> fotozápisník > archiv 2010/03
FOTOZÁPISNÍK - archiv (2010/03)



22.9.2010: Krátká cesta za břehoušem rudým.
Koncem minulého týdne mi poslal Jirka Liščák zprávu, že má na svém webu nafocené zajímavé bahňáky, abych se tam mrknul. Samozřejmě jsem to udělal a prohlížel jsem si pěkné obrázky vodoušů tmavých a šedých, bekasin otavních, břehouše černoocasého a pak dokonale zachyceného břehouše rudého. K mému překvapení byl ten břehouš focen na lokalitě, kterou dobře znám. Jirka jej tam zastihnul v pátek a sobotu (17.- 18.9.). V pondělí mě doběhla jakási brutální chřipka a tak jsem musel zalehnout a potit se. V úterý večer mi Jirka psal, že se břehouš rudý stále na lokalitě zdržuje a poslal nové fotky. Sice stále ještě kašlu, sopel ze mě teče a oči štípou, ale proč si neudělat takový kratičký výlet za druhem, který Pepíkovi chybí v birdlistu.

Den začíná zase dokonalým počasím. Kluky dáváme do školky. Kolem prozpěvují budníčci menší. Nejmenšího ukládáme do sedačky a můžeme se pustit k jihu. Nad krajinou je opar a teplota neuvěřitelně stoupá. Když vylézáme u mokřadu, tak se vzduch už pěkně tetelí. Stačí chvíle pozornosti a mezi desítkami čejek břehouše nalézám. Zatím si nejsem jistý jeho přesným určením, ale však se ještě přiblížíme. Celá lokalita je bohužel v protisvětle. Z ptáků jsou patrny trochu lepší siluety. Opravdu se jedná o břehouše rudého. Je tu tedy už minimálně šestý den. Ptáci se zvedají a mizí za výběžkem rákosin. Nad těmi poletují desítky sýkořic. Ukazuje se i volavka červená. Když se dostáváme na druhou stranu mokřadu, tak jej máme přece jen v lepším světle. Z podmáčené vegetace vyletují bekasiny otavní, v zátoce hledají potravu vodouši tmaví a šedí a přilétají i tři kolihy. Ťapou tu teď společně s břehoušem rudým i s břehoušem černoocasým. Krása.

Břehouš rudý se zvedá a vrací se na původní místo. Pepe si ho teď může pěkně prohlédnout. Při návratu jsou ve vzduchu ještě menší bahňáci – nejspíš jespáci obecní a nějaký malý. Josef dostává mlíko a my se spokojeně vracíme k autu. Několikrát se nad námi ozývá hlas, který s největší pravděpodobností patří lindušce rudokrké. Povedlo se. :)
Břehouš rudý (Limosa lapponica).

Mladý břehouš rudý (Limosa lapponica), foto: Jiří Liščák - www.jiriliscak.cz

17. - 18.9.2010: Noc a den na střední Moravě.
17. září: Celý týden jsem nebyl v terénu. Abstinence se hlásí všemi svými příznaky. Zaregistroval to i Pepe a tak po příjezdu do Pístovic měním miniautobus Molendu na obytné auto, zastavuji u ťamanů pro něco k jídlu a pití a vyrážím ven. Odpoledne už pokročilo a s přicházejícím podzimem se den citelně zkrátil. Když uháním po dálnici zhruba k SV, tak slunce klesá k obzoru. Naštěstí cesta utíká rychle a tak mi po příjezdu k podmáčené lokalitě u Dubu ještě stále zbývá téměř třičtvrtěhodina k obhlédnutí okolí. V pátek jsem dostal mail o nálezu uhynulé chaluhy malé nedaleko odsud. Další mail se týkal přesnějšího určení potápky, která byla napřed považována za žlutorohou, ale dodatečně byla určena jako černokrká.

Po mém příjezdu se zdá být lokalita opuštěná. Prohlížím ji z jejího SV cípu od silnice. V blízkosti nacházím kulíky říční, dva písečné, čtyři jespáky obecné, a vodouše bahenního. Na hladině je asi dvacítka potápek malých a právě ta jedna černokrká. Přilétá dvojice kolih, hlavy si pokládají pod křídlo a usínají. Šeří se a nad západním obzorem se rozehrává dokonalé barevné divadlo večerních červánků. Začínají se slétat komáři. Auto parkuji za silnicí u plotu vodárenského zařízení. Vytahuji židličku a kochám se pohasínajícím obzorem. Po obloze se honí siluety netopýrů. Komáři jsou otravní a neodbytní. Schovávám se před nimi do auta a otevírám sladké červené Monastirsko Šušukaně, které se mi u ťamanů jako jediné povedlo koupit. Venku se rychle stmívá. Po silnici přejíždějí světla aut. Někdy po osmé vylézám ze své pojízdné noclehárny a sedám na chvíli na židličku. Začíná být chladno, na trávě leží rosa, aut je stále méně. Jdu si zalézt do spacáku.
Západ.

Kouzelný západ slunce nad zamokřenou lokalitou u Dubu nad Moravou.
18. září: Ještě před rozedněním mě probouzejí hlasy kolih, které ke mně přicházejí otevřeným okýnkem. Za šera vylézám ven. Vidět ještě není vůbec nic. Se stativákem si stoupám do SV cípu lokality a čekám. Obloha postupně světlá. Mizí poslední hvězdy, rozpouští se oblačnost a tma se vytrácí. Vše je doprovázeno zvukem občas projíždějícího auta a opakovaným křikem kolih. Pak už je světla tak akorát, abych ve stativáku prohlédl okolí. Kolihy projíždím z jedné strany na druhou. Krom nich tu stejně nic není, tedy až na potápky. Jedna koliha je extrémně malá, ale znaky má kolihy velké. K severnímu okraji lokality přijíždí další auto. Pavel Vojtěchovský se stativákem to stíhá ještě před tím, než všech 18 kolih odlétá k západu. Začíná krásný den babího léta. K Pavlovi přijíždí bílá oktávka s pražskou espézetkou. Chlapík z ní se navléká do maskovaného „hejkala“ a jde fotit. Dub nad Moravou se stal během posledních týdnů velice populární. Přilétají racci chechtaví (6:45), ozývá se zpěv budníčka menšího.

Opouštím Dub, abych se mrknul k další podmáčené polní lokalitě, kde Jirka Šírek před několika dny vyfotil břehouše rudého. Vody tu už moc nezbývá a krom dvou jespáků malých a několika konipasů bílých tu nic není. Snídám a prohlížím okolní pole. Loví tu poštolky, pochopi a na strništi hledají potravu hřivnáči a čejky. Pak přejíždím silnici a lezu na blízký stoh slámy, abych měl rozhled. Nade mnou přelétá ostříž, nedaleko sedí na drátě ťuhýk šedý, slunce ohřívá vzduch, nebe je průzračně modré – všemi smysly se snažím nasávat tu nádhernou atmosféru dokonalého podzimního dne zbaveného spěchu. Abstinenční příznaky spojené s nedostatkem času tráveným venku se vytrácejí.

Přejíždím Tovačov k pískovnám. Hladina je klidná a leskne se sluncem. Plavou po ní jen kachny, kormoráni a prázdné ostrůvky pro rybáky. Nad vodou přelétá osm labutí, které jsem viděl vzlétat z Hradeckého rybníka, když jsem jel z Dubu k Ivani. U Annína není ani to. Na jezeře svítí jen bílé plováky rybářů, kteří brázdí v člunech po jeho hladině. Rybáři vystřelují do vzduchu tři dělbuchy. Odlétají i kachny ukryté podél břehu. V keřích poskakují mlynaříci a na poli vedle příjezdové cesty sedí labuť. Snad je nemocná.

Po betonových panelech se dostávám k cestě vedoucí podél sádek Hradeckého rybníka. V poli stojí asi 12 volavek popelavých. Parkuji u sádek a jdu mrknout na Křenovský rybník. Je tu jen pár lysek a kachen. Pak se jdu projít ke kříži. Nejbohatší je tradičně horní pravá část Hradeckého rybníka. Je tu asi 500 lysek, desítky kachen, poláků velkých a chocholaček. Mezi labutěmi velkými (83 ad.+ 6 juv.), se ozývá stará známá labuť zpěvná (žlutý límec 7R42). Postupně tu nacházím dva hoholy, hvízdáka, samici zrzohlávky, nějaké lžičáky a potápku černokrkou. Za rybníkem na poli přeletují čejky. Občas se nade mnou ozve hlas lindušky luční. I tady ještě prozpěvují budníčci menší a mezi domy rehci domácí.

