> fotozápisník > archiv 2012/01
FOTOZÁPISNÍK - archiv (2012/01)



24.3.2012: Znovu na Tovačově, přilétají další druh
Po ránu modrá obloha, mírný proměnlivý vítr a téměř letní předpověď počasí. Co víc si pro víkendový den přát? Jsme na chajdě v Pístovicích, což znamená návštěvu Tovačova a jeho okolí.
Na čerstvě povláčeném poli se u Bedihošti živí stovky racků chechtavých. Tentokrát mezi nimi racky černohlavé nevidím, jen několik racků bouřních. Na obloze pokřikují skřivani a nade mnou přeletuje první letošní samec pochopa.
Další pár pochopů potkávám za Hrubčicemi a pak jedu ze zvědavosti mrknout k Ivani. Pole jsou ale vyschlá. Vůbec celá Morava je letos v porovnání s Čechy hodně suchá. V okolí se prohání jen šest párů čejek, konipas bílý a další samec pochopa.
Než budu mít špatné světlo, tak zajíždím k pískovně u Troubek. Led je pryč, ale na hladině jsou jen racci (chechtaví a bělohlaví), kormoráni a roháči. Slunce začíná pěkně hřát a kolem pozpěvuje drozd, budníček menší, všudypřítomní skřivani a zdálo se mi, že jsem několikrát zaslechl i bramborníčka černohlavého.
Na jezerech u Annína jsou opět roháči, kormoráni, pětice hoholů, kupa lysek a ozývají se ledňáčci. Mohutný tah hvízdáků, který tu byl zaznamenán před několika dny, připomínají už jen tři ptáci na hladině.
Polní cestou směřuji ke Křenovskému rybníku. Východně od Tovačova tu postává 26 volavek popelavých, jedna bílá a několik racků.
Křenovský rybník je upuštěný a na bahnech v jeho severním cípu pozoruji letošní první bahňáky. Po hrázi se také pohybuje hrozen lidí s dalekohledy. MOS tu dnes pořádá exkurzi. Je příjemné po delší době zase v okuláru stativáku vidět vodouše šedé, kropenaté a jednoho rudonohého, jespáka bojovného a obecného a kulíky říční. Z vrb píská moudivláček a z topolů skřípavě prozpěvují špačci.
Doménou Hradeckého rybníka jsou tentokrát jednoznačně racci chechtaví. Ve stovkách pokrývají především levou horní část rybníka. Jen hrubým odhadem jich tu může být snad 1500. Do zápisníku mi pomalu přibývají další pro letošek nové druhy – kvakoš noční, který vzlétá z vrby na hrázi a dvojice potápek černokrkých, z nichž jedna je stále ještě v zimním. Nízko nad rákosím poletující další pochopi. Po loňském prvním hnízdění hus velkých, je jich tu dnes 15. Doprovází je i pětice hus běločelých. Ozývá se zpěv strnadů rákosních, ale vše přehlušují křikem racci chechtaví. Na poli za rybníkem se pase asi 40 labutí, na ostrůvku s raccky se skrývá husice nilská a za ostrůvkem pak racek černohlavý. Debatujeme s dalšími účastníky exkurze a vychutnáváme si nádherný den. Pak je opouštím a jedu domů. Nad Pístovicemi krouží čáp černý.


Dvojice jespáků bojovných (Philomachus pugnax) přeletujících nad Hradeckým rybníkem.

17.3.2012: Letošní první Tovačov
Obloha je od rána bez mráčku. Z předního skla auta seškrabuji námrazu – snad už tak mrazivých rán moc nebude – a kolem zamrzlého rybníka opouštím Pístovice. Jedu k Tovačovu, letos poprvé. Nad poli se tu a tam prohánějí páry čejek.
Z jihu objíždím letiště pod Prostějovem a na chvíli se halím do husté mlhy. Z třešňové aleje slétají na zem stovky špačků a desítky kvíčal. Před Bedihoští vidím v poli u mohutného hnojiště odpočívat hejno racků. Vede k nim pohodlná cesta. Většinou jde o racky chechtavé, ale několikrát jsem zaslechl hlas racka černohlavého. Jeden prolétá kolem a sedá si na kraj hejna k druhému. Už jsem je dlouho takhle ve svatebním neviděl.
Po několika přibrždění u silnice jsem v Tovačově. Hradecký rybník je už bez ledu. Nade mnou právě protahuje k SV hejno havranů a kavek. Vlahý jarní vzduch plný ptačího křiku se pomalu ohřívá. Na hladině tokají roháči, přeletují konipasi bílí, ze zahrad zvoní zvonci, skřípavě se ozývají špačci a zpívají pěnkavy. Je krásně. Početní jsou hlavně poláci velcí, chocholačky a pak ve stovkách racci chechtaví. Z blízkého lesíku nesměle zaznívá zpěv prvního budníčka menšího. Objevují se čírky obecné a samec čírky modré, dva páry hus velkých, ale přeletují také morčáci velcí a na vodu se snáší čtyři husy běločelé. Z oblohy křičí přeletující vodouš kropenatý. Racci pořvávají a obsazují na ostrůvku místa ke hnízdění. Mezi nimi vzrušeně pokyvuje hlavou husice nilská. Další hejna havranů mizí k severu. Potkávám Luboše Doupala, se kterým probíráme plánovanou cestu do Norska. Pak kolem prolétá hlas moudivláčka a dvakrát se z oblohy ozve přeletující linduška luční. Vysoko na obloze letí k jihu pět doupňáků. Atmosféra probouzejícího se jara je úžasná.
Annínské jezero je pod ledem až na malé oko uprostřed. Na ledě kolem posedávají racci chechtaví a bouřní, na vodě plave jen jeden roháč. Podobná situace je také na pískovně u Troubek. Jen několik menších rozmrzlých ok obležených racky a na volné hladině podél okrajů nějaká ta kachna, roháč a několik morčáků velkých. Vracíme se ještě ke Křenovskému rybníku. Tady to také žije. V rákosí se proplétají roháči, vzadu plave pár hvízdáků, na zbytcích ledu postávají volavky popelavé a bílé a kousek od nás hoduje na zdechlé rybě pár kachen.
Loučím se s Lubošem, abych se vrátil zase do Pístovic. Je nejvyšší čas ořezat jabloně. V triku s krátkými rukávy pak balancuji ve větvích a poslouchám pět pěněz, kterým napodobují špačci křepelky, poslouchám první zpívající rehky domácí a večer pak z lesa houkání puštíka. Ať žije jaro!


