrtvo. Jsou tu jen kachny, 11 morčáků velkých a tři druhy racků. Zato slunce začíná hřát a nutí nás shazovat další a další vrstvy oblečení.
To na jezeře u Annína je tradičně ptáků více. Shromážděni jsou v jižní polovině vodní hladiny – morčáci velcí (7 ex.), malí (2F), kormoráni, chocholačky, hoholi (8 ex.), samec hvízdáka a stovky lysek. Od jihu přilétá sedm hus polních, ze břehů křičí rybáři a voda je nezkalená, průzračně čistá.
Hradecký rybník je plný křiku racků chechtavých a kejhání hus velkých. Racků je tu téměř pět stovek a hus velkých 24. Ty jsou v párech, plují kolem rákosí a co chvíli některý z nich letí nízko nad hladinou a hlasitě o sobě dává vědět. Navíc přilétá 29 hus běločelých a nakonec i ta sedmička hus polních od Annína. Obloha je modrá. Protahují káně lesní a z velké výšky z toho průzračného modra vypadávají další a další racci a sedají na hladinu. I tady jsou hoholi (14 ex.), samec lžičáka, trojice hvízdáků a pak běžné druhy. Občas přelétne skupina čejek a mizí zase v polích. Počasí je nádherné, i nějaký hmyz už poletuje, zatím je tu prázdno, ale příval navrátilců ze zimovišť je na spadnutí.
Po poledni už jsem doma a zase se jdu na chvíli vyšplhat do korun jabloní. To už jsem jen v tričku s krátkým rukávem. Jaro je tady.


"Dvouhlavá" lyska černá (Fulica atra) z Tovačova.


22.2.2014: Kouzlo obyčejného ptáčkaření
Venku je jaro. Dnes skutečně není kam spěchat. Auto nemám a tak po snídani sedám na městkou hromadnou a pomalounku se přesunuji na kraj města k průmyslové zóně Černovické terasy. V batohu mám jen foťák a dalekohled. Procházím mezi obrovskými halami oddělenými trávníky. Z okrajů střech zpívají chocholouši, v křoví pokřikují vrabci polní, na obloze prozpěvují skřivani a za plotem právě zmizel samec rehka domácího. Přes pole přecházím k ploše křovin, vysoké uschlé trávy a do terénu hluboce zařízlých zmol. Prostor je uzavřen, ale po jeho kraji se dá pohybovat. Kolem poletují straky, nedaleko hlídkuje káně a v dálce nad skládkou krouží dvě stovky holubů. Užívám si časové nezávislosti sobotního dopoledne. Rodinka není doma, nemusím tedy spěchat. Žádný shon, abych stihnul co nejvíce atraktivních lokalit, abych toho co nejvíce viděl a co nejdřív byl zase doma. Žádná dlouhá cesta, přejezdy, krátká zastavení. Jsem venku, přesouvám se po svých a prohlížím každého opeřence v dosahu. Zkrátka to nejobyčejnější a přitom ryzí ptáčkaření. Z okrajových partií se stromy se překřikují oba druhy žlun, k severu táhnou racci chechtaví a bouřní a nad polem stojí ve vzduchu na vířících křídlech poštolka. Strže jsou plné odpadků a míst, kam běžní lidé nechodí. Kolem mysliveckých zásypů spolu rokují vrabci polní a nad nimi ostře sykají dlasci. Ostraha jednoho objektu mi říká, že se tu obvykle objeví jen podivné existence. Ve vysoké trávě se skrývá srnčí, zajíci a občas je silně cítit liščí pižmo. Z té divočiny vycházím po dvou hodinách u malého suchého poldru severně od dálnice na Olomouc. Na jeho dně sedí hejno špačků a nad nimi se prohání desítka čejek. V korytě potoka se nejprve ukazuje konipas horský a pak bílý. Z mostku zpívá další chocholouš. Oblohou se honí mraky. Chvíli je zataženo a chvíli svítí slunce. Na oranici přeletují menší hejnka skřivanů. Naplno jich zpívá snad deset. Po třech hodinách jsem zpět na zastávce trolejbusu. Přesně takhle si představuji ptáčkařský zen, takhle bych si to chtěl užívat pokaždé. S překvapením zjišťuji, že jsem měl tu čest s pětatřiceti druhy ptáků. :)