V polích před Klopotovicemi postávají volavky bílé. Odbočuji na polní cestu k jakémusi pomníčku v nivě říčky Blaty. Na louce je rozptýleno 20 volavek bílých a v okolí pak dalších asi 15 popelavek. V termice se točí káně a nabírají výšku. Pomalou bezstarostnou jízdou projíždím tyto pro mě neznámé končiny.

Kruh se uzavírá a já se opět vracím k Dubu. Říkal jsem si, jak zajímavé by tu bylo prosedět s výhledem na mokřinu třeba celý den. Občas se nebe zatáhne mraky, které ale za chvíli odplouvají dál. Pod nimi cestují k jihu dravci. Prohlížím mokřinu, kterou pro změnu obcházejí další ornitologové a pak přejíždím na pole severně od ní, které je výše položeno. Zdejší zvlněné polnosti jsou rozlehlé a tvoří obdélník v jehož rozích leží přibližně Dub nad Moravou, Hrdibořice, Charváty a Vrbátky. K jihu se otevírá výhled do dálky. Sedám do otevřeného kurfru auta, na klín dávám dalekohled a kochám se okolím. Neustále kolem poletují poštolky a nějaký ten pochop. Na strništi poskakují skřivani a ukázal se i párek bělořitů. To nejzajímavější se ale odehrává nade mnou. Je krásný tahový den s fungující termikou. Dravci toho využívají a nechají se nést k jihu. Někteří jsou až vysoko pod mraky, jiní ve větších skupinách nastupují nízko nad terénem do výtahu teplého vzduchu a nechávají se vyplivnout o několik set metrů výš. Zkouším je počítat. Jsou to všechno káně lesní. Během dvou a čtvrt hodiny nade mnou přelétá 82 ptáků. Největší hejno má 34 kání. Všechny jsou vesměs stejně zbarvené, ale jedno z nich je velice světlé, skoro bílé jen se dvěma tmavými skvrnami v ohbí křídel. Je to krásná podívaná.
Dole na kaluži se to zatím mění, přilétají volavky bílé a labutě, pak se objevuje Jarka Kačírková na kole a o něco později Petr Moutelík s novým adaptérem na digiscoping. Jedu se s nimi pozdravit. Z keře se ozývá velice nesmělým zpěvem pěnice černohlavá. Pak se loučím a vracím se domů dokonale zrelaxován a ukojen vším, co jsem během těch několika hodin v terénu viděl.
Labutě.

Stará známá labuť zpěvná (Cygnus cygnus) se žlutým límcem 7R42.

10. - 11.9.2010: Dvakrát krátce za bahňáky.
V průběhu soboty a neděle vyrážím dvakrát za bahňáky. Času je málo a tak vynechávám příliš vzdálenou Mekku bahňáků, kterou se v posledních dnech stal Dub nad Moravou a věnuji se dvěma jihomoravským lokalitám. V obou případech musím blahořečit možnost používat v terénu stativák. Z dostatečné vzdálenosti si můžu, aniž bych ptáky rušil, podrobně prohlédnout celé osazenstvo, můžu mezi sebou porovnat jednotlivé ptáky stejných i příbuzných druhů a vlastně se pořád učit.
První lokalita nabízí z větších bahňáků kolihy velké (9 ex.), břehouše černoocasé (4 ex.), jespáky bojovné (27 ex.) a vodouše tmavé (6 ex.). S menšími, které většinou ve větších počtech nevídám, se roztrhnul pytel: jespák křivozobý (15 ex.), jespák malý (14 ex.), jespák obecný (8 ex.), pak další běžné druhy a dostalo se i na jednoho kameňáčka pestrého. Každý vzlet a každé roztažení ocasu a křídel při přeletech způsobených nalétnutím pochopa nebo krahujce je přínosné k podrobné determinaci. Zajímavý je pro mě tentokrát jeden "přišláplý" jespák obecný, který je o kousek menší, než jeho kolegové, má téměř stejné zbarvení, ale zobák je velice dlouhý, černý a na konci zahnutý dolů. Nejprve jsem si myslel na jespáčka ploskozobého, ale chyběly dostatečně výrazné druhé bílé pásky nad okem. Pak mě napadl jespák aljašský (Calidris mauri), ale chybí mu tmavé do špičky tvarované skvrny po bocích prs. Raději zůstávám u přišláplého jespáka obecného, ale zachycené znaky si poznamenávám. Než lokalitu opouštím, tak se nade mnou dvakrát ozývá hlas lindušky rudokrké.
V neděli jsem opět na hodinku na jiné lokalitě s vodou. I tady je nečekaných 14 jespáků malých, 10 jespáků obecných, 15 jespáků bojovných, jeden jespák šedý a pár dalších vodoušů. Po dlouhé době si je může prohlédnout i Pepe, který je se mnou venku. Je krásné babí léto. Včera jsem ještě zahlédnul dva rorýsy, ale kdoví co všechno musí vzduchem nad námi protahovat. :)
Bahňáci.

Mobilem přes stativák zaznamenaná skrumáž bahňáků na břehu jedné kalužiny - patrní jsou
jespáci křivozobí, jespáci bojovní a vodouši tmaví..

7.9.2010: Pozorování na dvorku.
V neděli (5.9.2010) v podvečer jsme se zajeli s Lubošem Novákem podívat k Ponětovicím. Starého známého ibisa posvátného jsme našli hned na první pokus. Krmil se z velké smaltované vany s ostatní domácí drůbeží v zaploceném areálu menšího hospodářsky využívaného rybníčku. Nevím, jaké pocity zažíval Luboš, který tento druh viděl prvně, ale s největší pravděpodobností ho pozorování polokrotkého ibisa hašteřícího se na dvorku o krmení s perličkami, kachnami a husami příliš nenadchlo. Jsem zvědavý, jakým způsobem klasifikuje všechna pozorování od Ponětovic Faunistická komise ČSO. Na jaře totiž jistému chovateli z Jihlavy údajně po poškození voliéry utekli z chovu tři ibisi posvátní a dva ibisi hnědí. V současné době máme jednoho ibisa posvátného u Ponětovic, dalšího u Lednice a jeden byl pozorován 26.7. nedaleko Náměště nad Oslavou. Na druhé straně byl ale ibis posvátný pozorován také začátkem června na Slovensku a v druhé půlce října loňského roku na Mlýnském rybníku u Lednice. Která pozorování patří utečencům a která skutečně divokým ptákům rozmnožujícím se volně v přírodě? Ponětovický ani lednický pták nemají kroužky, ale chovatelé si důsledným značením chovaných ptáků hlavu nedělají. Lednický je snad více plachý, ale kdo ví? Prozatím nám tento druh zůstane v birdlistech. Uvidíme, jak dlouho. :)
Ibis posvátný (Threskiornis aethiopicus).

Ibis posvátný (Threskiornis aethiopicus) z Ponětovic se krmí na dvorku s domácí drůbeží.

4.9.2010: Sobotní dopoledne v okolí Tovačova.
Podmračený a příjemně chladný den v terénu začínám u kalužiny vedle silnice mezi Hrdibořicemi a Dubem nad Moravou. Občas poprchává. Mezi racky chechtavými nacházím dva racky černohlavé a o málo později červenou mrkev zobáku patřícího rybákovi velkozobému. Letos je to moje snad první pozorování tohoto druhu. Co chvíli ptáky zvedá lovící pochop. Nad vodou poletuje mladý racek malý a z bahňáků je tu jespák malý, jespák šedý, čtyři jespáci bojovní, dva vodouši bahenní, jeden vodouš tmavý, čejky, dva kulíci říční a čtyři kulíci píseční. Mezi kachnami plave hvízdák a nade mnou se co chvíli ozývá přetahující linduška luční. Kousek od auta sedí na plotu dva bramborníčci hnědí.
Příjezd k hrázi Hradeckého rybníka provází divoká střelba, pak přejezd několika aut ke Křenovskému rybníku a nová kanonáda. Lidoví myslivci vyrazili do přírody. Dvakrát se ukazuje orlovec a nízko nad hladinou lehkým houpavým letem loví rybák černý. Stovky kachen se skrývají podél rákosí horní pravé části rybníka. Je mezi nimi i pětice potápek černokrkých. Kolem ostrůvku se motá pár husic nilských. Už jsem si říkal, jestli náhodou některá z nich nebude na výřadu z dnešní myslivecké akce. Na poli severně od vody chytá Luboš Doupal do sítí.
Po poslední návštěvě podmáčeného pole u Ivaně jsem se na tuto lokalitu těšil. Tentokrát mě ale zaskočilo ticho a mrtvo. Kolem louže je sice několik hromádek obilí, ale ptáci tu chybí. Nebýt dravců, kteří loví nad okolními poli, tak tu opravdu není co pozorovat. Nakonec přece jen nalézám čtyři kulíky říční, čtyři jespáky obecné, jednoho křivozobého a vodouše bahenního. Z dálky za lesem ke mně opakovaně doléhá křik jeřábů.
Rybák velkozobý (Sterna caspia).