Dva racci černohlavi (Larus melanocephalus) v hejnu chechťáků na poli před Bedihoští.

11.3.2012: Relaxační jízda
Po včerejším nádherném jarním dni plném slunce je dnes obloha zatažená, mírně poprchává a vane ostrý nárazový SZ vítr. Ještě že jsme včera na chvíli s klukama vyrazili ven. Na kraji Vinohradů jsme poslouchali skřivany a ve skupině borovic jsme dokonce viděli parukářku.
Dnes to bude jen krátké, taková ta relaxační jízda s občasnou zastávkou a pohledem do krajiny přes čočky binokuláru. Stěrače si taktují na předním skle, obloha má šedé odstíny, podél silnice jsou stále ještě havrani a v polích skupiny srnčí.
Prvně zastavuji u jižního cípu Starého rybníka u Pohořelic. Je mírně upuštěný, ale na jeho okrajích je klid. Přeletují racci bělohlaví a chechtaví, ozývá se zpěv strnada obecného a pěnkav a na vodě je menší hejno hus velkých.
Prudké poryvy větru pročesávají rákosiny u Vrkoče. I kdyby se v nich nějací opeřenci skrývali, tak stejně nejsou slyšet. Zarostlý je vypuštěný a hladina Vrkoče je až do dálky až na párek hoholů prázdná. Až kdesi u hráze jsou vidět labutě a kachny. Z tmavé těžké oblohy občas zazní zpěv skřivana a vzduchem se mihnou dva tři špačci. Kolem prolítají konipasi bílí.
Hladina nádrží pod Pálavou je silně zvlněná. Z hráze mezi Horní a Střední zdrží je vidět až kdesi u Pasohlávek velké hejno poláků velkých a chocholaček. Když dostatečně uklidním stativák, tak se mezi nimi vynořují další a další zrzohlávky. Odhadem je jich tam nejméně 120. Na druhé straně hráze počítám 30 morčáků velkých. Ptáci jsou rozptýleni poměrně daleko od břehu. Ve vinicích se pracuje. Vichr nebo déšť. Co na tom záleží. Před Dolními Věstonicemi se kolébavě nad vinicemi vznáší luňák červený.
Z hráze u Dolních Věstonic je toho vidět přece jen více. V závětří ostrůvků na Střední zdrži se skrývá 67 morčáků velkých, 18 morčáků malých, tokají zde roháči a mezi kachnami jsou vidět čírky obecné (4 ex.) a kopřivky (4 ex.).
Také Dolní zdrž je tečkovaná roháči. U Strachotína je 300 poláků velkých a chocholaček, asi dvacítka hoholů a stejný počet morčáků malých. Kaholky i hoholky už zmizely. Na travnatých březích směrem k Pavlovu se prohánějí konipasi bílí a daleko na vodě jsou vidět další početná hejna poláků velkých, kormoránů a dvojice nebo osamělí roháči.
Na loužích pod Pavlovem hledá potravu 23 čejek, 15 hus velkých, ale i na tu dálku jsou vidět další konipasi bílí a špačci. Vítr je ledový, přišlo ochlazení; jaro díky němu snad jen přešlápne z jedné nohy na druhou a půjde dál.


Jeden z několika tokajících párů roháčů (Podiceps cristatus) na nádržích pod Pálavou.

4.3.2012: Zpívající skřivani
Teplota mírně poklesla, ale jaro už je tady. Po sedmé hodině vidím nízko nad domy v Brně-Komárově táhnout dva klíny husí – celkem asi 90 ptáků. O kousek dál k jihu táhnou směrem do města racci chechtaví. Nízko nad terénem letí podél dálnice asi 250 ptáků. Vypadá to, že nocovali někde na odkalovačkách u Modřic.
Zastavuji se na jednom nyní téměř vyschlém mokřadu. Na polích kolem se pasou běločelky, husy velké a několik polňaček. Na ozimu hledají potravu kvíčaly a několik špačků. Objevují se první čejky, zpívají skřivani a nad rákosím se prohání téměř dvacítka sýkořic doprovázených zpěvem strnada rákosního. V dálce vidím jednoho hřivnáče. Konečně to začíná, je to cítit ve vzduchu.
Od hráze Novomlýnské nádrže pak projíždím stativákem hladinu. Ozývá se křik žlun zelených a bubnování strakapoudů. Na vodě jsou husy velké, chocholačky, kachny a roháči. Zastavení v polích u Milovic je provázeno ještě bohatějším zpěvem několika skřivanů. Podél kaluží pobíhají konipasi bílí (8 ex.), čejky (29 ex.) a špačci. I tady uštipují ozim husy polní a velké. Nad polem je rozptýlena asi dvacítka racků bouřních, kteří loví něco těsně nad zemí. Už jsem je tu takhle viděl několikrát. Objevuje se dvojice orlů mořských. Pod Pavlovem je na vodě asi 35 morčáků velkých, ovšem nejpočetnější jsou ptáci podél hráze u Strachotína – 42 roháčů, 75 hoholů, 800 poláků velkých, 350 chocholaček, ale také 9 kaholek (7M+2F) a dvojice hoholek. Počty a druhové zastoupení ptáků mi tu připomíná nedávno navštívené Polsko.
Na poli před nádržemi jsou severně od Dolních Dunajovic vidět volavky bílé (asi 26 ex.) a další čejky. Od Pasohlávek pak na zbytcích ledu na Mušovské Zdrži posedává 8 orlů mořských. To už z polí přilétají husy, aby se napojily. Blíží se jedenáctá hodina. To je jejich čas. Pomalu se vracím k Brnu. Jedu osmdesátkou a koukám po polích. Tuhle pomalou jízdu mám rád.


Spíše dokumentační fotka sýkořice vousaté (Panurus biarmicus) pořízená přes rákosí.