Husy polní a běločelé (Anser fabalis a albifrons) se přilétají napojit k Novomlýnským nádržím.
Fotka s husama už birdingu na okraji města neodpovídá. Pochází z následujícího dne, z neděle, kdy už jsem byl díky Molendovi opět mobilní a podlehl jsem potřebě vidět víc. Den to byl krásný, slunečný s modrou oblohou. Na bahnech Starého rybníka u Pohořelic jsem viděl čtyři kolihy, na Věstonické zdrži mezi tisícovkami hus trojici bernešek bělolících a u Dolních Věstonic trojici hoholek a poláka malého. Výjimečné druhy a výjimečné počasí, přesto mi sobotní toulání dalo víc.:)


15.2.2014: Skřivani, špačci, čejky - začíná jaro?
Poslední dva dny byly slunečné a i po ráno slunce vyplouvá na modrou oblohu, pak mizí v oblačnosti a během dopoledne se ještě několikrát na různě dlouhou dobu objevuje. Vane docela svěží nárazový JV vítr. Ve vzduchu je cítit jaro.
První zastávka je tradičně v polích pod Pohořelicemi. Kolem hnojiště poletují kromě šedivek i špačci (9 ex.) a co chvíli se ozývá skřivan. Mezi hromadami, ze kterých se kouří, hledá potravu také konipas bílý.
Přejíždím k hrázi Starého rybníka. Je stále vypuštěný a kolem kaluží daleko k severu je živo. Jsou tu desítky volavek popelavých a racků chechtavých, racci bouřní a bělohlaví, ale také první hejno čejek (76 ex.) a dokonce trojice kolih. Krása. V hejnu přelétajících kvíčal se objevují další špačci a nedaleko mě na bahnitém dně hlasitě pokřikuje šest konipasů bílých. Mezi šedivkami je také jedna vrána černá. Příjezd k Vrkoči nejprve míjím, ale přece jen vracím. Co kdyby? Na hladině loví 60 kormoránů a podél břehů pluje stejný počet hus velkých. Kus dál jsou morčáci velcí (8 ex.) a nade mnou křičí hejno hus polních letících k severu. Znovu a znovu se ozývá nesmělý zpěv skřivanů.
Včera byly pozorovány husy u Drnholce. Mířím tedy tam. Zastavuji u silnice a prohlížím pole. Husy jsou tu, ale hodně daleko. Stále jsou v pohybu. Několikrát je zvedají hledači pokladů procházející pole blízko Dyje. Pak se pro změnu zvedají díky orlu mořskému. Pozoruji je stativákem z několika míst podél silnice. Je tu asi 5000 hus. Naprostá většina je hus běločelých, hus velkých je asi jen 20 a hus polních 30. Vítr nepříjemně fouká, ale v závětří auta se to dá ustát. Překvapuje mě, že nejsou vidět žádné bernešky, ale velkou odměnou je mi husa malá. Opět je to pták s typickými znaky dospělého jedince. Prsí se mezi běločelkami, prudce několikrát pumpuje mírně předkloněnou hlavou nahoru a dolů. Pak se ale všechny husy zvedají, protože na oblohu vyplula silueta dalšího orla mořského. Větší část hus přeletuje ještě blíž k Drnholci a sedá jen kousek od silnice. Projíždím kolem nich a skrývám se s autem o kousek dál do větrolamu, který lemuje betonovou cestu. Husy mi dávají sotva dvacet minut, než se zase zvedají. Během té chvíle se mi v zadních řadách ukazují dvě bernešky bělolící. Tak vida, jsou tady. Husy se uklidňují a sedají o sto metrů dál. Chvíli je ještě pozoruji ze stejného místa, ale pak se přesunuji kousek blíž. Už tu parkuje další auto, vedle kterého postávají chlapi s dalekohledy. Pozorně prohlížím husy. Úplně na kraji hejna je límcovaná běločelka s povědomým kódem CCZ na černém límci. (Doma zjišťuji, že jde o starou známou límcovanou v červenci 2008 až daleko na poloostrově Tajmyr, kterou jsem odečetl už dvakrát zhruba ve stejnou dobu na konci zimy. Bylo to 19.2.2012 u Pohořelic a 17.1.2013 na stejném místě. Je to příjemné shledání. Už třetí odečet vždy s odstupem jednoho roku). Zhruba uprostřed hejna zase nacházím husu malou. Bílá skvrna na čele jdoucí až na temeno, nápadný žlutý kroužek kolem oka a malý růžový zobák. Dnes jsem mezi běločelkami našel i takové s velkou bílou skvrnou připomínající tvarem husu malou, ale žádná neměla žlutý kroužek kolem oka. Z husy malé mám radost. Od roku 2007 je to už mé sedmé pozorování tohoto druhu u nás. Ale co kilometrů jsem se za nimi už najezdil a kolik hodin strávil koulením svého levého birderského oka do stativáku? … Kolem hus poletují skoro tři desítky čejek a tu a tam opět špaček. Právě svítí slunce a z oblohy zurčí skřivaní zpěv. Co víc si přát? :)
Na chvíli zastavuji na hrázi mezi Dyjí a Mušovskou zdrží. Na nádrži je mezi chocholačkami i jedna hoholka. Vracím se k Brnu.