Dokumentační obrázek rybáka velkozobého (Sterna caspia) ve společnosti racka malého (Larus minutus).

29.8.2010: Jeden začátek dne v terénu.
Včera jsem se nepřinutil k rannímu vstávání a protože víkend má jen dva dny a bylo by hloupé oba promrhat, tak jsem si slíbil vyrazit do terénu v neděli ráno, tedy dnes. Budík mi zvoní před půl patou, venku je ještě tma, beru těch svých pár nezbytností a s Emilem vyjíždíme do liduprázdných městských ulic. Škoda, že nejsou takhle bez provozu pořád. Má to svoje kouzlo opustit město ještě za tmy, být venku skoro sám a poslouchat sametový hlas Yvonne Sanchez.
Na první lokalitě jsem za šera. Obloha na východě se teprve barví světle oranžovou barvou. Zkouším fotit svítící vesnici na kopci na obzoru. Pak jdu pomalu po cestě lemující místní mokřad. Rákosiny se nejprve probouzejí odletem volavek bílých (5:50), následuje štěbetání tisíců vlaštovek formujících se ve vzduchu do černého tečkovaného pulsujícího a přelévajícího se mraku. O několik minut později se nad mokřadem rojí špačci. Východní obzor se prosvětluje a já slyším hlasy kolih. Netrvá to dlouho a pět jich prolétá přímo nade mnou. Následují čejky a občasný hlas prvních bahňáků. Slunce vychází. Na kraji mělčiny opatrně hledá potravu chřástal vodní. Přilétají racci chechtaví a objevují se i tři rybáci černí. Až téměř na druhém konci lokality pozoruji vodouše tmavé, šedé, kropenaté, bahenní a jednoho rudonohého. Z jespáků jsou tu dva křivozobí a jeden obecný. Nízká podmáčená vegetace se hemží bekasínami. Je jich tu skoro sedm desítek. Slunce vyšplhalo na oblohu a teď mi svítí do očí. Je čas odejít. Kousek od auta kolem mě poletují modráčci.
Přejíždím k Pastvisku, abych zkusil najít místního ibisa posvátného. Když přicházím, tak se právě z louky od pozorovatelny vrací David Heyrovský. Ibisa viděl a mě se omlouvá, že mi ho vyplašil. No nevadí, můžu to zkusit zase jindy. Ibis sice nepřeletěl po vyplašení moc daleko, ale podmáčené louky tu mají vegetaci tak vysokou, že v ní ibis není vidět. Možná byl jen pár desítek metrů ode mě, ale zůstal nepozorován.
Následuje krátká prohlídka zvlněné hladiny Mlýnského rybníka z hráze. Zkusmo zkouším spočítat všechny roháče – je jich 187. Jinak běžné druhy.
Na chvilku se zastavuji u Hlohoveckého rybníka a pak na hrázi Nesytu, abych pokračoval k „pláži“. I tady poměrně silný vítr rozvlnil hladinu rybníka. Až u Sedlece na ní plave asi 50 hus velkých. Mezi nimi jsou dvě s červeným krčním límcem. Vzduch se bohužel tak tetelí a husy jsou tak daleko, že se mi nepodařilo odečíst ani jeden. Jen na jednom z nich jsem snad vytušil písmeno B. Určitě šlo o jihočeské husy. Zastaví se tady tak zřídka a ještě ke všemu je nedokážu odečíst. Budu muset napsat Jardovi Závorovi, že jsem zklamal. Dnes musím spěchat a tak tu nemůžu čekat, až se obloha zatáhne a vzduch přestane tak tančit.
Vracím se přes hráz mezi Mušovskou a Věstonickou Zdrží VDNM. Ještě zahlédnu orlovce říčního a jsem na druhé straně. Je půl desáté a já mám za sebou nádherné čtyři hodiny v terénu.
Koliha velká (Numenius arquata).

Téměř "umělecká" rozmazávka pěti kolih velkých (Numenius arquata).

25.8.2010: Prázdninové nicnedělání a patnáct druhů bahňáků.
Od minulého pátku jsme na chalupě s rodinou. Každodenní pomaloučký rytmus prázdninové pohody, který mi překvapivě vůbec nevadí. Bez obtíží jsem do něj vplul a teď už se poklidně kolébám na jeho hladině. Kolem kluků se vlastně pořád něco děje a tak moc času na myšlenky týkající se třeba výletu za ptáky nezbývá. Téměř rekordní týden bez birdingu. Nakonec se ale kousek volného času našel a tak zase vyrážím ke kalužím střední Moravy.
Ještě, než přijíždím k první lokalitě, tak zhruba v úrovni Hrdibořic (6:45) pozoruji vpravo na poli 22 čápů bílých a nad nimi se špačky přeletuje asi 60 čejek chocholatých. Pak už zastavuji u louže před Dubem nad Moravou. Slunce se ještě skrývá za oblačností, je chladno a oči mám mírně rozostřené ze spánku. Tentokrát už tu nehrají prim vodouši bahenní, ale jejich místo v počtech převzali jespáci bojovní (35 ex.). Nejpočetnějším bahňákem je čejka (180 ex.) a daří se mi najít i dva jespáky křivozobé, kulíka písečného ve svatebním a břehouše černoocasého. Mezi racky chechtavými (230 ex.) je opět jeden mladý racek černohlavý.
Hradecký rybník u Tovačova se mi nechce vynechat, ale nechci mu dnes věnovat příliš času. Parkuji naproti benzince u hráze a jdu se podívat jen ke kříži. Po deštích je vzduch čistý a chladný. Přitom svítí slunce. Opravdu příjemné podmínky. Nad vodou loví rybáci obecní (asi 10 ex.), jeden rybák černý a na hladině plavou desítky roháčů. Pravá horní část rybníka je napěchovaná kachnami (odhadem 1.200 ex.) a mezi stovkou labutí je i stará známá se žlutým límcem 26EE. Mimo párek husice nilské na zásobníku krmiva se ukazují ještě dva rorýsi obecní.
Poslední zastávkou jsou podmáčená pole u Ivaně. Skoro až na lokalitu se dá dostat po vyschlé polní cestě. Parkuji na poslední křižovatce polňaček. Stojí tu už jedno auto. Kaluže postupně vysychají, ale ptačí osazenstvo v mírně pozměněné sestavě zůstává a je opravdu na co koukat. Krom čtyř břehoušů černoocasých je tu pět druhů jespáků (bojovný, obecný, křivozobý, malý a šedý), bekasiny otavní, kulíci říční i píseční, vodouši bahenní a kropenatí a nade mnou přelétá osm kolih velkých doprovázených kolihou malou. Kolega z auta tu tráví asi více času a je někde skrytý. Po hodině příjemného ofukování na slunci odjíždím.
Poslední kratičká zastávka je na poli u Hrubčice, kde jsem posledně zahlédl kalužinu s racky. Lokalitu obhlížím jen dalekohledem z okna auta. Jsou tu pouze vodouši bahenní a šedí. Tři hodiny dnešního birdingu byly velice příjemné. Patnáct druhů bahňáků se nevidí každý den.
Rybák obecný (Sterna hirundo).

Mladý rybák obecný (Sterna hirundo) od Hradeckého rybníka.