2.3.2012: Tajení a racek polární
Pozorování racka polárního (Larus glaucoides) patří v našich podmínkách k výjimečným událostem. Faunistická komise eviduje pouze jeden záznam tohoto druhu, kdy byl 7.7.1990 jeden pták střelen na rybníku Žofinka v Jihočeském kraji. Pozorování jedince v šatu 1. zimy z Ústeckého kraje datované 22.2.2012 se tedy stalo mezi birdwatchery malou senzací. Václav Beran, autor pozorování, považoval za vhodné přesnou lokalitu utajit. Jeho dodatečné zdůvodnění nelze než respektovat zvláště vzhledem k jeho obavám, že by nezodpovědní hledači druhů vstupovali i do míst se zákazem vstupu, do kterých má on povolení za účelem pozorování ptáků a nerespektováním tohoto zákazu by mohl i on o tohle povolení přijít. Racek se totiž krom zamrzlé hladiny vodní nádrže po většinu dne zdržuje na uzavřené skládce odpadků a v těžebních prostorách. Podle jeho vyjádření navíc nemá zájem o „davy birdwatcherů“ podobné těm, které se koncem ledna tohoto roku vypravili pozorovat racka šedého zdržujícího se na Vltavě v centru Prahy. Z jeho slov je znát nedůvěra k birdwatcherům, které bez rozdílu nacpal do jednoho pytle s označením VŠEHOSCHOPNÍ FANATIČTÍ SBĚRAČI DRUHŮ, což umocňuje sdělení, že o pozorování informoval „lokální ornitology, kteří respektují pravidla vstupu“.

Již nějakou dobu funguje v rámci ČR pod názvem Klub 300 neoficiální sdružení profesionálních ornitologů i amatérských ptáčkařů, které ptáci fascinují a kteří se věnují jejich pozorování. Tito lidé mezi sebou mimo jiné vyhlásili soutěž v počtu druhů pozorovaných na území České republiky. Jedná se o zábavné klání, které někteří berou vážně a jiným na něm nezáleží. Možná právě tato aktivita nás (jsem jeden z nich) staví v očích „skutečných ornitologů“ do pozice lidí honících se za druhy, kterým na ničem jiném nezáleží, lidí bez respektu a morálních zábran. Jak se k tomuto negativnímu názoru stavět? Příkladem. Každý člen Klubu 300 totiž respektuje prozatím nepsaná, ale jasně vnímaná pravidla ornitologické etiky. Tím si buduje vlastní kredit. Nevhodným chováním by diskreditoval nejen sebe, ale i ostatní členy klubu, což si každý z nás uvědomuje. Důkaz? Důkazem je to, že již po několika dnech od prvního pozorování, byla lokalita členům klubu známa. Vystřídala se na ní celá řada pozorovatelů, kteří trpělivě čekali, až se racek polární objeví na veřejně přístupném místě, tedy na zamrzlé vodní hladině nádrže. A čekání to mohlo být i několikahodinové a bezúspěšné. Žádného z nich nenapadlo někde přelézat ploty a vstupovat na soukromé pozemky. Žádný z nich vzdáleného racka nijak neohrožoval a nesnažil se mu ublížit. Co více dodat? To, že racek šedý z Prahy nakonec podlehl aspergilomykóze, nelze dávat do souvislosti s počtem lidí, kteří ho na úctyhodnou vzdálenost pozorovali, ale s potravou, ke které se dostal.

Ač se některým členům klubu racka polárního podařilo vidět, tak s respektem k přání prvního pozorovatele zůstala lokalita utajena. Nejinak tomu bude v budoucnu. Přesto se mi stále vrací myšlenka, že by zveřejnění veřejně přístupné lokality s vymezením pravidel chování mělo výchovnější charakter než tajení. Vlastně jsem chtěl psát o tom, jak jsme se ve třech lidech také vydali k nádrži, na které byl racek polární několikrát viděn. Počasí bylo nádherné, cestou jsme potkávali špačky a na lokalitě nad námi co chvíli přeletovali skřivani, z blízkého lesíka křičely žluny zelené, zpívali strnadi obecní a my jsme čekali. Prohlíželi jsme si racky na ledě, mezi kterými byl i jeden žlutonohý, a morčáky velké na vodě. Kochali jsme se prvními lžičáky a doufali jsme, že se racek ukáže. Po hodině čekání se skutečně ukázal. Najednou se objevil mezi ostatními racky na ledě, spokojeně se usadil a odpočíval. Pořídili jsme několik dokumentačních fotek a kochali se jeho nezvyklým zjevem. Jeho zářivě bílá barva svítila mezi ostatními racky. Po půlhodině se zvednul a bez doprovodu jiných ptáků nabral výšku a zmizel kdesi k severu. Na lokalitě jsme strávili dvě hodiny. Nadšeně jsme si užívali jarních projevů nezadržitelně se probouzející přírody. Myslím, že ani naše přítomnost rackovi nijak neublížila a doufáme, že u nás tento jedinec nedojde úhony jako jiní ptáci pozorovaní přes daleko ostřejší optiku jiných a daleko nebezpečnějších skupin, než je Klub 300.


Oproti ostatním ptákům byl racek polární (Larus glaucoides) výrazně bílý.