Větší hejno špačků (Sturnus vulgaris) sedělo i na drátech nedaleko skládky u Žabčic.


9.2.2014: Letos prvně na Tovačově
Tento způsob zimy … připomíná spíše předjaří. Teploty stoupají, sníh žádný a příroda se probouzí. Kvetou kočičky, ozývá se zpěv kosů, jarní křik koňader a já se jen děsím toho, co přijde, jestli se bude opakovat scénář loňského začátku jara s nečekaně vydatnou nadílkou sněhu a prudkým poklesem teplot. Uvidíme. Prozatím jsme využili pěkného počasí a vyrazili na víkend na chajdu v Pístovicích. V sobotu hned po ránu lezu do korun jabloní, abych jim zastřihl bujné kštice. Mírná mlha se rozpouští a modrá obloha je plná slunce. Pohupuji se v horních partiích stromů a vychutnávám si tu jarní atmosféru. Nade mnou s křikem přelétá pár hus velkých, kdesi z okraje lesa zaznívá pravidelně se opakující motiv brávníka, a co chvíli se kolem mihne křivčí křik, který se dole u rybníka také mění ve zpěv. Ve vzduchu dokonce poletuje jakýsi hmyz. Večer opékáme buřty a kouzelnou předjarní atmosféru doplňuje houkání puštíka.
V neděli se počasí horší. Mlha je hustější, obloha zatažená a občas mírně sprchne. Dnes dávám zahradě vale a jedu se letos prvně mrknout k Tovačovu. Zastavuji u letiště nedaleko Bedihošti a jdu se projít mokrou travou jeho východního cípu. Na zemi pobíhá asi 70 kvíčal a v polích kolem je vidět šest kání lesních. Kdoví, co by přineslo pečlivější prozkoumání celé plochy?
Kání lesních a poštolek je cestou k Tovačovu v polích poměrně dost. Ani se jim nedivím, když vidím, jak je země provrtaná hrabošími cestičkami. Hradecký rybník je pod ledem. Volná hladina je jen místy podél břehů. Podél rákosin se hlasitě ozývá pár hus velkých a mezi kachnami zapíská hvízdák. Procházím se mezi křovinami u severního cípu rybníka a vzpomínám na pozorování pěnice malé. Teď je tu jen jeden strnad rákosní a hejnko vrabců polních.
Pískovna u Annína je ze dvou třetin bez ledu. Na hladině jsou stovky lysek a kachen. Pozoruji 26 kaholek s převahou stříbrohřbetých samců. Tuto zimu je jich hodně. Vloni to byly větší počty turpanů hnědých, letos pro změnu kaholky. Každý rok přináší něco nového. Mezi roháči nacházím potápku rudokrkou a o malou chvíli později přilétá osm turpanů hnědých. Na ledě postávají racci bělohlaví, bouřní a chechtaví, křídla si vedle nich suší kormoráni a pod hladinou mizí hoholi severní. V okolí jižní hráze se ozývá zpěv strnadů obecných. A není to žádné nesmělé pohvizdování.
Troubecká pískovna je sice nacpaná ptáky k prasknutí, ale druhově je to mnohem jednotvárnější, než u Annína. Kachen odhaduji asi 1900, kormoránů sedících převážně na plovoucích ostrůvcích pro rybáky je 126, morčáků velkých 47 a pak už je tu jen dvojice roháčů, kteří vedle na nádrži už tokali a dvojice racků bělohlavých. Obloukem a beze spěchu se vracím k Vyškovu. Ke konci mě doprovází déšť. V zástřihu jabloní budu pokračovat asi až za týden.