20.8.2010: Čtyři druhy volavek a tajené lokality.
Včera jsem se byl podívat na jedné jihomoravské přísně tajené lokalitě. Nezklamala, i když bylo znát, že jsem si vybral špatnou dobu. Většina ptáků byla pryč, nejspíš je někdo vyplašil. U rákosin, v místech, kudy chodím jen po svých, stálo auto.
Naší e-mailovou konferencí teď proběhlo zase pár příspěvků týkajících se tajení lokalit. Někteří se podivovali nad mlžením v případě tažných druhů bahňáků. Dá se to pochopit. Když se bahňák objeví v místech hnízdění tenkozobců, tak je rozumné neupozorňovat. Zvlášť, když se na stejné lokalitě můžou tenkozobci za příznivých podmínek objevit i příští rok. Příšlušné orgány státní ochrany přírody by ovšem všechna tato místa měla mít díky naší aktivitě podchycena. Jinak by se mohlo stát třeba to, co postihlo i naši přísně tajenou lokalitu. V době hnízdění byly na jedné její části prováděny pozemní úpravy, které napáchaly nemalé škody právě na ptácích. Zatímco ornitologové mezi sebou až příliš úzkostlivě tuto lokalitu nezmiňovali, tak přišla pohroma z jiné strany. Chci tím říct, že tajení má smysl, pokud není absolutní. Nemusíme do všech stran roztrubovat, kde se dá najít kolonie vlh, ale je třeba upozornit příslušné orgány státní správy, aby její ochranu zabezpečily. Stejně tak nevidím nic špatného na vložení podobně citlivého pozorování do faunistické databáze ČSO s tím, že je zde možnost přesnou lokaci utajit do určitého data. Dané místo nebude ohroženo přílišným zájmem a přesto bude podchyceno.
Když na své tajné lokalitě potkáte nečekaně někoho s fotoaparátem, tak si nemusíte myslet, že mu o ní řekl váš neopatrný kolega. Je směšné předpokládat, že jen ornitologové mají oči, které si dokážou všimnout zajímavé lokality. Svět je malý a podobných míst ubývá. Na tom zbytku se budeme vzájemně potkávat a je jen na nás jaké vztahy budou tato setkání provázet. Možná je lepší osvěta a vysvětlování, než nevraživé informační embargo. Nakonec jsem včera viděl čtyři druhy volavek a byl jsem rád, že kolega, který přijel po mě, našel majitele auta a vysvětlil mu, jak se věci mají. Byl to fotograf, ale jak říkám, těch, kteří mají oči a dokážou si všimnout zajímavého místa, je mnohem víc a určitě věci jen prospěje, když budou raději vědět, než nevědět. Samozřejmě, že není nevyhnutelné, aby věděli úplně všechno. :)
Čejka chocholatá (Vanellus vanellus).

Podmáčená pole jsou letos plná čejek chocholatých (Vanellus vanellus).

17.8.2010: Jedenáct druhů bahňáků a jeden osamělý rorýs.
Celý den je zataženo, oblohou se honí tmavá oblačnost a co chvíli prší. Odpoledne vezu Pepíka s malým Josefem do Pístovic. Zbývá mi pak ještě chvilka času a tak se jedu cestou do Brna mrknout ke Slavkovu. Zdá se, že ty nejtěžší mraky odpluly dál k východu. Občas se dokonce ukáže několik slunečních paprsků. Louže je plná bahňáků. Vzduch je po deštích průzračný. Ptáci jsou krásně čitelní. Brzy se ale šeří, den se zkracuje. Přede mnou hledá na mělčině potravu pět druhů vodoušů (tmavý, šedý, rudonohý, kropenatý a bahenní) a tři druhy jespáků (bojovný, obecný a šedý). Společně s pisíky, kulíky říčními a čejkami je tu jedenáct druhů bahňáků – celkem 150 ptáků. Komáři koušou jak můžou. Loučím se s bahňáky i mladou husicí liščí, která už patří k místnímu inventáři a rozbahněnou cestou se vracím k autu. Mezi jiřičkami poletuje jeden osamělý rorýs.
Husice liščí (Tadorna tadorna).

Mladá husice liščí (Tadorna tadorna) se u Slavkova zdržuje už minimálně měsíc.

14.8.2010: Kaluže střední Moravy.
Původně jsem to chtěl nechat na zítra, ale počasí stále vypadá na rozdíl od dramatické předpovědi solidně a tak se dlouho nenechám Pepíkem pobízet a vyjíždím ke „kalužím střední Moravy“. Vlastně je to prvně, kdy jedu do Tovačova a přitom vynechávám Hradecký a Křenovský rybník. Tentokrát to bude opravdu jen o podmáčených polích.
Když brzdím na kraji silnice mezi Hrdibořicemi a Dubem nad Moravou, tak se právě ptáci zvedají, krouží a někteří odlétají kousek jinam a jiní se vracejí. Registruju šest vodoušů šedých a čtyři tmavé odlétat k blízké kaluži nedaleko lesíka. Tam je ale vegetace vyšší a lokalita je nepřehledná. Nad okolními strništi loví káňata (9 ex.) a na vodě přede mnou se brodí v blízkosti volavek popelavých (33 ex.) a tří čápů bílých dva břehouši černoocasí. Tohle se mi líbí, přijet na místo, posadit se do kufru auta a nerušeně si prohlížet ptačí havěť, které moje přítomnost vůbec nevadí.
Po projetí Tovačovem je tu Ivaň. Tentokrát neprší a polní cesta by šla projít i v jiné obuvi, než jsou gumáky. Říkám si, jak všechna tato podmáčená místa střední Moravy jsou spolu propojená a zatímco na některé lokalitě je hlášený kulík zlatý nebo vodouš štíhlý ráno, tak odpoledne už může být pozorován vzdušnou čarou o deset patnáct km jinde. Přede mnou je asi 70 vodoušů bahenních, bekasiny otavní, kulíci říční a v podrostu se skrývá jespák obecný ve svatebním.
Abych něco neprošvihnul, tak se na momenta zastavuju u pískoven. U Troubek je 21 rybáků obecných a rodinka potápek černokrkých (2 ad.+ 2 juv.). Závěr patří tomu nejlepšímu. Jde o lokalitu, na které jsem už 3 měsíce nebyl. Je nenápadná a nachází se v místech, kde by ji nezasvěcený nehledal. Po levé straně leží maskovaný fotograf s balabánem volavky popelavé zapíchnutým vedle sebe. Kus od něj na jedné noze odpočívá adultní tenkozobec. Další adult sedí snad na bývalém hnízdě a v jeho těsné blízkosti postává letošní mládě. Tenkozobci tu vyvedli čtyři mláďata. Kdoví, jak skončila ta ostatní. Krom vodoušů bahenních a bekasin nacházím i vodouše štíhlého. Třičtvrtě hodiny se kochám děním před sebou, oblačnost se trhá a slunce začíná pálit. Je čas k návratu.
Vodouš štíhlý (Tringa stagnatilis).

Vodouš štíhlý (Tringa stagnatilis) - není nad pohotovou dokumentaci mobilem přes stativák.

13.8.2010: Vodouš bahenní (Tringa glareola)
Vodouš bahenní (Tringa glareola) je jedním z nejčastějších bahňáků, které u nás najdeme podél mělčin rybníků a na podmáčených místech v polích. Předevčírem jsem navštívil stále více populární lokalitu u Slavkova, kde v polích stojí voda. Vodoušů bahenních tam bylo 81. V roce 2007 se dalo na letněném Nesytu v jarních měsících, kdy tu byly podmínky pro bahňáky dokonalé, vidět vodoušů bahenních třeba 250 spolu se stejným počtem jespáků bojovných, což je druhý z těch nejčastějších bahňáků v naší přírodě. Napadlo mě, že by nebylo špatné uvést několik údajů o životě vodouše bahenního, když už se s ním tak často setkáváme.
Vodouš bahenní je eurasijským druhem subarktické tundry, který hnízdí od Skotské vysočiny na západě, přes celou Evropu a Asii na východě. Jeho populace je odhadována na 3 - 3,5 milionu jedinců. Jedná se o tažný druh se zimovišti v Africe, v jižní Asii a částečně v Indii. Někteří ptáci se mohou zatoulat až k Hawai a k ostrovům Micronesie. Dospělí ptáci opouštějí hnízdiště koncem června a mladí je následují koncem srpna. Na zimoviště přilétají od konce července až do října. Během tahu se ptáci často zastavují ve Středomoří (často ve Francii a Itálii). Ze zimoviště odlétají na přelomu března a dubna a svá hnízdiště obsazují od konce dubna (na severu Sibiře od začátku června). Nehnízdící ptáci mohou zůstat na jihu celé léto. Páry hnízdí jednotlivě, ale v zimě se ptáci sdružují do malých hejn (20-50 ex.) a za tahu se dá potkat i tisícovka vodoušů bahenních pohromadě.
Tito vodouši hnízdí na otevřených bažinatých plochách v boreálních lesích, v křovinách mezi tundrou a jehličnatým lesem s vrbami a zakrslými břízami, na vlhkých vřesovištích a rozsáhlých mechem a ostřicí zarostlých močálech. Hnízdo je umístěno na zemi nebo jsou využita stará hnízda v keřích a na stromech, která pocházejí od jiných druhů (např. od kvíčal).
Je to fascinující věc, když si člověk uvědomí, odkud pocházejí a jak dalekou cestu museli absolvovat vodouši, které u nás na polích potkáváme.
Vodouš bahenní (Tringa glareola).

Vodouš bahenní (Tringa glareola) - jeden z nejčastějších bahňáků u nás.