19.2.2012: Výjimečné husy
Teplota je po ránu jen nepatrně nad nulou, ale z předního skla auta seškrabávám námrazu. Po delší době mířím na jih.
Pod Pohořelicemi odbočuji na Znojmo, abych se mrknul po polích podél silnice. Všímám si ale hus sedajících na ozim za větrolamem, kam zalétaly na pastvu téměř celou zimu. Polní cestou jedu za nimi. Do ozimu 20 m od auta usedá skřivan polní. Zastavuji asi 30 m od větrolamu, který mě dělí od hus. Jsem u nich blíž, než bych chtěl. Nechci je zvednout. K těm nejbližším je to asi 100 m. Vytahuji stativák a opatrně prohlížím husy na kraji pole, které nejsou větrolamem kryty. Chvíli mají zvenuté hlavy, ale pak se uklidní. Přilétají stovky dalších ptáků a usedají do hejna. Menší množství pokračuje dál k SZ. Zajímavé je, že některé klíny přilétají od severu. Husy jsou tak blízko, že si je prohlížím do všech detailů. Opět se jedná téměř výhradně o běločelky. Hned mezi prvními odečítám černý límec. (Doma zjišťuji, že jde o husu běločelou límcovanou 25.7.2008 Němci až na Tajmyru. Z této oblasti jsem odečetl zatím jen jediného ptáka, a to v Holandsku. U nás jsem podobného seveřana ještě nepotkal. Naposledy byla tato husa pozorována 24.3.2009 v Polsku v údolí Biebrzy. Navíc má velice sympatické označení límce "CCZ". Krása.)
Stále se kryji za větrolamem. Vždy ujdu několik metrů a mezerami mezi stromy prohlížím husy. Při třetím zastavení se musím radostně usmát. Před sebou mám nádhernou dospělou husu malou se všemi znaky, které bych si mohl jen přát. Nejedná se žádnou z těch nespočetných hus běločelých, které se tomuto druhu mohou některými znaky podobat a které jsem tuto zimu už také viděl. Tato je menší velikosti, má několik drobných tmavých skvrn na břiše, malou kulatou hlavu s bílou skvrnou zasahující při pohledu z boku v mírném oblouku nad oči, výrazný žlutý kroužek kolem oka, krátký krk, kratičký růžový zobák a křídla sahající za špičku ocasu. Hlavu si pokládá na hřbet, zavírá oči a ve stoje odpočívá. Přes větve stromů se mi nedaří zaostřit, navíc mám jen přiblížný směr, takže se mi dokumentační snímek nedaří. Škoda. Bez problémů husu malou nalézám opakovaně jen stativákem. Věnuji se jí asi čtvrt hodiny, když husy zneklidní a s křikem se zvedají. Konečně vidím, kolik jich za větrolamem bylo – asi 12 000. Zvedl je orel mořský. Stovky hus odlétají k západu a zbytek sedá dobře 500 m ode mě na zdevastovaný ozim. Letmým pohledem nenalézám žádné bernešky a pro detailnější pozorování jsou již daleko. Spokojený to tady balím.
Velkým obloukem přes Litobratřice a Drnholec přijíždím od západu k Mušovské zdrži. Je tu jen jedno nezamrzlé oko v ledu, na kterém jsou kachny, morčáci velcí, 2 kopřivky a nějaký ten velký racek.
Na Věstonické zdrži jsou mnohem větší plochy volné hladiny. Hustě na nich odpočívají převážně kachny divoké, kus dál od břehu jsou nějaké husy velké, morčáci obou druhů, několik labutí, samec ostralky a přilétají se napojit menší hejna běločelek. Profukuje ledový vítr. Plocha vodních hladin svádí ke kochání – nedaleko do sebe vrážejí dvě auta. Naštěstí bez větších následků.
Na hrázi u Dolních Věstonic postávají chlapíci se stativáky. Na Věstonické zdrži je menší oko a na Novomlýnské pak mnohem větší. Stačí přejet jedním směrem ledovou plochu zamrzlé hladiny a člověk napočítá 18 orlů mořských. Na vodě jsou desítky poláků velkých a chocholaček. Navíc jsou tu hoholi, opět morčáci a nakonec objevujeme i samce hoholky. Tam a zpět nad námi přelétají husy. Za chvíli jsem pěkně zmrzlý. Jedu se ještě podívat pod Pavlov, kde je také volná hladina. Svými hlasy mě vítají hvízdáci. Vždy tu nějací bývají. Dnes dokonce 72 ptáků. V dálce se po chatrném ledu honí dvacet obruslených plachetnic. Pro dnešek stačí. Jsem nadšený z odečtu límci i z husy malé, kterou jsem u nás viděl naposledy v listopadu 2010.


Rozmazaná skupina běločelek. Asi 30 m vpravo od nich pospávala husa malá.

18.2.2012: Svratka v Brně od Vídeňské po Optátovu
Teploty mírně nad nulou probudily jaro. Alespoň ptáci se tak chovají. Ozývá se zpěv pěnkav a koňader, křičí žluny zelené. Ráno se nám nad ulicí prohnalo 60 dlasků. Po obědě jedu šmirglem na Vídeňskou ulici, abych si proti proudu prošel kousek Svratky. Za silných mrazů, které panovaly poslední dva týdny se veškerý život soustředil právě do měst a na řeky. Z Pisárek bylo hlášeno až 80 morčáků velkých a dvacítka cvrčal. Led ale taje a obleva je výrazná.
Na březích odpočívají kachny, volavka popelavá a potápka malá. Nedaleko výstaviště potkávám u vody Honzu Sychru a nocoviště kormoránů. Na vrcholku smrku jich sedí dvacet. V úrovní riviéry jsou dva páry morčáků velkých a samice hohola. Krom pěnkav zpívá střízlík, kos, slyšet je červenka. Vyprahlý si dávám v Anthroposu pivko.
Zatímco prošlý úsek řeky byl rychlejší a bez ledu, tak další část má led po okrajích a místy je pod ledem celá řeka. Další, tenkokrát denní odpočinkové místo kormoránů, je nedaleko za uzavřeným mostem spojující Veslařskou a Žabovřeskou. Opět na smrku tu sedí dvacet ptáků, ale když pak pokračuji proti proudu, tak proti mně letí dalších 60 kormoránů. Až k mostu na Optátové je řeka díky ledu poměrně mrtvá. Až u mostu je zase více kachen, protože je sem chodí krmit lidi. Je tu nějaká lyska, slípka, rodinka pěti labutí (bez kroužků), racek chechtavý a v keřích se skrývá devět kachniček mandarinských (5M+4F). Asi dvě stě metrů proti proudu je tentokrát na topolech další a největší odpočinkové místo kormoránů. Ve větvích sedí zhruba 80 ptáků. Na tomto úseku řeky jde o nejpočetnějšího ptáka (190 ex.), který strčil do kapsy i kachny. Tady příjemnou téměř jarní procházku končím.