Turpanů hnědých (Melanitta fusca) je letošní zimu méně než vloni.


1.2.2014: Iluze bouřlivého mořského pobřeží
Hřebeny hor na severu a severovýchodě republiky mají dnes překvapit prudké větrné poryvy, které by mohly dosáhnout až rychlosti orkánu. Silný nárazový vítr se má projevovat také na Vysočině a v průběhu dne by měla jeho síla ještě narůstat. S ohledem na takovou předpověď se mi ven moc nechce. Na jih Moravy ale míří výpravy z Přerova a z Prahy. Slíbil jsem, že se spolu sejdeme u Pohořelic. Brno opouštím pod zataženou oblohou po sedmé ráno.
Husy jsou nedaleko hnojiště na poli pod Pohořelicemi. Z trávy se zvedá osm skřivanů a v okolí tohoto páchnoucího stanoviště poskakuje linduška luční. Husy nejsou daleko, ale vidím jen jejich přední řady. Zbytek je kryt terénní vlnou. Stativákem projíždím alespoň ty nejbližší, jsou krásně čitelné, všechno jsou to běločelky. Ukazuje se černý límec 7NY (samice límcovaná v únoru 2013 nedaleko maďarského Szekesfehérváru). Ve vzdálenější skupině zasvítila berneška rudokrká. Na blízké asfaltce se objevují chlapíci z Přerova. Jedu za nimi. Z pole se mezitím zvedají tisíce hus a znovu sedají. Chceme je prohlédnout z druhé strany, ale i zde jsou vidět jen ty nejbližší. Většina se skrývá v dolíku. Vracíme se k hnojišti. Odečítám stejný světlezelený límec jako před týdnem a pak objevujeme další dvojici bernešek rudokrkých. Pražská skupina přijíždí těsně poté, co celé hejno zvedá orel mořský. Aspoň máme představu o celkovém počtu – je tu cca 7000 hus. Většina jich odlétá směrem k Novoveskému rybníku.
Novoveský rybník je pod ledem, jen uprostřed je oko volné hladiny, na kterém se teď husy shromáždily. Než usadíme stativáky, tak se bohužel zvedají a míří zpět do polí. No nic, jedeme mrknout na kalousy do Drnholce. Cestou kolem Pasohlávek potkáváme pilicha. Chlapi z Přerova nás vedou rovnou k hotelu na náměstí. Jeho personál už je zná. Nedaleko recepce visí na stěně dvě fotky kalousů od Ády Goebela. Krásný příklad popularizace pozorování ptáků. Na smrku za hotelem sedí pět nebo šest kalousů. Pět metrů nad zemí se u hlavního kmene krčí také jedna pustovka. :)
Přes Pasohlávky a Horní Věstonice přejíždíme k hrázi u Dolních Věstonic. Střední nádrž je pod ledem, ale ledový příkrov spodní nádrže je rozlámaný díky vlnám rozhoupaným silným větrem. Ten se do nás opírá vší silou. Takhle nějak musí vypadat birdwatching v arktických podmínkách. Vysoké vlny nesoucí ledovou tříšť a prudká ledová futeř. Pod Dolními Věstonicemi jsou hlavně poláci velcí a desítka morčáků malých. Na ledě u Strachotína sedí 5 orlů mořských. Jedeme se podívat k přečerpávačce v severním cípu nádrže, ale tady je iluze bouřlivého pobřeží Severního ledového oceánu ještě skutečnější. Na poli sedí další orel mořský. Od Šakvic se vracíme opět ke břehu. Jsme tu trochu v závětří. Na vodě jsou desítky morčáků velkých, kopřivky a potáplice severní. V závětří bývalého Šakvického rybníka jsou stovky kachen. Nejdál na hladině je kompaktní hejno kaholek, které se ale brzy zvedá a odlétá. Pokračujeme po břehu k Novým Mlýnům. V jedné zátoce se v keřích ukrývá zimující drozd zpěvný. Sedí tu i to hejno ulétlých kaholek – neuvěřitelných 95 ptáků. Bílé hřbety samců svítí ve slunci. Se sedmi kaholkami zbylými na předešlém místě je jich 102! U přelivu je na ledě dalších 7 orlů mořských a na vodě loví potáplice malá. Dnešek se mi líbí. I přes ty těžké podmínky je stále na co se dívat. Přes Pavlov a pod trojicí dovádějících orlů mořských se přesunujeme k Soutěsce. Jen kolem Novomlýnské zdrže jsem napočítal 17 orlů mořských. Je čas se rozloučit.