7.8.2010: Deštivé ráno na střední Moravě.
Chci být brzy zpět v Pístovicích a tak si dávám budík na pátou. Den se už tak zkrátil, že v pět je ještě šero. Přispávám si půl hodinky a vstávám znovu. Venku prší. Pamětliv zásady, že za ptáky se má vyjíždět i za špatného počasí, nasedám do auta a vyrážím. Díky chuchvalcům tmavých mraků, které se válejí nízko nad zemí, je stále šero. Občas vjíždím do průtrže mračen a stěrače mají co dělat. Za takhle mizerných podmínek už jsem dlouho nebyl venku.
V šest jsem na první lokalitě. Jde o podmáčené pole mezi Dubem nad Moravou a Hrdibořicemi. Ve čtvrtek tu více kolegů pozorovalo kulíka zlatého a větší počet čápů. Právě poprchává jen mírně, ale fouká studený vítr. Čápů bílých je tu opravdu dost. Nejvíce se jich prochází mělkou vodou, zbytek loví na poli přes silnici – celkem 30 ptáků. Také volavek popelavých je tu 48. Stojím u stativáku, nad hlavou mám deštník a za šera obhlížím kalužinu. Kulík zlatý tu není. Jen vodouši bahenní, čejky, nějaký vodouš kropenatý, pisík a vodouš tmavý. V hejnu racků nacházím mladého racka černohlavého.
Projíždím Tovačov, abych se dostal k další zamokřené lokalitě. Před Ivaní se okolí rozsvěcuje, všude je náhle více světla, bílého matného světla. Obloha ale zůstává zamračená. Vzápětí mi na přední sklo auta dopadají první proudy prudkého deště. Musím zpomalit. Parkuji u polní cesty pod vesnicí. Jak rychle déšť začal, tak i končí. Přezouvám se do gumáků, hážu na záda výbavičku a jdu blátivou polní cestou do polí. Lokalita tentokrát vypadá pustě. Nic z toho, co tu bylo pozorováno ve čtvrtek, nevidím (vodouši štíhlí, břehouši černoocasí, kolihy velké). Důkladně prohlížím vegetaci podél břehů louže. Bahňáci tu jsou, ale skrývají se. Nalézám jespáky bojovné (2 ex.), vodouše šedého, dva jespáky šedé, dva jespáky obecné ve svatebním, jespák malého, dva vodouše tmavé a obligátní vodouše bahenní, pisíky, kulíky říční a bekasiny. Obloha se projasňuje. Zase je tu ono bílé světlo. Vím, co bude následovat. Rozevírám nad sebou deštník a čekám. Hukot vody padající z nebe, se blíží proti mně. Pak už se jen kryji pod deštníkem, na který bubnují proudy deště. Za pár minut pršet přestává. Hejno racků rozlétané kolem se teď krčí v omoklé kompaktní skupině a bahňáci se skryli. Zůstávám ještě asi čtvrt hodiny, levé oko vytahané z příšeří, které mi nabízí stativák. Cestou zpět k autu pozoruji na blízkém strništi menší hejna přelétajících skřivanů polních. Je jich tu několik desítek.
Následuje Hradecký rybník. Obloha zůstává zamračená. Nad hladinou loví desítka rybáků obecných a nade mnou přeletují čtyři žluvy. Po hrázi se jdu mrknout jen ke kříži. Dolehla na mě únava a nepříznivé počasí. V dálce vidím na kovovém zásobníku na severním konci rybníka sedět pár husic nilských. Ozývá se hlas přeletujícího vodouše tmavého. Od husic přijíždí Áda Goebel se Zdeňkem Abrahámkem. Pozorovali orlovce a chystají se taky do polí. U hráze se ukazuje samice bukáčka. Loučíme se a já se vracím k autu.
Jedu zase na Prostějov přes Dub nad Moravou. Ještě jednou se tu zastavuji. Čápi už se rozlétli po okolí. Až večer zjišťuji na internetu, že kulík zlatý se objevil u Ivaně, kde byly pozorovány opět kolihy i břehouši. Zdá se, že se tu ptáci nezdržují celý den, ale poletují po okolí a pak se vracejí.
Rybák obecný (Sterna hirundo).

Mladý rybák obecný (Sterna hirundo).

5.8.2010: Podvečer s bahňáky.
Přišla doba, kdy „frčí“ louže v polích. Právě dnes mi přišla sms-ka od Jirky Šafránka – na zamokřeném poli u Ivaně pozoroval s Pavlem Vojtěchovským dva vodouše štíhlé a jespáka křivozobého. Později jsem ještě našel v mailu fotky kulíka zlatého a šesti kolih velkých. Ve stejný den měl u Ivaně Honza Havránek dva břehouše černoocasé a vodouš štíhlý byl viděn i na polích jižně od Olomouce, u Holic.
Autem bych to sice k Tovačovu stihnul, ale říkám si, že si zajedu ke Slavkovu a tentokrát vyzkouším jeden s krytů na kraji zamokřené lokality. Posledně mi kolega do telefonu líčil, jaké to tam bylo po ránu safari a že bekasiny chodily metr od něj.
Něco po páté parkuju za nádražím, nazouvám gumáky a vyrážím. Z náspu železniční tratě chvíli koukám na mělčiny a zapisuji si pozorované druhy. Místní osazenstvo je stále stejné. Pořád je tu dvojice vodoušů šedých, mladý vodouš rudonohý a mladá husice liščí. Počty ostatních druhů sice kolísají, ale jejich pestrost zůstává (vodoušů bahenních je přes 70). Obcházím lokalitu a pak lezu do jednoho z krytů. Na kostře z větví je obtočeno plastové pletivo a přes ně jsou naskládány uschlé kukuřičné klasy. Listy větví už jsou taky pěkně suché a tak všechno hlasitě šustí. Pod sebe dávám přeloženou plachtu, abych se nebořil do bláta. Otvory ve stěnách krytu jsou uzpůsobeny pozorovateli na židličce. Dělám jeden menší níže a čekám.
Ptáci se nezdají být příliš ostražití, ale pohybují se dost daleko ode mě. Zatahuje se a světla je málo. Střídavě koukám přes hledáček foťáku a přes dalekohled. Ptáci jsou sice blíž, než při normálním pozorování, ale na focení jsou pořád hodně daleko. Na dosah mi přilétá jen konipas bílý. Objevuje se jeden rorýs, aby se za letu napojil. Dvě otočky a je pryč. Několik vodoušů bahenních je relativně blízko, ale z druhé strany krytu.
Po dvou hodinách čekání mám nohy už pořádně dřevěné. Slunce je nízko a v mracích. Časy kolem 1/200 s dávám, když mám ISO 800. Balím to. Náhle se slunce objevuje pod mraky. Světlo je teď nádherné a dokonce se ke mně přiblížil vodouš bahenní. Dělám pár fotek. O něco později se přibližuje vodouš kropenatý. Všichni ptáci jsou teď blíže, ale na focení pořád moc daleko. Obzor přede mnou tmavne a slunce se ztrácí. Po dvou a půl hodinách lezu ven z krytu. Přede mnou se klene oblouk duhy. Ještě, než všechno balím, tak se spouští mírný déšť, který postupně nabírá na intenzitě. Hážu přes sebe plachtu a vracím se k autu. Byla to příjemná zkušenost a i když jsem neudělal skoro žádnou fotku, tak to byl krásný podvečer.
Vodouši.

Vodouš kropenatý (Tringa ochropus) a vodouš bahenní (T. glareola) v posledních paprscích slunce.

4.8.2010: Jedno pozorování rybáka bělokřídlého.
Rybák bělokřídlý je druh, jehož pozorování v případě, že se nejedná o adultního ptáka ve svatebním šatě, podléhá posouzení FK ČSO. Ideálním způsobem, jak Faunistické komisi posuzování usnadnit, je dodat fotodokumentaci. Ve středu 4.7.2010 se mi jedno takové pozorování poštěstilo na Znojemsku. Rybák létal dost daleko, ale mobilní telefon s nepříliš velkým rozlišením (2 Mpix) zapracoval po přiložení ke stativáku nečekaně dobře a tak vzniklo pár obrázků, na kterých jsou vidět rozlišovací znaky pozorovaného jedince. Chci tím jen říct, že jakkoli kvalitní nebo nekvalitní fotodokumentace je lepší, než žádná a mobilní telefon dokáže být v tomto případě velice zdatným pomocníkem.
Rybák bělokřídlý (Chlidonias leucopterus).

Mladý rybák bělokřídlý (Chlidonias leucopterus).