Na Svratce se v Brně vytvořila malá populace kachniček mandarinských (Aix galericulata)

11.2.2012: Několik výškových metrů
Jsme na chaloupce v Pístovicích. Obvykle bych sobotní dopoledne trávil v okolí Tovačova. Rybníky i pískovny jsou ale pod ledem. Na modrou oblohu šplhá slunce. Co takhle zkusit pole v severské krajině náhorní plošiny kolem Krásenska? Před čtrnácti dny jsem tam viděl malé hejno konopek žlutozobých. Proč se zase nevydat do nadmořských výšek těsně pod 600 m, které jsou pro nás – lidi z nížin – zcela neznámé?
Vyjíždím z nějakých 200 m. n. m. Stačí málo a sněhu přibývá. Na otevřených plochách se prohání ledový vítr od SV. V rádiu je právě Meteor a Zdeněk Vermouzek pěkně vypráví o ptáku letošního roku, o tetřevovi. Jde mu to. Obdivuji lidi schopné plynulého a bohatého slovního projevu. Je to dar, který je v tomto případě využíván na správném místě. Občas zastavím u silnice na kraji lesa a vylezu s dalekohledem ven. Krajina září sněhem, ale vítr pálí do tváří. Nikde není vidět ani živáčka. Znovu usedám do Zdeňkovy společnosti a naplno pouštím topení.
Další zastávka je na kraji obce u zemědělského družstva. Na poli stojí dvě tvrze z balíků slámy. V závětří za větrolamem nacházím strnady obecné. Skrývají se v hustých keřích a na zemi pod nimi a hledají něco k snědku. Ze statku se ozývá bučení krav a hlasy vrabců domácích. Podél zdí budov je vytroušena sláma, kterou vrabci a později i strnadi prohledávají. Je neuvěřitelné, jak v těch mrazech panujících v posledních dnech mohou drobní opeřenci s velkým energetickým výdejem při každém pohybu vůbec přežívat. Bohudík za každé krmítko a útočiště zemědělských družstev. V okolí počítám asi 80 strnadů obecných a dvacítku vrabců domácích.
Silnice se často začíná ztrácet pod sněhovými návějemi. Vítr ho nese v proudech napříč cestou. V okolí ho leží solidní vrstva s půlmetrovými stěnami u krajnic, které tu zůstaly po sněžném pluhu. Bílá krajina, ze které nevystupuje žádná vegetace. Zastavuji u příjezdové cesty ke Kojálu. V polích není nic vidět. Žádná sedící káně. Vítr se do mě opírá. V blízkém keři se skrývá kvíčala a odněkud přilétá strakapoud velký. Nechtěl bych si hledat potravu v těchto podmínkách, přijít o přístřeší a možnost se zahřát.
Znovu sedám do auta a pomalu projíždím okolí. Moc velký provoz tu není. V zahradách blízko vesnic jsou vidět kosi, další kvíčaly a koňadry. Občas se na okamžik vysoukám z vyhřátého auta a udělám pár fotek okolí. To už mám rádio vypnuté. Ticho vyplňuje jen svištění větru. Relaxační jízda, při které se tak dobře přemýšlí. Pozoruji rozespalé známky života na vesnicích. Snad v Odrůvkách fotím hospodu s nápisem U dvou čápů s dokonalým vyobrazením mladého a dospělého jeřába. Obloukem se vracím pod Krásensko ke stejnému větrolamu a zemědělskému družstvu. Keře podél plotu zdobí žlutě zářící nadýchané kuličky posedávajících strnadů. Procházím se přes zasněžené pole a nechám se postrkovat větrem. Je příjemné jen tak procházet krajinou s dalekohledem na krku a jen se dívat.


Silnice kroutící se zasněženou krajinou k vesnici s kostelíkem. Rozstání?

5.2.2012: Arktické nedělní dopoledne
Několikátý den tu máme arktické počasí. Teploty se motají kole desíti pod nulou a v noci klesají až ke dvacítce. Krajina je ale bez sněhové pokrývky. Alespoň tady na jihu. Panuje holomráz. Zprávou, která mě včera překvapila, je smrt naší mediální hvězdy – racka šedého z Prahy. Zatímco za naší návštěvy se zdál být v pořádku, tak v těch mrazech vzala jeho odolnost severským podmínkám za své. Bude z něj alespoň muzejní exponát.
Ráno jsou teploty nejnižší, proto nespěchám. Překvapuje mě, že podél silnice směřují k Brnu stovky havranů. Tuto podívanou jsem letošní zimu ještě nezaznamenal. Havrani si zvykli nocovat v Brně. Alespoň část se jich zřejmě vrátila na tradiční nocoviště. Pod Pohořelicemi jsem těsně před osmou. Menší hejna husí směřují dál na západ. Pole s ozimem jsou široko daleko poseta jejich trusem a pírky. Moc k zobání toho nezbylo. Zapisuji si jen káně, šedivky a nějakou tu vránu černou a kvíčaly.
Novomlýnský nádrže jsou z valné většiny pod ledem. Jen místy je vidět oko volné hladiny. Na Mušovské Zdrži pospává 26 hus velkých. Ve vzduchu se motají severské husy a co chvíli se z volné hladiny vznesou kachny vyplašené orlem. Těch počítám kolem na ledě 10. Potkávám tu několik kolegů fotografů. Člověk si tu za ostrého ledového větru a obklopen ledovými pláněmi připadá jako někdy na severu Norska.
Z každé strany hráze u Dolních Věstonic je jedno nezamrzlé oko. Jsou tu desítky chocholaček a poláků velkých, morčáci velcí a malí, na střední zdrži jeden roháč a na dolní dvě hoholky. Ve vzduchu jsou stále vidět nějaké severské husy nebo orel mořský. Nedaleko Strachotína pospává na ledě 90 hus velkých.
Jedu kousek podél severní strany Novomlýnské nádrže. Voda je ale všude zamrzlá. Vracím se, abych na hrázi potkal Zdeňka Součka. S foťákem chvíli čekám, až se k sobě přiblíží obě hoholky. Když tak činí, tak mi dochází dnes už třetí baterie. Klasika. :)
Chci se mrknout ještě k hrází mezi Dyjí a Horní nádrží, kde by mohla být také nezamrzlá oka. Když už jsem v Dolních Dunajovicích, tak to beru ještě kousek dál do Březí. Procházím hřbitov. Na smrcích nacházím všehovšudy 6 kalousů ušatých.
Je před jedenáctou, když se ocitám východně od Drnholce. Ze severu táhne jedno hejno hus za druhým. Je čas přerušit pastvu a napojit se. Některé husy sedají na ozim nedaleko Dyje, jiné přistávají na kus volné hladiny u Pasohlávek. Právě teď je na vodě 2000 běločelek. Jedna hlava vedle druhé, jako bíle rozkvetlá louka uprostřed ledu. Všechny hlavy jedním směrem a při polykání vody ve stejném úhlu. Husy přilétají a odlétají. Tisíce jsou jich vidět ve vzduchu směřujících opět k západu. V poli na sebe reagují dva ťuhýci šedí zvláštními drnčivými hlasy. Ledový vítr pálí do tváří. Už se mi nechce čelit jeho vlezlosti. Jede se domů.