Na zahradě za hotelem v Drnholci dělala kalousům společnost také jedna pustovka (Asio flammeus).


26.1.2014: Viróza a bernešky
V pátek si ze školky přinesl Josef střevní virózu. Pepe o něho v sobotu pečuje, zatímco já se jdu s dvojčaty projít do Pisárek kolem Svratky. Po návratu se věnuji prevenci v podobě loňské meruňkovice. V neděli se už Josef zotavuje, ale celou noc se ozýval nářek a zvracení dvojčat. K ránu podlehla i Pepe. Venku se rodí krásný, křišťálově mrazivý den. Jedu rodince koupit pár lahví koly a nějaké banány. Všichni polehávají a odpočívají s kyblíky po ruce. Domlouvám se s Pepem, že budu na telefonu a když bude potřeba, hned přijedu. Hážu do auta birderský bágl a přece jen vyjíždím k jihu. Je jen otázkou času, kdy se to projeví i u mě.
V polích leží zbytky sněhového poprašku a teplota poklesla k 10 stupňům pod nulou. V úrovni Smolína proti mě letí několik desítek husí, které pokračují dál k severu. Zastavuji Na obvyklém místě v polích. Husy nejsou slyšet, ale když pozoruji přeletující šedivky, zahlédnu v dálce za nimi jejich hejno sedící v terénní sníženině velkého lánu. Je jich hodně. Cestou po asfaltce k hnojišti míjím trojici skřivanů. Když stojím u hnojiště, tak jsou husy ještě kilometr daleko. Říkám si, že klidně pár set metrů z této vzdálenosti ještě můžu ubrat a husy zůstanou v klidu. Navíc jsem ve stativáku zahlédl husu se světlým límcem. Bylo by škoda nepokusit se o jeho odečet. Přejíždím asi o 200 m dál. Slunce mám pěkně zleva za zády. Pečlivě prohlížím hejno. Jde o běločelky a je jich asi 8000. Nacházím dvojici bernešek rudokrkých a pak ještě jednu. V zadních řadách vzdálených od hlavního hejna asi 100 m sedí na zemi berneška bělolící. Znovu vidím límcovanou husu, ale i když kulím levé birderské oko jak můžu, dokážu odečíst jen velké písmeno P. Nezbývá, než se ještě o kousek přiblížit. I v té nezvykle třeskuté zimě se vzduch těsně nad terénem mírně tetelí. Objevuji čtvrtou bernešku rudokrkou a konečně zase límcovanou husu. Má světle zelený límec. Takový jsem ještě neviděl. Přechází, sedá, odpočívá, pase se a drobná černá písmenka jejího kódu se mi stále proměňují. Pak si husa stoupá proti mě, vypíná se, mává křídly a nápis se dostává do takového úhlu vůči slunci, že ho můžu přečíst celý – P03. Sláva! Po více než hodině zírání do okuláru vidím dvojitě a jsem pěkně vymrzlý. Po celou dobu jsou husy pěkně v klidu. Přece jen jsem od nich dost daleko. Teď můžu jet dál. (Pozorovaná husa dostala límec v listopadu 2009 v Nizozemsku.)
Starý rybník u Pohořelic je stále vypuštěný, ale jen podél rákosin jeho zamrzlého bahnitého dna postává 18 volavek popelavých. Jinak tu nic není. Rybníčky u Vrkoče jsou pod ledem. Kouknu ještě do polí kolem Drnholce, kde kolem jednoho větrolamu poskakuje asi 60 strnadů obecných, do uličky za náměstím, kde na smrku sedí dvacítka kalousů a při zpáteční cestě ke skládce u Žabčic. Mezi odpadky hledají potravu stovky havranů, desítky racků bouřních, několik bělohlavých a chechtavých.
PS: No a večer už mi vnitřnosti drtí ocelové prsty střevní virózy. K hekání se přidávám i já. Ještě, že jsem ty bernešky stihnul. :)