31.7. - 1.8.2010: Sobotní Tovačov a nedělní tah rorýsů.
31. července: Začínám u Ivaně. Tentokrát onu pověstnou kaluž v polích nalézám bez problémů. Musím jen pár set metrů polní cestou, která je po včerejším dešti dost rozbahněná. Na hladině posedávají racci chechtaví a na mělčinách kralují čejky. Krom běžných bahňáků jsou tu dva jespáci obecní a jeden jespák křivozobý ve svatebním. Z pole se opakovaně ozývá hlas alespoň dvou křepelek.
V Tovačově jsem natankoval benzín a pak přejíždím přímo k hrázi. Křenovský rybník vynechávám. Posledně na něm stejně nic nebylo. Nad vodou stále loví několik rybáků obecných. Tentokrát je nad hladinou dobře šedesát břehulí. U ostrůvku plave osamělá husice nilská, v dáli nad posečeným polem poletuje samec motáka lužního a za celou dobu vidím nad rybníky jen jediného rorýse. Už se vytrácejí k jihu. Jedna z labutí vodících dvě mladé má divně pokřivený krk. Vypadá to na otravu olovem. U hráze pravé horní části je uhynulý kormorán a dohasínající kachna.

1. srpna: Po obědě sedám na dvorek chalupy v Pístovicích ke knížce s padesáti krátkými články shrnujícími rady pro birdwatchery. Co chvíli nade mnou přeletuje hejno jiřiček, kterým ale nevěnuji příliš pozornosti. Z poklidného louskání anglických vět mě vyruší až křik rorýsů (14:05). Říkám si jejda, zase pár ptáků táhne k jihu. Včera jsem totiž nad Tovačovem zahlédl rorýsa jediného. Nad sebou ale vidím jen desítky jiřiček. Až vysoko nad nimi rozeznávám siluety rorýsů. Běžím si pro dalekohled a znovu koukám na oblohu. Až kdesi pod mraky nacházím jejich velké hejno – je jich asi 200. Oblačnost musí být po přechodu studené fronty hodně vysoko. Pouhým okem jsou velice špatně k vidění. Jiřičky jsou většinou hluboko pod nimi. Rorýsi se prohánějí oblohou a pak pokračují zhruba k JZ. Mizí s nimi i jiřičky.
Za chvíli jsou tu zase jiřičky, honí se oblohou, hlasitě se ozývají a zase mizí. Nevím, jestli se jedná o místní ptáky, nebo protahující hejna. Netrvá to dlouho a znovu musím zvednout dalekohled k obloze (14:20). Opět mě k tomu přiměl křik rorýsů. Tentokrát je jich asi 60. Poté, co odlétají, čas od času prohlédnu pořád stejně početná hejna jiřiček. Téměř pokaždé je mezi nimi nějaký osamělý rorýs. Ve 14:35 je jich tu další várka – 150 ptáků. Většinou pokračují k JZ. Jen občas doplní jiřičky a rorýse nějaká vlaštovka. Teď už mám dalekohled stále na klíně a koukám nahoru. V termice se objevují dvě káně a pak s hlukem přelétá vrtulník, který chvíli krouží nad místem, kde jsem dopoledne našel v obilném poli podivný piktogram podobný oku. Skoro bych řekl, že se večer ve zprávách na Nově něco podobného taky objeví.
Překvapeně sleduji jiřičku, která je zespodu celá černá a má jen bílý konec levého křídla. Bohužel se ukázala jen jednou. Za dalších pět minut (14:40) nade mnou křičí dalších 30 rorýsů. Kdyby se ti první neozvali, tak bych si jich vůbec nevšimnul. Během nějakých 40-ti minut jich nade mnou přetáhlo minimálně 440. Podmínky jsou dnes asi výjimečně vhodné. Tohle přihlížení ptačí migraci mě fascinuje. Kdoví jak daleko na jihu se jejich křik ozve ještě dnes večer.
Labuť velká (Cygnus olor).

Opět jedna labuť velká (Cygnus olor) s příznaky otravy olovem.

28.7.2010: Ulice měst utichají.
Blíží se srpen a z městských ulic se postupně vytrácí křik rorýsů. Stále je jich ještě pár na obloze vidět, ale už to nejsou ty divoké a hlasité honičky mezi domy. Pro mě s jejich odletem končí léto - ať si kdo chce co chce říká. Když v podvečer stojíme s Petrem Navrátilem na náspu železniční tratě u Slavkova, tak můžeme vidět nad zvlněnými poli a lesem k jihu přelétat velké hejno rorýsů. Jsou jich přes dvě stovky. Jen krátce krouží a pokračují zhruba k jihu. Tihle už se letos nevrátí.
Přišli jsme se podívat do polí na zamokřená místa s bahňáky. Jsou tu vodouši bahenní, pisíci, dva vodouši šedí, vodouš rudonohý a vzadu brodí vodou mladá husice liščí. Na druhé louži je mladý čáp černý, desítky kachen, čejek a také nějací bahňáci. Občas se ukáže káně, napojit se přilétla dvojice doupňáků, pozorujeme kulíky říční a bahňáci se v menších skupinkách přesunují z jedné lokality na druhou. Je to příjemné podvečerní pozorování. Nad našimi hlavami se kupí divoce vyhlížející mraky a škvírami mezi nimi prosvítají sluneční paprsky.
Bahňáků bude přibývat a příští týdny mohou přinést ledacos zajímavého. Jirka Šírek měl v úterý 27.7. u Ivaně vodouše štíhlého a v Holandsku se po šestnácti letech objevil v Evropě vodouš říční (Tringa brevipes). Chce to jen mít oči otevřené.
Jespák bojovný (Philomachus pugnax).

Ilustrační foto - samice jespáka bojovného (Philomachus pugnax).

26.7.2010: Odpolední okruh jižní Moravou.
Už třetí den je příjemných podmračených 20°C. Odpoledne se vydávám na okruh jižní Moravou. Začínám na jedné podmáčené lokalitě, kde na mě čeká 12 druhů bahňáků. Je mezi nimi i svatebně zbarvený jespák křivozobý, pak jespák malý a kulík písečný. Pak se motám kolem Nesytu. Cestou plaším ze strniště a o chvíli později z topolu dva včelojedy. Nad rákosinami přelétá volavka červená (letos ji potkávám prvně) a mladá husice liščí. V dálce u Sedlece je na hladině vidět asi 120 hus velkých. Poté zastavuji u Hlohoveckého rybníka. Všude jsou desítky chocholaček, poláků velkých a množství labutí. Zhruba uprostřed severního břehu pozoruji dvě husice nilské. Stejně tak Prostřední rybník je plný poláků a lysek. Nedaleko břehu pozoruji podivného křížence poláka velkého, který má bílé podocasí jako polák malý (viz obrázek). Nad hladinou loví dvojice rybáků obecných. Vůbec by mi nevadilo, kdyby měl zbytek léta podobný charakter.
Kříženec.

Pravděpodobný kříženec poláka velkého (Aythya ferina) a poláka malého (Aythya nyroca).

24.7.2010: Podmračený Tovačov.
Předpověď na dnešní den byla plná bouřek, přívalových dešťů a značného ochlazení. Po ránu přestává pršet a tak se vydávám k Tovačovu. Posečená strniště jsou plná dravců. Za Hrubčicemi počítám na jednom takovém poli 18 pochopů, dvě samice motáka lužního, dvě káně, dvě poštolky a sto čejek.
Mezi rybníky u Tovačova je klid. Tmavé dešťové mraky se sunou nízko nad zemí. Panuje takové podzimní melancholické příšeří. Křenovský je téměř prázdný – asi za to může botulismus. Nad rybníky loví rybáci obecní, nedaleko ostrůvku plave husice nilská a přímo na něm přelétá mezi trsy rákosu bukáček. Kolonie racků je prázdná – zbylo tu po nich zvláštní ticho. Na vodní hladině je spousta labutí (také jedna mrtvá), nacházím pět potápek černokrkých včetně jednoho mláděte a dva racky středomořské (letos prvně). Pískovny jsou až na několik roháčů a rybáků obecných prázdné.
Pak jedu ještě mrknout k Ivani. V polích tu má stát voda, na které byly v posledních dnech viděni vodouši křivozobí, jespáci bojovní, několik rybáků černých a Radek Holiš tu 22.7. dokonce zastihnul rybáka severního. Je ale po dešti a zajíždět do rozbahněných polních cest se mi nechce. Nacházím jen pár čejek, nějakého vodouše bahenního a kulíka říčního. Tak snad příště.
Racek bělohlavý (Larus cachinnans).