Dvě hoholky lední (Clangula hyemalis) na nezamrzlém oku volné vodní hladiny nedaleko Dolních Věstonic.

31.1.2012: Bernešky u Pohořelic a kvízová fotka
O víkendu jsem nebyl u nás na jihu Moravy a tak mám teď divný pocit, že nevím, co se tam děje. V pátek (27.1.2012) se na birds.cz objevilo pozorování dvojice dospělých hus malých z Dyje v Břeclavi. Následujícího dne se jeden nebo dva ptáci údajně zdržovali na VDNM a u Pohořelic. Krom prvního pozorování, které považuji za jisté, šlo o určení na základě hlasu a velikosti, což příliš průkazné není. Velikost hus běločelých je velice variabilní a rozeznat se stoprocentní jistotou osamělý hlas husy malé v tisícovém hejnu křičících hus běločelých vyžaduje zkušenost a hodně štěstí.
Rozhodnul jsem se, že se po ránu mrknu alespoň k Pohořelicím, abych zjistil kolik je tu bernešek a jestli třeba na nějakou tu husu malou nebudu mít štěstí.
Mírný opar nad poli se brzy rozpouští. Obloha je modrá, slunce svítí, ale zima je nepříjemná. Husy se zdržují na ozimu v několika hejnech. Celkem je tu asi 9000 ptáků. Stativák stavím ve vzdálenosti asi 300 metrů od těch nejbližších. Tam, kde je hejno rozprostřeno v poli, se hledá dobře. Nacházím skupinku sedmi bernešek rudokrkých a jedu dál doprava. V další skupince je šest ptáků. Horší je to s hustým hejnem ztrácejícím se za terénní vlnou. Tady nacházím dva ptáky a pak ještě jednoho. Koukají jim jen hlavy. To jsem nečekal. Nedaleko mě sedá do strniště samice dřemlíka. Postávám tu asi půl druhé hodiny a zjištěný počet několikrát kontroluji. Část hejna ale vůbec nevidím. Je mi pořádná zima. Polní cestou jedu přes pole k silnici a nechtěně plaším menší hejno, o kterém jsem vůbec nevěděl. Ptáci ale hned zase sedají a dokonce neuvěřitelně blízko. Tohle jsem ještě nezažil, abych stál u auta a husy sedaly asi 50-70 m ode mě. Nádhera! Objevuji další bernešku rudokrkou. Takže jich mám stejně jako 8. ledna. Je zajímavé, že jsou tu dnes jen běločelky. Nevidím žádnou husu velkou a polňačku mám jen jednu. Ještě chvíli pak brousím po silnici v těsné blízkosti hus. To už ale sedím v autě a mám puštěné topení.
Balím to, abych ještě mrknul k hrázi mezi Věstonickou a Mušovskou Zdrží. Ledový vítr tu ale vyfukuje s větší prudkostí a do mě se hned dává třesavka. Pod propustí počítám 30 morčáků malých. Kašlu na to. Sedám do auta a frčím k Brnu.
Když pak na počítači prohlížím fotky, tak nalézám jednu docela zajímavou husu se znaky husy malé. Jsem zvědavý, co na ni řeknou kolegové, ale uvítám i Vaše názory.
Hodnocení kvízové fotografie:
Na obrázku je zachycena husa běločelá. Tento jedinec má mohutnost husy běločelé, dlouhý krk a delší zobák. Na rozdíl od typické husy běločelé má trochu větší rozsah bílé na čele, což je ještě umocněno natočením hlavy od pozorovatele, takže skvrna vypadá opticky větší, než ve skutečnosti je. Náznak žlutého kroužku kolem oka mohou mít i husy běločelé, ale fotografie mohla být pořízena v momentě, kdy měla husa přivřené oko, kdy je odkryté víčko podstatně světlejší než jeho okolí. Husa malá má podstatně kratší krk, kratší zobák, malou a kulatou hlavu, výrazný žlutý kroužek kolem oka, hlava a krk jsou poměrně tmavé, velikostně je menší a špičky křídel jí přesahují za ocas. Uvedená fotografie je dobrým příkladem toho, jak může být určování na základě jedné fotografie matoucí a v terénu je nutné u každé "podezřelé" husy zaznamenat co nejvíce detailů.


Poslední z bernešek rudokrkých, které jsem dnes v terénu viděl.

27.1.2012: Krátce v jiné roční době
Teplota přes noc klesla pod nulu. Čekám na východ slunce a pouštím se k severu. Obloha je zatažená. Okolí Brna je bez sněhu, ale stačí pár výškových metrů a sníh se objevuje a pak už kryje ve dvaceticentimetrové vrstvě celé okolí. Náhle jsem ve skutečné zimní krajině.
Serpentinami s uježděným namrzlým sněhem pomalu stoupám nahoru k parkovišti u Macochy. Jsem zvědav, jak mi to půjde zpět, některá místa kryje kluzký led. Beru výbavičku a ledovým a vcelku tichým lesem jdu po značce dolů z kopce k Punkevní jeskyni. Ozývají se hýli, o kousek dál tesá do uschlé jedle datel, pokřikují brhlíci, občas zakrouží káně. Skalním stěnám vždy věnuji jen několik delších pohledů. Nikde nepostávám dlouhé desítky minut jako minule. Když se zedníček neobjeví, tak se nedá nic dělat. Což se taky stalo. Zpáteční cestou potkávám hejno tří druhů sýkor, pak tři desítky dlasků přeletujících opakovaně údolí, krkavce a zdá se, že se obloha na některých místech trhá a barví do modra. Pomalu sjíždím zledovatělými zatáčkami do údolí.
Přes Vilémovice, Krasovou a Kotvrdovice pomalu projíždím zasněženými poli a pozorně sleduji okolí. Klimatické podmínky této náhorní plošiny připomínají kraje mnohem dál k severu. Pomalu se posunuji ke Kojálu. Těsně před ním potkávám u cesty 26 strnadů obecných. Buď sedí na silnici, nebo ulétají před projíždějícími auty do pole a na stromy podél silnice. V těsné blízkosti Kojálu potkávám v poli další hejno, tentokrát menších pěvců. Zvláštní vrzavé tóny v jejich hlasech prozrazují konopky žlutozobé, což si ověřuji za pomoci stativáku. Jsou ale plaché a každé projíždějící auto je zvedá. Nakonec mizí kdesi v oploceném areálu vysílače. Ještě chvíli se potuluji po okolí – Kulířov, Marianín a pak zase pomalounku zpět. Obloha je teď už čistě modrá a slunce se odráží od bělostného sněhu. Byl to příjemný výlet do jiných krajů a jiné roční doby.