Jeden z nejméně dvaceti kalousů ušatých (Asio otus) na jejich shromaždišti v ulicích Drnholce.


18.1.2014: Pozorování v sobotní mlze
Po ránu je mlha. Zkouším vyjet kousek pod město, ale vracím se. Mlha je tu tak hustá, že je vidět sotva na pár metrů. Po snídani se jdeme projít s klukama do lesa u nás na Lesné. Mží a z větví kape voda. Procházíme žlebem, který tlupa divočáků rozryla do podoby, kterou by mu dal snad jen traktor s pluhem. Ozývá se bubnování strakapoudů a zvláštní kvičivý hlas datla. Kosi zpívají naplno jako na jaře.
Po obědě mi to nedá a vyjíždím znovu. Mlha je sice řidší, ale pořád visí nad krajinou. Někde je hustší, jinde se dá dohlédnout i na 100-200 m. Zastavuji pod Pohořelicemi, ale je tu ticho. Jestli jsou husy někde v polích, tak se neozývají. Přes Vranovice pokračuji ke Strachotínu a pěšky si procházím hráz k Dolním Věstonicím. Až u propustí se zdržuje větší množství kachen. Jsou tu dobře čtyři stovky poláků velkých, mezi kterými se potápí také dvě hoholky. Při zpáteční cestě nade mnou prolétá dospělý orel mořský a pak hlas sněhule severní. Zahlédl jsem jen její siluetu, která se mi ztratila nad vodní hladinou. Odtud jsem ji ještě chvíli slyšet, jak se obloukem vrací někam k hrázi Strachotínského rybníka. Přejíždím k přečerpávačce v severním cípu Novomlýnské zdrže. Mezi stovkami kachen je 25 hvízdáků, 27 hoholů, nějaká ta kopřivka a čírka obecná. Kus dál na vodě je vidět potáplice malá. U Šakvic pozoruji 5 potáplic severních a obrovský počet lysek (snad 1000 ex.). Jedna lyska má bílý odečítací límec s kódem A88 (nejspíš pochází ze SZ Polska). Kus dál směrem k Novým Mlýnům opět potkávám hejno kaholek. Když se zrovna nepotápí, tak jich počítám 87. Až u hráze jsou další stovky kachen, padesátka kopřivek a šestá potáplice severní. Blíží se čtvrtá hodina odpoledne. Světla ubývá. Jsem rád, že jsem přece jen vyrazil ven. Ty tři hodinky na břehu jezera pod Pálavou jsem si krásně užil.