Racek bělohlavý (Larus cachinnans) v šatě třetího roku. Tedy doufám. :)

22.7.2010: Bahňáci a mediální hvězda okurkové sezóny.
Intenzivní dešťové přeháňky nám stále doplňují vysychající louže v polích a tak se zdá, že během tahu bahňáků bude zajímavých lokalit k jejich pozorování dostatek. Petr Navrátil mi ukázal jedno takové podmáčené místo u Slavkova. Včera večer jsem se tam zajel podívat. Slunce i v podvečer stále ještě pálilo, ale bahňáků bylo dost. Jen vodoušů bahenních se brodilo vodou skoro 90, následovaly čejky (60 ex.), pisíci (21 ex.), kulíci říční (25 ex.), vodouši kropenatí (6 ex.), vodouši šedí (4 ex.), jespáci bojovní (3 ex.), bekasina otavní, vodouš rudonohý a pro zpestření také krásná koliha velká. V minulých dnech jsem na podobné louži viděl i břehouše černoocasého a nad hladinou lovil přepeřující rybák černý.
Pak jsem to vzal do blízkých Ponětovic. Zajímalo mě, jestli je tam stále ještě zdržuje naše mediální hvězda okurkové sezóny – ibis posvátný. Všichni birdeři už si jej doplnili do birdlistů a tak se jeho pozorování ve faunistické databázi poslední dobou neobjevilo. Na malém mokřadu za humny domů není, ale nalézám jej na hrázi oploceného rybníčka, kde mu zase dělají společnost kachny a perličky. Dnes je to výsměch vzhledu volně žijícího ptáka. Zvlášť, když po chvíli odlétá přímo mezi klece s husami a kachnami, kde se s nimi krmí.
Ibis posvátný (Threskiornis aethiopicus).

Ibis posvátný (Threskiornis aethiopicus) od Ponětovic.

17.7.2010: Nádherné malé dobrodružství s rybáky severními.
Dopoledne trávím s klukama v lese. Vracíme se domů na oběd a pak je ukládáme k polednímu spánku, když mi datlík tlukotem oznamuje příchozí sms-ku. Hlasim novy druh – na Mlynskem 2 ad. rybaci severni, píše Jožka Chytil. Bez rozmýšlení odpovídám: To vypada na kratky rychly vypad. Myslis, ze to ma cenu nebo leteli dal?Intenzivne pres hodku lovili, odpovídá Jožka. Rybáci sice mohou být už kdoví kde, ale pořád taky můžou zůstávat na rybnících u Lednice, říkám si. Je to tak padesát na padesát. Vloni na Tovačově vydrželi taky několik hodin. Dokonce i datum je skoro stejné – loňské pozorování 4 ad. ex. vyšlo na 19. července. Bez otálení hážu bágl s optikou do auta a vyrážím. Cestou zjišťuji, že jsem si zapomněl veškeré doklady a starého dobrého Svenssona. Nevadí, po dálnici uháním k Brnu a pak na jih směr Břeclav. Benzínu mám v nádrži dost, peníze potřebovat nebudu. Volá mi Jožka, že rybáky nejprve zaslechl mezi Hlohoveckým a Prostředním rybníkem (někdy po osmé hodině ranní) a pak že lovili mezi jedenáctou a dvanáctou na Mlýnském. To není tak dlouho. Možná by to mohlo vyjít. Horko je venku k zalknutí. Před Lednicí mě zdržuje ploužící se Ford. Chvíli sakruji, ale pak odbočuji vlevo a hurá na hráz Mlýnského rybníka. Netrpělivě stavím stativák a prohlížím vše, co se hýbe nad hladinou. Několik momentů sleduji většího rybáka, který mi vzápětí mizí. Viděl jsem ho přes celou délku rybníka. Skoro bych řekl, že to byl rybák severní, ale takové letmé pozorování mi nestačí. Následující půl hodiny se rybáci neukazují – jen několik rybáků obecných.

Balím nádobíčko a přejíždím na hráz mezi Hlohoveckým a Prostředním rybníkem. Zdá se, že tady není ve vzduchu vůbec nic. Kdesi na Mlýnském se zvedá několik stovek racků chechtavých, stoupají vzhůru a celé rozvolněné hejno se roztahuje nad Prostředním a postupně mě přelétá. Někteří ptáci jsou hodně vysoko. Z hejna vypadává asi 12 rybáků obecných a houpe se nad hladinou rybníka. Zase nic. Je horko, slunce pálí, ale od západu přichází oblačnost. Vypadá to na blížící se déšť. Venku je jako v prádelně.

Přesouvám se na hráz mezi Prostředním a Mlýnským. Pořád nic. Pak náhle slyším hlas rybáka severníhokerrik, ale ptáka stále nemohu najít. Konečně! Nad Prostřední rybník vyklesává velký a velice světlý rybák. Je 14:50. Mířím na něj dalekohledem. Má černý zobák se žlutou špičkou. Mám tě, říkám si, když vidím, že vedle něj je další. Znovu prohlížím nejbližší okolí obou ptáků, kteří míří dál k Hlohoveckému. Mám třetího a čtvrtého a ... pak mi zase mizí. Jak už to tak bývá, tak se po takovém letmém pozorování dostavuje nejistota. Opravdu byli čtyři? Jožka viděl dva, ale říkal, že větší počet není vyloučen. Obracím dalekohled na každého podezřelého ptáka. Nic. Střídám sledování Prostředního a Mlýnského rybníka. O 20 minut později (15:15) mám opět rybáka severního nad hladinou Mlýnského. Záměna je vyloučena – mohutný světlě působící rybák velikosti racka chechtavého. Opět se mi ztrácí, aby se mi o pět minut později (15:20) ozvaly hlasy dvou ptáků nad hlavou. Rychle ostřím a pořizuji dokumentační fotky. Rybáci směřují zase nad Prostřední a dál k západu. Další hlasy a další dvojice letí za nimi. Jsou tedy čtyři. Teď, když už mám i fotodokumetaci, jsem klidnější. Nebyla to jen fata morgana. Rybáci mizí daleko za stromy. Vypadá to, že k lovu od rána využívají celou soustavu rybníků. Obloha se mračí. Díky Jožkově sms-ce si můžu připsat další druh do svého birdlistu pro ČR. Bylo nádherné malé dobrodružství, na které hned tak nezapomenu. :)
Rybák severní (Sterna sanvicensis).

Dokumentační foto rybáků severních (Sterna sandvicensis) z Lednických rybníků

16.7.2010: Červencová vedra, louže v polích a bahňáci.
Je to o zdraví a chce to notnou dávku sebezapření a ornitologického entuziasmu, protože přinutit se v těchto vedrech někam vláčet stativák a svoje vlastní upocené tělo je opravdu výkon hodný obdivu. Přesto se to vyplatí. Brzy po ránu a pak zase pozdě odpoledne se při troše dobré vůle dá najít několik chvilek, kdy pozorovateli stojícímu pod pálícím sluncem s okem přilepeným u dalekohledu už téměř nehrozí rozpuštění a vsáknutí do rozpraskané země. Navíc začíná tah bahňáků a v polích se pořád dá najít dost zajímavých podmáčených míst, které ptáky přitahují. V pondělí večer a dnes ráno jsem se byl mrknout na dvou takových lokalitách. Na obou bylo nejvíce čejek. Z těch menších bahňáků se vždy našlo třeba i několik desítek vodoušů bahenních, pár jespáků bojovných přepeřujících do prostého šatu, nějaké bekasiny otavní, pisíci, kulíci říční, vodouši kropenatí a šedí. Z těch vzácnějších jsem měl štěstí na dvě kolihy velké, jespáka křivozobého ještě ve svatebním a tři mladé husice liščí. Ale ono to teprve přijde. Chce to jen častěji se utrhnout a alespoň na chvíli mrknout do terénu. Výsledky se pak jistě dostaví
Všem vytrvalcům přeji hodně odhodlání v boji s vedry a komáry a spoustu pěkných pozorování. No a pro pobavení přidávám link na článek o ibisovi posvátném z Ponětovic. Jak už jsem psal kolegům na naší konferenci: "ať žije okurková sezóna, informační šum a výroky, ke kterým člověk přijde jak slepý k houslím. Ale jinak je to docela zábavná informační koláž." :)
No a tady to máme: Nad Brnem létá posvátný pták.
Louže v polích.

Na mnoha místech zůstávají v polích podmáčená místa jako stvořená pro bahňáky.

9.7.2010: Hodinka s volavkami stříbřitými.
Dnes jsem se zase vydal za volavkami stříbřitými, abych se dozvěděl víc. Vydržel jsem u stativáku asi hodinu a stálo to za to. Mladých volavek je pět (!) a zdržují se na hnízdě nebo v jeho těsné blízkosti. Občas se prolétnou, přistanou na některé ze suchých větví vyčnívajících z porostu nebo u vody a pak se zase vrací do blízkosti hnízda. Mladí ptáci mají celé světlezelené nohy, na hlavách jim trčí chocholky z prachového peří a zobák je u kořene narůžovělý s tmavším koncem. Když se ukáže starý pták (ve svatebním šatu s delšími vlajkovitými pery na hlavě, s černýma nohama a žlutými prsty), tak se k němu snaží všechna přítomná mláďata co nejrychleji dostat. Starý pták pak jedno z mláďat regulérně krmí. Po dnešku bych řekl, že tu volavky stříbřité opravdu vyhnízdily.
Volavky stříbřité (Egretta garzetta).