Dokumentační fotografie se mi tentokrát bohužel nezdařila, takže alespoň ilustračně
konopka žlutozobá (Carduelis flavirostris) z loňské zimy na Nových Mlýnech.

22.1.2012: Zase na chvíli v polích
Chvíli váhám. Rozhoduji se mezi rybníky na jihu a lesy na severu. V noci připadlo několik cm sněhu a tak nechám drsnější podmínky náhorní Drahanské vrchoviny na jindy. Z auta seškrabuji vrstvu namrzlého mokrého sněhu a jedu k jihu.
Stále panuje ta podivná zima konce loňského roku. Spíše připomíná předjaří. Z několika míst jsou hlášeni mladí kosi, kteří čerstvě opustili hnízdo, po ránu se jarním zpěvem ozývají koňadry a hlučné začínají být i žluny. Konec lovu a mírná zima způsobily, že pod Pálavou je podle nejnovějšího sčítání kolem 75.000 husí. Mířím tedy rovnou k Pohořelicím.
V polích je přede mnou odhadem cca 18.000 husí. Mnohé ale pokračují dále k západu a jiné teprve od nádrží přilétají. Rozděleny jsou na ozimu ve třech hejnech. Všechna jsou hodně daleko a musím se k nim nejprve rozbahněnou polní cestou krytou mokrou vrstvou sněhu přiblížit. Ale je pěkně. Slunce svítí, přede mnou z větrolamu odlétá káně rousná, daleko na poli odpočívá orel mořský a husy si hlasitě povídají. Dvě hejna mám po slunci. Vzduch se v přízemní vrstvě tetelí a prudký vítr mi otřásá stativákem. Husy mě ale pouštějí dost blízko. Zdá se, že jim vůbec nevadím, i když kdesi na západě zaznívají ojedinělé výstřely. Většinou jde o běločelky. Třetí hejno mám za terénní vlnou a mírně proti slunci. Nechci je zbytečně zvedat a tak prohlížím jen jejich krajní řady. Tady už je i pár desítek polňaček a ještě více hus velkých. Nacházím tři bernešky rudokrké. Živí se stejně dychtivě jako jejich větší příbuzné. Tohle mám rád. Zůstávám tu skoro půl druhé hodiny. V těch shlucích husích těl není vidět nic dalšího, ani žádný límec. Obracím se, husy zpozorní, ale když vidí, že odcházím, tak se pasou dál. Nade mnou protahuje roztažené hejno asi 900 kvíčal.
Dál se mi už ani nechce, ale přece jen bych rád nakouknul alespoň na hráz k Novým Mlýnům. V Polsku se pohybují čtyři racci polární. Proč by se k nám taky něco nemohlo zatoulat? Na nádržích jsou vlny. Po stovkách se kolem pohybují kormoráni. Na ostrůvcích kolem Mušovského kostelíku odpočívá hned 6 orlů mořských. Podél hráze loví racci chechtaví a na vodě jsou vidět ještě morčáci velcí (23 ex.) a malí (3 ex.).
Přes Pasohlávky ještě přejíždím k hrázi oddělující Dyji od nádrží. Tady tolik nefučí a taky je tu více ptáků. Na Dyji jsou stovky kachen, směrem k východu přetahují asi tři stovky kormoránů a z polí přilétají menší hejna běločelek a hus velkých, aby se na řece napojily. V rákosí a křovinách u cesty poskakují vrabci polní, strnadi obecní, stehlíci a kvíčaly. Běločelky se na vodě drží v hustých sevřených hejnech, zatímco husy velké se rozprostírají v párech kolem nich. Příště zkusím asi ten sever. Pro změnu. :)


Siluety hus odlétajících z nocoviště pod Pálavou.

15.1.2012: Poslední den lovu hus
Větve douglasky za oknem opět poskakují v silném větru a na všem leží poprašek nového sněhu. Venku je po dlouhé době trochu mrazivo s teplotami mírně pod nulou. Sedám do auta a jedu se jen tak bezcílně potulovat krajem pod Pálavou.
Do polí pod Pohořelicemi sedají husy. Zase tu stojí několik aut a ozývají se výstřely. Dneškem to ale končí. Nad polem sviští ledový vítr. Husy jsou v mírné terénní depresi. Většinou sedí a ozim ozobávají jen v dosahu svého zobáku. Prohlížím okraje hejna. Většinou jde o běločelky. Nacházím tři bernešky rudokrké, ale dnes se v prudkém větru moc pozorovat nedá. Objíždím pole a ještě chvíli se kochám z druhé strany. Odhadem je tu opět přes 10.000 ptáků, ale většinu jich mám za terénní vlnou.
Pak se jedu mrknout k „Mlýnům“. Na hladině se pění vlny. Většina ptáků se nejspíš skrývá podél břehů. Jen menší skupinky jsou v závětří ostrůvků. Nejpočetnějšími ptáky jsou kormoráni. Přeletují, loví, stále jsou vidět. Jsou jich stovky.
Přejíždím k Dolním Věstonicím a pak ke Strachotínu. Vždy na chvíli vylezu z auta a koukám po okolí. Dolní nádrž je opět plná kormoránů. Podél břehů jsou stovky kachen a lysek, poláci velcí, hoholi, morčáci velcí… Objíždím severní břeh. V rákosí odvodňovacího kanálu zimují strnadi rákosní. Nad polem krouží dvojice orlů mořských, nízko nad břehem přelétne pilich a mnohem rychleji pak v nevelké výšce kopíruje terén sokol. I v tomhle počasí nade mnou opakovaně přeletuje malé motorové letadlo. Daří se mu vyplašit husy nedaleko Šakvic. Jedu se tam mrknout. Na strništi v závětří odpočívá asi 2600 hus. Polovinu tvoří běločelky a druhou pak husy polní a velké. Letadlo létá pořád dokola. Husy se zvedají a část jich nakonec odlétá pryč. Objíždím zbytek nádrže. U výpusti loví racci chechtaví.
Ty sporé zastávky a jízda krajinou mi vyhovují. Stále je o čem přemýšlet. Obloukem a s několika dalšími zastávkami se vracím do Brna. Cestou pozoruji káni rousnou.