Pokud tato lyska pochází ze SZ Polska, pak je opravdu zajímavé, na jakou vzdálenost se dokáže svým těžkopádným letem přesunout.


11.1.2014: Letos prvně pod Pálavou
Po několikadenní inverzi se v pátek z modré oblohy usmívalo slunce. Těšil jsem se, že to vydrží i v sobotu a podařilo se. Čekal mě první letošní den u nás v terénu po třech týdnech jihoamerického léta. Vyjíždím s námrazou na trávníku a vycházejícím sluncem, které svým štětcem s notnou dávkou invence barví celý východní obzor směsí oranžovočervených odstínů. Kam jinam než na jih, pod Pálavu.
V úrovni Pohořelic mě v protisměru míjí několik stovek husí. Letí vysoko dál k severu a pak to stáčí mírně na západ. Nevím kam. Zastavuji u silnice. Směrem od nádrží přilétají další ptáci, odhadem 2500 hus běločelých a polních. Klesají nad tradiční lány polí, ale nesedají. Ozývá se střelba, husy nabírají zase výšku a pokračují k severozápadu. V jásavě zeleném ozimu přede mnou se pase 130 kusů srnčího.
Slunce svítí a krásně mi osvětluje klidnou hladinu Mušovské zdrže. Ve dvousetpadesátihlavém hejnu chocholaček nacházím 6 kaholek (5M), v dálce odpočívá podél rákosí 22 volavek bílých a směrem k lagunám plave téměř u břehu samec zrzohlávky. Užívám si nádherného počasí. Trochu mi to kazí jen řada myslivců rozestavených podél jižního břehu nádrže. Na Věstonické zdrži jsou mezi ostrůvky vidět dvě stovky hus velkých a hejno tokajících hoholů (70 ex.). Napadá mě vyjet si na hřeben Pálavy ke Klentnici a projít se k lomu. Krajina pode mnou je dokonale plastická. Nejnižší polohy vyplňuje mírný opar. Prvně si letos prohlížím koňadry, babky a modřinky, pozoruji dva prohánějící se strakapoudy velké a žlunu zelenou. A slunce svítí a dokonce i trochu hřeje.
Sjíždím dolů pod Pavlov a z břehu prohlížím hladinu rovnou jako zrcadlo. V dálce počítám v několika větších hejnech asi 170. hoholů. Cákají vodu. Hvízdáků je nablízku 18 a někde uprostřed nádrže plavou ve velkém rozestupu dvě potáplice severní. Něco mi říká, že bych si měl nádrž prohlédnout i od hráze v Nových Mlýnech a dobře dělám. Kromě stovek kachen je tu dalších 15 hvízdáků, samec ostralky, 56 morčáků velkých, ale hlavně kompaktní hejno kaholek. Jejich počet mě překvapuje. Tolik jsem jich viděl snad jen na Hrušovské zdrži u Bratislavy. Mám tu před sebou 86 ptáků, z nichž 35 samců. Nádhera. Na půli cesty k Šakvicím je mám nejblíže. Odsud jsou navíc vidět také dvě potáplice malé a dvě samice morčáka prostředního. Užívám si dokonalé atmosféry spíše jarního, než zimního dne. Od Šakvic zajíždím ještě jednou ke břehu. Jsou tu dříve pozorované dvě potáplice severní a kus od nich ještě třetí. Dnes se mi to opravdu líbí. Blíží se ale poledne, je čas na návrat.


Jen malá část hejna kaholek (Aythya marila) pozorovaných z hráze od Nových Mlýnů.
PROJEKTY

HLEDÁNÍ
ROBERT DOLEŽAL

icq: 21 453 294
skype: robert.dolezal
e-mail: dodin @ post.cz
web: www.birdwatcher.cz

TOPlist Birding Top 500 Counter