Další rozmazaná dokumentační fotka mladých volavek stříbřitých (Egretta garzetta) na hnízdě.

6.7.2010: Další hnízdění volavky stříbřité na Jižní Moravě?
Je tu poslední den prodlouženého víkendu. Po ránu mě prudký déšť zastavuje na schodech domu. Po dalších dvou hodinách čekání přece jen můžu vyrazit pod zamračenou oblohu. Jedu do míst, jejichž přesnou lokalizaci bych zatím rád nezveřejňoval. Byl jsem totiž docela překvapený z toho, co jsem měl možnost vidět. Našel jsem pět volavek stříbřitých. Držely se pohromadě v blízkosti hnízda, které sice nemuselo, ale stejně tak mohlo být jejich. Čtyři z nich vypadaly na mladé ptáky. Nohy měly světle zelené, zobáky žluté a na hlavách jim stála legrační chocholka. Prodloužená pera na hlavách a zádech svatebního šatu dospělých jim chyběla. Pátý z ptáků měl zobák tmavší. Sledoval jsem je asi 20 minut. Volavky odpočívaly a opečovávaly si peří. Pak překvapivě přilétl další - tentokrát dospělý - pták. Ostatní se na něj vrhli a žadonili o potravu. Jedna z mladých volavek něco malého dostává a dospělý pták zase rychle odlétá. Vypadá to tedy na rodinku se čtyřmi mláďaty, která už jsou vzletná. Mohlo by se jednat i o hnízdění. Šlo by asi o první hnízdění od roku 1988, kdy volavky stříbřité vyhnízdily v Zámeckém parku u Lednice. Další pokus o hnízdění, kdy pár postavil jen hnízdo, se uskutečnil v roce 2000 na stejném místě.
Hnízdění ptáků, které jsem dnes potkal, sice spadá do spekulativní roviny, ale vyloučeno není. Stejně tak bohužel nepůjde ani potvrdit, pokud o této rodince nemá více informací někdo jiný - všímavější.
Volavky stříbřité (Egretta garzetta).

Dokumentační fotka rodinky volavek stříbřitých (Egretta garzetta).

3.- 4.7.2010: Když jdeš na budníčka zelenýho …
3. července: Teď, když už jsem zpět doma a sedím u počítače, můžu říct, že poslední výlet byl pro mě v mnoha směrech výjimečný, sváteční a vůbec kouzelný. Do poslední chvíle jsem nevěděl jestli a kdy se vůbec uskuteční. Víkend sice sliboval dva volné dny navíc, ale já moc velké plánování dělat nemohl. Jednak jsem se staral o dvojčata a pak mi měli někdy během těch čtyř dnů z nemocnice propustit Pepíka, ke kterému nám tam přibalili ještě jednoho malého Josífka.

V sobotu ráno jsem na chajdu přivezl ke klukům babičku a o něco později mi Pepe volal, že je propustí až v pondělí. Dva rychlé telefonáty a byl jsem domluven s Petrem Moutelíkem a Františkem Kopeckým na výletu na Králický Sněžník. Tak konečně. Petr mi už delší dobu chtěl ukázat své oblíbené kopce a navíc tam před několika dny byl pozorovaný i budníček zelený, po kterém jsem se chtěl letos podívat v Krkonoších.

V rychlosti balím vše potřebné a ve dvě odpoledne už stojím pod rozžhaveným sluncem v Rudolticích před dveřmi Petrova domu. Peťa má ještě nějaké pracovní povinnosti. Připojuji se k němu a teprve kolem šesté večer se ocitáme na parkovišti v Horní Moravě, kde na nás už delší dobu čeká Franta. Jedno auto tu necháváme a druhým přejíždíme kousek za Sklené, vesnici ležící ve vedlejším údolí pod Sněžníkem. Díky nadmořské výšce a pozdnímu odpoledni je docela příjemně. Bágly na záda a můžeme se vydat do kopců. Máme před sebou nějakých 450 výškových metrů.

Když jdeš na budníčka zelenýho, tak ho prostě musíš dát i kdyby byl třeba černej a měl rozpětí půldruhýho metru, rozvíjí nadšeně svoje teorie Petr. Támhle ti někteří do soutěže posílají tři nový druhy denně a ty tady říkáš „to je jen pěnička“ a vlastně jí vůbec nedáš šanci, aby byla tím budníčkem. V tomhle stylu se nese veselá konverzace doprovázející naše stoupání liduprázdnými stezkami kolem zurčící horské bystřiny. Na kameni sedí skorec, nad námi přeletují malá hejna křivek a slunce v ostrém úhlu osvětluje svahy po naší pravé ruce. U chaty Babuša se rozhodujeme pokračovat až na hřeben k Podbělce (1.307 m n.m.). Slunce už je nízko nad obzorem. Nacházíme si každý svůj pokojík pod větvemi smrků, pak se sesedáme dohromady, slunce zapadá a větve smrků kolem nás jsou náhle červené, les hoří. Pak pohasíná a my se dlouhou dobu kocháme chládnoucími barvami obzoru. Do toho kluci přinášejí opakovaný a stále stejný upřímně míněný přípitek: na Pepíky. :)

Večer má dokonalou atmosféru a lepší přivítání svému třetímu synkovi bych nikdy nevymyslel. Ozývají se červenky a budníčci větší, užívám si to a je mi příjemně.
Na Pepíky ...

Na Pepíky ... (mobilem za šera)
4. července: Kolem čtvrté mě budí dusot nějaké spárkaté těsně za hlavou. Svítá. V půl páté lezu ze spacáku a začínám se balit. V pět vyrážíme všichni. Je příjemný chládek. V korunách proschlých smrků posedávají desítky čížků. Co chvíli nad námi křičí křivky. Vzduch se rychle ohřívá. Někde na Stříbrnické jsou pro změnu desítky lindušek lesních, všechny mají plné zobáky potravy pro mladé. Vlevo ční holá hlava Sněžníka, ke které se stále přibližujeme. Pod jeho vrcholem doplňujeme z pramene ledovou vodu a v dálce na jednom suťovisku pozorujeme kamzíka. O něco později si potřásáme rukama s Tomášem Bělkou, který tu také spal a nahrával ptačí hlasy. Společně stoupáme k vrcholu. Všude přeletují linduška luční a všechny také krmí. Kousek na polské straně k nim přibývají lindušky horské. Žádná se bohužel neukazuje na naší straně. Franta si je nemůže přidat do svého birdlistu pro ČR. Stejně tak já si nemůžu připsat pár metrů od hranice čečetky tmavé.

Procházíme hnízdním okrskem kosa horského. Ozývá se kukačka a my klesáme dolů lesem, ve kterém by krásně mohli být datlíci tříprstí. Nyní jdeme hlavním a turisticky nejfrekventovanějším údolím Králického Sněžníku. Při odpočinku na kraji pěšiny se nad námi ozývá dlouhý tenký hvizd jeřábka. Tomáš Bělka nás bere autem níž do míst, kde byl 27.7. a ještě následující den pozorován budníček zelený. Zkoušíme několikrát pustit nahrávku jeho hlasu. Podobá se směsce hlasu střízlíka a červenky. Díky těmto dvěma druhům, které se na lokalitě ozývaly jsem měl pocit, že budníčka slyším. Bylo to jen zdání. Pokud tu budníček ještě někde je, tak nás ignoruje. Nevadí, zkusíme to zase někdy jindy. Třeba se to podaří příští rok.

Sjíždíme dolů z kopců, abychom se dozvěděli ještě pár dalších zajímavostí u Tomáše Bělky na chalupě. Omlouvá se nám, že nám neukázal budníčka, jako by to byla jeho vina. V chládku kolem stolu je příjemně. Odpoledne se loučíme.

Dokonalý výlet doplňujeme ještě jedním zážitkem u Zlatého Potoka. Zastavujeme u louky nedaleko obce. Ozývá se z ní drsný hlas chřástala polního. Jdeme se postavit až na kraj louky a pouštíme nahrávku. Rozezlený chřástal se rychle přibližuje, hlasitě se ozývá. Pohyb trávy ukazuje, kudy se k nám blíží. Vlnění přestává asi 4 m před námi. Pak se vrací dál na louku.

Počasí je krásné. Výlet do kopců, kam se dostanu tak žalostně málo, je za námi. Věřím, že se sem zase brzy podívám. Díky za společnost, chlapi.
Králický Sněžník

Králický Sněžník (1.423 m n.m.)
PROJEKTY

HLEDÁNÍ
ROBERT DOLEŽAL

icq: 21 453 294
skype: robert.dolezal
e-mail: dodin @ post.cz
web: www.birdwatcher.cz

TOPlist Birding Top 500 Counter