Samice morčáka velkého ze Svitavy v Brně. Zdržuje se tu nejméně od podzimu. Juv. znaky v jejím opeření zmizely
a ted je tu krásně vybarvená samice, která mi zpestřila sobotní vycházku (14.1.).

8.1.2012: Bernešek je u nás na jihu zase víc.
Větve douglasky za oknem se zmítají v silném větru. Teprve před chvílí se rozednilo. Není kam spěchat. Venku je i přes teploty nad nulou dost nevlídno. Říkám si, že se jen mrknu k Pohořelicím, jestli třeba nenajdu nějaké husy.
Je téměř třičtvrtě na devět. Zdálky vidím několik husích klínů směřovat k polím pod Pohořelicemi, kde se na ozimu pasou tečky mohutného hejna. Těším se, až si budu moci stoupnout ke stativáku. Radost mi ale kalí čtyři nebo pět aut parkujících u polní cesty. Myslivci jsou rozestaveni kolem větrolamu lemujícího lán s husami. Popojíždím kousek dál. Husy jsou hodně daleko – minimálně 600 metrů. Navíc se mi vítr opírá do dalekohledu. Odhaduji, že před sebou mám asi 10:000 hus. Vzduch se mírně chvěje. Nacházím tři bernešky rudokrké. Nechci schytat nějaký ten brok a tak celý lán objíždím. K husám se dostávám blíže. Mám je mírně z nadhledu. Zaznívá střelba a hejno se zvedá. Je to rachot. Loučím se s vyhlídkou na pozorování, ale husy naštěstí zase sedají. Už nejsou tak blízko, ale dají se pořád pěkně prohlédnout. Převažují běločelky (asi 97%), pak je tu pár hus velkých a polních. Občas vykoukne mezi mraky slunce a scéna přede mnou je krásně nasvícená. To jsou ideální chvilky k hledání kontrastních bernešek. Skutečně nelézám menší skupinku. Je uprostřed vlevo. Nejprve jsou čtyři, ale pak se jich postupně ukazuje sedm. Prohlížím je stále dokola, ale pak si říkám, že budu raděj pokračovat dál, abych přehlédl celé hejno. Netrvá to dlouho a mám další tři a pak dva ptáky. S úsměvem konstatuji, že jsem našel celou předsilvestrovskou skupinu bernešek od Drnholce. Ptáky mám poctivě spočítané. Je jich opravdu 12 a přede mnou je ještě stále část hejna neprohlédnutá. Jedu stativákem víceméně plynule, když nacházím další bernešku a za ní celou menší skupinku. Levé birderské oko už mám docela vytahané, ale znovu je lepím k okuláru a druhé si přikrývám dlaní. Dvě, tři a ještě dvě! To by znamenalo 17 bernešek rudokrkých! Znovu se vracím k předposlední skupině a od ní znovu. Několikrát po sobě. Je to tak! Projíždím zbytek hejna a chvíli si srovnávám zrak přes binokulár. Napadá mě, jestli nepřeletěla ta první skupinka a já ji nezapočítal dvakrát. Vracím se na začátek. Jako na zavolanou zase vysvítá slunce. Sedmičlenná skupinka, pak jeden osamělý pták, po chvíli další, další trojice pestrých bernešek a nakonec pětičlenná skupinka. Paráda! Oko už mám jako šnek. Kdoví, kolik dalších bernešek se ještě v okolí potuluje? V průběhu celého pozorování zaznívají s přestávkami výstřely. Berneška je jeden z nejohroženějších druhů zimujících v Evropě. Její stavy stále klesají. Aby byla její ochrana účinná, musí probíhat nejen na hnízdištích, ale i na zimovištích. Přitom tady se vesele střílí na každou husí siluetu bez ohledu na to, který druh pak dopadne k zemi.
Odjíždím a zrak mám pořád ještě rozostřený. Chci mrknout ke Starému rybníku, jestli se tam náhodou ještě nezdržuje koliha. Na bahnech sedí ale jen volavky popelavé, dvojice orlů mořských a šedivky. Cestou pozoruji náznak útoku pilicha na hejno koroptví. Ze strany dravce šlo spíš jen o legraci. Hladina Vrkoče je prázdná. Na mělčině postává jen dvojice labutí a daleko u stavidla jsou dvě stovky kachen a nějaký ten velký racek.
Na chvíli se ještě zastavuji na hrázi mezi Věstonickou a Mušovskou Zdrží VDNM. Nade mnou přelétají dva orli mořští, v rákosinách je na západě vidět asi 60 volavek bílých a kolem kostelíka plave asi 140 hus velkých. Je zima. Dnešek mi tento krátký výjezd bohatě stačil. V duchu přeji berneškám, aby to ještě ten týden přežily.


Část mohutného hejna. Mít trpělivost, tak by se snad i na této fotografii v plném rozlišení dala najít nějaká ta berneška.
PROJEKTY

HLEDÁNÍ
ROBERT DOLEŽAL

icq: 21 453 294
skype: robert.dolezal
e-mail: dodin @ post.cz
web: www.birdwatcher.cz

TOPlist Birding Top 500 Counter